Populace v České republice stárne a už teď je zřejmé, že důchodový systém v této podobě nebude dostačující k tomu, aby své občany na stáří plně zajistil. Určitou mírou tak bude muset každý z nás převzít za své zajištění i svou zodpovědnost a zajistit se alespoň částečně sám.
Zejména zdraví navíc v posledních letech Češi staví na první místo. Často už to ale nekoresponduje s tím, jak se o něj starají. Řada Čechů uvádí, že v případě potřeby je připravena se postarat o své blízké. Zároveň ale přiznávají, že na to chybí čas i peníze.
Zdraví si Češi považují více než dříve
Na dotaz, co je pro lidi v životě důležité, asi každý z řady věcí vyjmenuje i zdraví. V posledních letech ale Češi dávají zdraví na první místo.
Zatímco v roce 2016 byla pro Čechy nejdůležitější rodina, pak zdraví a následně domov, zaměstnání, přátelé, pocit bezpečí a volný čas, v letošním roce se priority Čechů změnily.
Prim už nehraje rodina, ale zdraví. Rodina je až na druhém místě. Například volný čas a provozování koníčků ale mají Češi stále až na posledním místě.
Více než polovina se ale necítí zdravě, nebo neví
Ačkoli ale mají dotázaní lidé zdraví na prvním místě, nedokážou zároveň s jistotou odpovědět na otázku, jestli se cítí být zdravými.
Desetina dotázaných uvádí, že se necítí zdravě a dalších 42 % vlastně neví, jestli se cítí zdravě, nebo ne. Ačkoli tedy zdraví hraje u Čechů prim, chybí schopnost si tuhle hodnotu sám pro sebe nějak vyčíslit a vyhodnotit.
Podle Martina Loučky, odborníka na paliativní péči a psychologa, který se také účastnil diskuze v rámci kulatého stolu, se pak lidé snaží řídit všemožnými radami, aby pak měli pocit, že pro své zdraví alespoň něco dělají. Tyto rady často zní „hodně jez, hodně spi, hodně sportuj, hodně odpočívej…“. Což je ale hodně práce, pokud to mají lidé všechno stihnout, ideálně v rámci jednoho dne. Martin Loučka radí, aby si každý našel kombinaci toho, co mu funguje, případně zkoušel různé varianty. A následně je potřeba zhodnotit, jestli je současná kombinace vyhovující a cítím se dobře. Případně co by pomohlo změnit a upravit, pokud se necítím dobře a spokojeně.
Když už máme volný čas, věnujeme ho rodině a práci
Když už Čechům nějaký volný čas zbude a mají prostor se věnovat, čemu chtějí, nejčastěji ho tráví s rodinou. Druhá nejčastější možnost, jak tráví svůj volný čas, je však práce.
To v praxi znamená, že řada lidí dodělává pracovní záležitosti ještě po návratu z práce domů.
V roce 2016 věnovali Češi pracovním věcem 7 % času nad rámec své pracovní doby. V letošním roce tráví lidé v práci 14 % svého volného času.
A většina si myslí, že práce zdraví škodí
Do určité míry tu ale může docházet ke stírání rozdílů mezi tím, kdy jde ještě o práci a kdy už o volný čas, případně o koníček. Téměř 75 % dotázaných totiž uvedlo, že je jejich práce baví a mají ji rádi.
V takovém případě mají lidé práci často i jako koníček, a tak jim někdy nevadí věnovat se práci i po večerech. V práci se mohou plně či částečně realizovat, a tak je pro ně práce zároveň i částečně zdrojem příjemně stráveného času.
Zároveň ale řada dotázaných uvedla, že si myslí, že zaměstnání škodí zdraví.
A je to i pochopitelné. Pokud lidé dělají práci, která je nebaví, není jim ani příjemná a je pro ně zdrojem stresu, dochází naopak k vyčerpání a mnohem vyšší potřebě odpočinku a relaxu. Ten ale mají Češi obecně až na posledním místě.
Na péči o sebe nám musí zbýt čas
Z průzkumu také vyplynulo, že péči o sebe Češi věnují čas jen v případě, že jim na to opravdu zbude. V praxi je to pak méně než 10 % svého volného času. Podle Barbory Janečkové, klinické psycholožky a psychoterapeutky, navíc Češi často neví, co vlastně péče o sebe obnáší. Dle jejích slov Češi na otázku, jestli o sebe pečují, často odpovídají, že ano, protože chodí cvičit, dopřejí si wellness aktivity a chodí k lékaři na pravidelné prohlídky. Řada z nich ale opomíná i péči o duševní zdraví a určitou vyrovnanost.
Na dotazy, zda se například tito lidé učí něco nového, objevují něco, co je zajímá, věnují se novým koníčkům, zda mají pocit, že osobnostně rostou, pak už lidé tak jasnou odpověď nemají.
A co péče o druhé?
Další otázkou je, jak se pak lidé staví k péči o druhé, například o své rodiče v případě, že to budou potřebovat.
Polovina dotázaných uvádí, že je připravena o své blízké pravidelně pečovat. Další pětina je připravena o své blízké pečovat alespoň občas. Zároveň ale řada z nich přiznává, že na to nemá peníze. Někteří už se na takovou situaci připravují i tím, že šetří.
Podle Barbory Janečkové ale často nebývá problém jen čas a peníze, ale také fyzická a psychická kapacita se o druhého postarat. S péčí o druhého se totiž může pojit i řada fyzických úkonů, kdy druhým pomáháme s pohybem po místnosti, s tělesnou hygienou, oblékáním a obouváním atd.
Lidé pak mohou zjistit, že na péči takového rozsahu nemají sílu, ať už fyzicky, nebo psychicky.
Liší se i představy o ceně takové péče
Nebývá výjimkou, že pak lidé zvažují i najmutí pečovatelek či umístění seniora do domova pro seniory, kde by jim s péči o blízkou osobu pomohli. Realita a představa, kolik taková péče stojí, se ale liší.
Lidé žijí v představě, že pokud umístí svého blízkého do domova pro seniory, stojí taková péče měsíčně kolem 11 000 Kč. Reálně ale taková péče může vyjít i na 20 000 Kč.
Podobně mylné představy mají Češi i o tom, kolik stojí právě zmíněná pečovatelka, která pomáhá s osobní asistencí. Představa dotázaných je taková, že za osobní asistenci by zaplatili 7863 Kč s tím, že je v tom zahrnuta týdenní péče 24/7. Ve skutečnosti ale podobnou částku zaplatíte za 3hodinovou asistenci ve všední dny.
Podobně mylnou představu mají Češi i o cenách rehabilitací či dovážky jídel.
A kdo to zaplatí? Z více než poloviny spoléháme na stát
S souvislosti s péči o blízkou osobu pak Češi často přemýšlí o svém stáří a o tom, kdo bude financovat jejich náklady. Z více než poloviny spoléhají lidé na stát.
V případě důstojného stáří Češi předpokládají, že ze 46 % si náklady zaplatí sami, zhruba 5 % jim zaplatí rodina a z 50 % jim náklady pokryje stát, například formou starobního důchodu.
U dlouhodobé nemoci očekáváme, že si náklady zafinancujeme jen ze 42 %, a očekáváme i vyšší podporu rodiny, a to ze 7 %. Stát se pak podle mínění Čechů má podílet z 51 %.
Zdaleka nejvíce pak na stát spoléháme v případě invalidity. Češi očekávají, že z 57 % se o jejich náklady postará stát, ze 7 % rodina a ze 36 % oni, například ze svých úspor.