Pán si pustil ústa na špacír, nebo spíše se takříkajíc „rozjel“ u klávesnice. Úřad vedl přestupkové řízení s obchodní společností, které je jednatelem. V písemnostech, které úřadu adresoval, přirovnal práci úředníků k činnosti „příslušníků jednotek Waffen SS likvidujících židy v koncentračních táborech“. Uvedl, že ani oni (příslušníci Waffen SS) nevymysleli norimberské zákony či nařízení Adolfa Hitlera o konečném řešení židovské otázky, jakkoliv s ním zřejmě souhlasili
.
Přirovnání úředníků k SS a stížnost na zápach úřednice
Dále pisatel připojil, samozřejmě kritickou, poznámku ohledně inteligence a vzezření (tak to uvedlo zpravodajství, spíše bych řekl poznámku k „vůni nebo zápachu“ – čeština, zdá se mi, postrádá neutrální výraz pro čichový vjem, který je na místě) pracovnice úřadu, konkrétně mu vadilo její pižmo.
Sám musím poznamenat, že jsem v minulém století zastupoval velmi problematického a arogantního klienta ve sporu s úřadem. Předtím, než jsem se věcí zabýval jako právník, zdůvodňoval v podání úřadu své nedostavení se v určeném termínu na úřad práce tím, že je mu odporný v jednací místnosti se šířící zápach poševního sekretu příslušné pracovnice, a že by tedy jednání nezvládl
.
Za toto nebyl nijak popotahován. Zřejmě to lze hodnotit jako sprosťárnu, jenže co když opravdu úřednice nedbala na hygienu? Ale hlavně – lidé nebyli před zhruba 25 či třiceti lety tak citliví. Nevolalo se po všeobecné korektnosti, takže vše tomu arogantnímu pánovi prošlo. Klientovy zájmy jsem obhájil, ale musím přiznat, že jeho chování mi bylo vskutku odporné, a to z mnoha jiných důvodů. Byl jsem velmi rád, když právní zastoupení skončilo.
Pánovi (vracíme se k popisovanému případu) byla ve správním řízení uložena pokuta 5000 Kč za to, že se v úředním styku v rámci přestupkového řízení dopustil znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci.
Může si občan verbálně a písemně ulevit, třeba i sprostě?
No, prostě pán si ulevil. Jestli bych jeho výlevu něco vytknul především, tak nevhodnost a nepřiléhavost přirovnání. Neměl by se otírat o oběti války. A dále: Jednotky Waffen SS (zbraně SS) byly primárně elitními německými bojovými jednotkami (SS nebraly každého, zatímco do pravidelné armády – wehrmachtu musel každý, kdo byl povolán), takže jejich členové jistě s nacistickou politikou a ideologií plně souhlasili, ba ji tím nejtvrdším způsobem s odhodláním a přesvědčením prosazovali. Byli to prostě fanatici, ba výběr z fanatiků.
Nicméně mám za to, že výkon ostrahy a jiných úkonů ve vyhlazovacích či koncentračních táborech bylo jejich spíše okrajovou náplní činnosti (to patřilo „běžným“ jednotkám SS). Prioritně se účastnili bojů, a to zvláště na východní (ruské, sovětské) frontě. Počínali si samozřejmě krutě, nelítostně, to ano, ale přitom velmi odhodlaně. Pominu-li tedy, čemu sloužily jednotky Waffen SS, přirovnání k nim by člověk schopný nadhledu a znalý historie mohl do jisté míry vnímat i jako pozitivní přirovnání, a to ohledem na nasazení, odvahu, urputnost, odhodlanost a efektivnost, a můžeme říci i bojové schopnosti a hrdinství Waffen SS.
I přesto, že šlo o nepřátele, válečné zločince, okupanty, vrahy, kteří přepadli jejich vlast, museli schopnosti protivníka během Velké vlastenecké války uznat i sovětští bojovníci bránící svou přepadenou zem a holou existenci.
Celkově bych výrok, kdyby byl adresován vůči mně, raději přešel. Nekomplikoval bych si práci (život) a nic si nedokazoval.
Úředníci nebojují, ale byrokrati mohou škodit i více než vojáci
Pána bych především mimo úřední rozhodnutí odkázal na studium historie, a tím spíše vojenské historie, dvacátého století, a hlavně druhé světové války. Kdybych já chtěl podobným způsobem dehonestovat úředníky a jejich práci, přirovnal bych je, když už, spíše k Adolfu Eichmannovi – nacistovi, ale především výkonnému úředníkovi, který organizoval ke spokojenosti vedení německé Třetí říše transporty židů.
Sám Eichmann se hájil před izraelským soudem zhruba tím, že „jen vykonával svou práci“. Byl to nacista, ale především „nemyslící“ efektivní byrokrat, svou zločinnost nechápající člověk. Pokud nebudeme hovořit přímo o zločinnosti, tak charakteristika Adolfa Eichmanna by mohla dopadat na nejednoho úředníka. Pánovi bych doporučil, aby si o Eichmannovi něco nastudoval. Na základě procesu s Eichmannem napsala židovská publicistka Hannah Arendtová jedno ze svých nejznámějších děl Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. V knize líčí Eichmanna jako obyčejného úředníka, který se necítí zodpovědný za spáchané zločiny, protože jen konal svou povinnost a plnil rozkazy. Nepřipomíná vám to, byť jistě s méně závažnými dopady, něco?
Přirovnání k SS urážka a znevážení úřadu. Ale co přirovnání ke cvičené opici?
Jak už jsem řekl, nikomu se nelíbí, když jsou jeho věci kontrolovány, projednávány, sankcionovány. Prostě bych pozdvihl obočí a více se obdobnými výroky nezabýval. Ne tak ovšem úředníci v popisovaném případu. Ať se na mne nikdo nezlobí, ale o řešení pánových výroků, tedy vykonstruování dalšího případu, si myslím své. Sám jsem pracoval i jako státní úředník, takže vím, o čem hovořím. Chce to trochu nadhledu. Pán rovněž znevažoval postavení úředních osob tím, že ironicky uváděl, že úředníci nejsou „cvičené opice“, označoval je za „totálně neschopné“. Ač právník, tak mnohdy se musím udržet, abych nekonstatoval něco podobného.
Pán se pokutě neúspěšně bránil před úřady i soudy, až věc skončila u Ústavního soudu. No, zase se na mne prosím nezlobte, ale to jen prostě kosa padla na kámen – setkal se kverulant (sudič, potížista) s nedůtklivými úředníky.
Co na to Ústavní soud
Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, takže pán musí pokutu zaplatit. Ústavní soud souhlasil se stěžovatelem, že veřejné instituce i příslušné úřední osoby, které občané případně slovně napadají, musejí být tolerantnější, velkorysejší a mít větší nadhled než jiné osoby. (Vidíte, přesně tak jsem to napsal.) Podobně i politici musejí snášet větší míru kritiky.
Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že mají-li úřední osoby požívat důvěru veřejnosti a řádně plnit svoji úlohu, může se jako nezbytná ukázat potřeba je chránit v době výkonu jejich povinností před nepříjemnými a urážlivými verbálními útoky. Na rozdíl od politiků se úřední osoby vědomě nevystavují veřejnosti v té míře, že by každé jejich výroky nebo činy byly podrobeny podrobnému dohledu; jde-li tedy o míru snesitelné kritiky, nelze úřední osoby s politicky činnými osobami stavit bez dalšího na roveň, vysvětluje Ústavní soud ve svém usnesení (spis. zn. I. ÚS 1611/21, ze dne 31. 8. 2021).
