Musíte splnit přání zůstavitele, která uvedl v závěti?

Přání zůstavitele, jak má být pohřben, jak se má dědic starat o hrob a dbát o jeho pietu apod., která pořizovatelé často v posledních pořízeních uvádějí, nevyvolávají žádné právní účinky a dědice zavazují pouze morálně. 

Stejně je třeba pohlížet na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv). Přání či prosba má vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit. 

Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti. Čtěte také: Platnou závěť může zůstavitel napsat i nohou. Hlavně musí být živý

Dělení dědictví

Jistá dědička se jako žalobkyně soudila s Římskokatolickou farností u kostela sv. Jakuba v Jihlavě (žalovanou) o určení dědického práva. Zůstavitelka pořídila dne 6. 6. 2008 ve formě notářského zápisu závěť, v níž ustanovila dědičkou „veškerého svého majetku“ právě žalobkyni, avšak dále uvedla, že „si přeje“, aby „její dědička“ vyplatila farnosti částku 500 000 Kč, aby jí „vystavila katolický pohřeb do hrobu, do rodinné hrobky“ a aby „se mše svatá konala v kostele svatého Jakuba v Jihlavě“. 

Žalobkyně se však dělit s církví nechtěla a v dědickém řízení dědické právo farnosti zpochybnila. Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu ČR, který svým rozsudkem (spis. zn. 21 Cdo 3373/2011, ze dne 25. 2. 2013) dal za pravdu žalující dědičce a zrušil předchozí rozhodnutí nižších soudů, které se postavily na stranu farnosti.

Jak to bylo?

V posuzovaném případě zůstavitelka, která zemřela dne 13. 1. 2009, byla svobodná, bezdětná, její bratr i rodiče zemřeli dříve. V dědickém řízení byla předložena závěť sepsaná ve formě notářského zápisu. Text závěti je obsažen ve třech článcích, přitom každý z nich je od předchozího oddělen mezerou mezi odstavci. V článku prvním závěti se uvádí, že Dědicem veškerého majetku, který budu ke dni úmrtí vlastnit, ustanovuji M.B. . Článek druhý obsahuje dva odstavce, v prvním je uvedeno: Přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela svatého Jakuba v Jihlavě částku 500 000 Kč a v druhém odstavci se uvádí: Přeji si, aby mě vystavila katolický pohřeb do hrobu, do rodinné hrobky na hřbitově Kalvárie v Jihlavě. Přeji si, aby se mše svatá konala v kostele svatého Jakuba v Jihlavě. Poté následuje článek třetí, který obsahuje konstatování: Nemám žádné vlastní ani osvojené děti. O svém majetku jsem dosud závěť nepořídila. 

Mezi účastníky dědického řízení vznikl spor o to, zda také Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba je závětním dědicem zůstavitelky.

Jak stanovit dědice?

Podle ust. § 477 občanského zákoníku v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné. Podle ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. 

Podle ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Občanský zákoník výslovně nestanoví, jak má být v závěti vyjádřeno ustanovení někoho dědicem. V právní teorii i soudní praxi jsou kromě nejběžnějšího spojení „ustanovuji dědicem“ akceptovány také formulace „povolávám za dědice“, „určuji dědicem“, „odkazuji“, „daruji“ apod. Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu závěti z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pisatele závěti.

Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že vůle zůstavitelky byla „srozumitelně“ vyjádřena v textu notářského zápisu a že závěť „nelze vyložit jinak, než že také žalovaná má být povolána za dědice až do výše částky v závěti uvedené“. S tímto názorem odvolacího soudu však Nejvyšší soud ČR nesouhlasil. 

Přání může, ale nemusí dědic naplnit

V článku druhém závěti je uvedeno: „Přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela svatého Jakuba v Jihlavě částku 500 000 Kč“. Z formulace slov „přeji se, aby…“ je zřejmé, že vůlí zůstavitelky – tak, jak byla vtělena do textu notářského zápisu nebylo „přikázat“ (uložit povinnost) žalobkyni jako univerzální dědičce vyplatit peněžní částku žalované. 

Z použité formulace „přeji si, aby…“ lze za pomoci jazykového výkladu slov projevenou vůli zůstavitelky interpretovat (pouze) tak, že zůstavitelka ponechala na rozhodnutí univerzální dědičky (žalobkyně), zda její přání bude respektovat či nikoliv. V právní teorii i soudní praxi není pochyb o tom, že přání zůstavitele, jak má být pohřben, jak se má dědic starat o hrob a dbát o jeho pietu apod., která pořizovatelé často v posledních pořízeních uvádějí, nevyvolávají žádné právní účinky a dědice zavazují pouze morálně. 

Stejně je třeba pohlížet na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv). Přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit. 

Použité slovní vyjádření „přeji si, aby moje dědička vyplatila Římskokatolické farnosti u kostela sv. Jakuba částku 500 000 Kč“ použité v závěti nelze z hlediska jazykového výkladu interpretovat tak, že vůlí zůstavitelky projevenou v této závěti bylo uložit žalobkyni povinnost vyplatit žalované částku 500 000 Kč z dědictví, tedy že vůlí zůstavitelky bylo ustanovit také žalovanou svojí dědičkou. 

Vysloví-li zůstavitel v závěti, že si „přeje“, aby jeho dědic vyplatil určité osobě peněžitou částku, je tento jeho projev vůle bez právní závaznosti. Čtěte také: Závěť jako zajištění pohledávek nepřijímejte. Dopadnete špatně