Čeští penzisté se nemají nejhůře

Životní úroveň penzistů je ve všech třiceti členských zemích OECD poměrně vysoká. Ve všech zemích je však pro přiznání státního důchodu potřeba splnit dvě základní podmínky: důchodový věk a potřebný počet let pojištění (placení sociálního pojištění).

V současné době dosahuje v průměru penze 70 % čisté mzdy před odchodem do důchodu (penze není ve většině zemí zdaněna, na rozdíl od měsíční hrubé mzdy). Ve které členské zemi OECD jsou nejvyšší penze a kde naopak nejnižší? Které země jsou na tom podobně jako u nás, v Česku?

Nejvyšší penze v Lucembursku, nejnižší v Irsku

Na Novém Zélandu a v Irsku dostávají důchodci nejnižší státní penze, protože jsou zde pouze základní schémata a výše státních náhrad nedosahuje ani 40 % mzdy. V USA a Velké Británii je čistá výše státních penzí poněkud vyšší, kolem 50 %.

Občané s podprůměrnými příjmy mají následně v důchodu státní penzi v členských zemích OECD na úrovni 85 % čisté mzdy dosahované před odchodem do důchodu. Penze pro nízkopříjmové občany jsou přesto v některých zemích velmi nízké (v Německu, Mexiku, Slovensku a USA). Dohromady se záchytnou sociální sítí u osob pracujících po celou dobu produktivního života představují necelou čtvrtinu průměrných mezd v rámci celé ekonomiky.

Průměrná minimální důchodová dávka u osob pracujících po celou dobu produktivního věku v zemích OECD se pohybuje pod 29 % průměrných výdělků. Důchodci často neplatí příspěvky na sociální zabezpečení a vzhledem k tomu, že osobní daně z příjmu jsou progresivní, průměrná daňová sazba důchodu je typicky nižší než daňová sazba pracovního příjmu. Kromě toho poskytuje většina systémů daně z příjmu zvýhodnění buď důchodovým příjmům, nebo důchodcům tím, že starším lidem poskytuje další příspěvky nebo půjčky.

Státem garantovaná minimální penze je nejvyšší v Lucembursku, kde má občan v důchodovém věku a při stanoveném počtu odpracovaných let nárok na penzi ve výši 1108 euro měsíčně, ať už byly jeho výdělky během jeho produktivního věku jakkoliv vysoké.

Pokud občan nesplní podmínky na výplatu státní starobní penze, dostává ve všech zemích sociální dávky do výše životního minima.

Výpočet: čistá mzda x státní penze

Téměř všechny důchody nejsou v členských zemích OECD zdaněny a jsou vypláceny již „čisté“, nebo je daňová sazba podstatně nižší než u pracujícího občana.

Současný průměrný důchod v Česku dosahuje necelých 7 300 Kč a průměrná čistá mzda, kterou si zaměstnanec přinese domů (po zaplacení daně z příjmů, sociálního a zdravotního pojištění), činí 12 500 Kč. Státní penze tak dosahuje v Česku k čisté průměrné mzdě 58,4 % (v údajích od OECD je uvedeno 58,2 %, my jsme v našich výpočtech počítali se zaokrouhlenými údaji).

V tabulce je uvedena státní penze v procentech k průměrné čisté mzdě dosahované před odchodem do důchodu a současně u podprůměrné mzdy a nadprůměrné mzdy. Při porovnávání průměrného důchodu a průměrné čisté mzdy musíme být však velice opatrní, protože průměrné penze dosahuje přibližně 44 % občanů, kdežto průměrné mzdy ani ne 30 % občanů. Je to kvůli tomu, že výše průměrné mzdy dosahovaná např. v České republice je, tak jako všude ve světě, ovlivněna extrémně vysokými mzdami manažerů, právníků, ředitelů velkých podniků… Díky jejich vysokým mzdám je vyšší i průměrná mzda, na kterou potom mnoho občanů ani nedosáhne.

Při výpočtu průměrného důchodu dopad vysoce nadprůměrných mezd není tak vysoký, protože kvůli redukci při výpočtu starobní penze, dostane občan, jehož hrubý měsíční příjem se pohybuje přes 50 000 Kč, penzi v přibližné výši 12 000 Kč.

V Česku mají občané s podprůměrnou penzí poměrně vysoký důchod (v porovnání s ostatními zeměmi) a dosahuje téměř 90 % výdělku před odchodem do důchodu. Výše státní penze u nízkopříjmových občanů je tak v Česku v horní polovině mezi členskými zeměmi OECD. Naopak státní penze u občanů s nadprůměrnými příjmy je v Česku jedna z nejnižších.

Obdobně odstupňovaná výše státní penze u jednotlivých výší mezd jako v Česku je také v Kanadě, Japonsku či Dánsku. Naopak v Řecku, Polsku, Nizozemí či Itálii dostává občan výši penzi bez redukce, kdy s rostoucím příjmem roste i budoucí penze (téměř proporcionálně až do maximální státem poskytované penze v jednotlivých zemích).

Státní penze nebude stačit

Evropské důchodové systémy procházejí v posledních letech dílčími reformami, protože obyvatelstvo v Evropě je nejstarší na světě a počet penzistů rok od roku roste. Vždyť každý šestý občan Evropské unie je starší 65 let. Příčin je několik: ta pozitivní je, že se neustále prodlužuje věk dožití, a ta negativní je, že se všechny členské země potýkají s nízkou porodností (přitom pomoc státu rodinám s malými dětmi je v porovnání s ostatními vyspělými zeměmi světa neporovnatelně vyšší, důvodem tedy je spíše upřednostňování kariéry a vychovávání pouze jednoho dítěte v rodině).

Za této situace nám je jasné, že věková hranice pro odchod do důchodu se bude (chtě nechtě) v budoucnosti posunovat a státem zaručená penze snižovat. Kdo si chce na stáří zaručit stejný životní standard, jako má v produktivním věku, musí mít vlastní úspory.

Současně již nyní členské země Evropské unie (včetně Česka) usnadňují získání občanství mladým vysokoškolsky vzdělaným lidem z východoevropských zemí (Ukrajina, Bulharsko, Rumunsko, …), kteří mohou nahradit absentující porodnost.

Nejvíce obyvatel starších 65 let žije v Itálii (18,2 %), v Německu (17,5 %) a v Řecku (17,3 %). Přičteme-li k občanům starších 65 let (pracuje jich již jen velmi málo) občany, kteří odchází do důchodu před dovršením důchodové hranice (na tzv. předčasné důchody), vdovce či vdovy a občany pobírající invalidní penzi, zjistíme, že stát musí vyplácet penzi každému pátému občanovi, což státní rozpočty nesmírně zatěžuje.

Navíc jsou nastolena určitá pravidla pro vyplácení důchodů, která nelze měnit z roku na rok, a tak tyto výdaje nemůže vláda v žádném případě snižovat – jedná se v podstatě o povinné výdaje.

Nejmladší obyvatelstvo žije v Irsku, kde je podíl občanů starších 65 let nejnižší (11,1 %), následuje Slovensko (11,6 %) a Kypr (11,8 %).

Všichni si chceme i na podzim života užívat svoje každodenní radosti a starosti plnými doušky. K tomu nám, stejně jako i ostatním občanům v Evropské unii, pouze státem garantovaná penze zdaleka nebude stačit, a proto musíme vzít věci do svých rukou. Jenom my jsme odpovědni za svůj život, stát se o nás nepostará. Musíme se inspirovat současným trendem v moderním světě.

Jakmile má mladý člověk zabezpečenou svou vlastní rodinu a má vyřešenu bytovou situaci, začíná myslet i na finanční zabezpečení v době svého důchodu. K tomu dochází přibližně již ve 30 letech. Čili již ve velmi mladém věku pravidelně odkládá část svého příjmu na svou budoucí penzi. Toto je samozřejmě pouhým doplňkem důchodového systému. Ale významným, neboť občané si střádají dlouhá léta a sami ovlivňují konečnou výši své vlastní penze.

Kde pobírají penzi nejdéle?

Většina zemí OECD přehodnocuje dřívější výdělky v souladu s růstem výdělků v rámci celé ekonomiky. Nejkomplexnějším ukazatelem penzijních příslibů je ukazatel penzijního bohatství. Bere v úvahu úroveň, ve které jsou penze propláceny, věk, ve kterém mají lidé nárok na důchod, průměrnou délku života lidí a způsob, jakým jsou penze upravovány po odchodu do důchodu s ohledem na růst mezd nebo cen.

Nejvyšší penzijní bohatství má Lucembursko, naopak nejnižší Irsko, Mexiko, Nový Zéland a USA. V těchto zemích jsou celkově nízké státem poskytované důchody, současně však občané během svého produktivního života přispívají méně do systému (odvádí nižší sociální pojištění než v ostatních zemích).

Nejvíce je systém zatížen zvyšující se průměrnou délkou dožití (státy musí občanům vyplácet přiznaný důchod nejdelší dobu) v Japonsku, na Islandu, v Norsku, Švédsku a Švýcarsku (průměrný věk dožití je ve všech zemích přes 80 let). Ve všech zemích se ženy dožívají v průměru vyššího věku.

Pramen: OECD, Pensions at a Glance: Public Policies Across OECD Countries, 2005 Edition, ISBN-92–64–018719 © OECD 2005