Glosa
Jóó, namachrování Pražáci. Berou velký prachy a téměř nic pro společnost nevytváří,
dozvěděl jsem se nedávno v Brně od kamaráda. Na jedné straně jsem cítil nutkání Pražáky obhajovat, koneckonců sám v tomto městě žiji přes 20 let a nedokáži si představit život v jiném městě. Praha je nejen kulturní perla Evropy, ale také město s nejnižší nezaměstnaností, vysokou koncentrací kvalifikované pracovní síly a finančním a administrativním centrem republiky.
Statistika príma je
Praha dosahuje podle výpočtu evropského statistického úřadu hrubého domácího produktu kolem 43 000 dolarů na hlavu. Nezaměstnanost je v Praze kolem 4,6 %, průměrná mzda dosahuje 33 397 Kč.
Daně, daně, daně!
Jedna důležitá věc však při hodnocení komparativních výhod Prahy uniká. Zapomíná se na daně. Celorepublikově jsou nastaveny daně stejně. Město sice může získávat nějaké drobné příjmy prostřednictvím vyhlášek a místních daní (například daně z nemovitosti), ve srovnaní s celkovými příjmy se však jedná většinou o drobné. Většina společností je však registrována v Praze. Proč tomu tak je?
Důvodem je nejen prestiž Prahy, kvalifikovaná síla, ale také daně. Kromě daňové zátěže je pro firmy především důležité, zdali se můžou věnovat svému podnikání místo šikování ze strany daňových kontrolorů. V některých částech jsou totiž daňové kontroly podstatě častější.
Koneckonců sám podnikatel Radim Jančura v jistém zábavním diskuzním pořadu naznačil, že uvažuje o přesunu své firmy právě do Prahy.
Jedním z odvážných řešení některých ekonomů je jistá decentralizace daňových příjmů. Koneckonců je to i logické, neexistuje objektivní důvod, proč by o vybraných penězích v Ostravě měli rozhodovat politici „koncentrovaní“ v Praze. Není také obhajitelné ani to, aby příspěvky na jednoho Pražáka byly několikanásobně vyšší, než je tomu v ostatních městech či malých obcích.
Pro Prahu by to samozřejmě znamenalo velkou ránu. Rozepsáno následovně:
- Pražští politici by měli méně peněz na přerozdělování = méně se toho rozkrade
- Praha by nemohla financovat rozsáhlé infrastrukturní projekty, které doprovází podezření z korupce
- Pražané by byli více zainteresování do nakládání s veřejnými prostředky. Většinu peněz by Praha inkasovala od daně z příjmu fyzických a právnických osob
- V případě vysoké korupce by společensky odpovědné firmy začaly opouštět Prahu. Nechtěly by dotovat korupci
- V Praze by narostla nezaměstnanost
Jak by se to však projevilo v ostatních krajích? Zkusme si dát příklad Ústeckého kraje, kde místní lidé ve volbách zvolili takové uskupení stran, které zavedlo transparentnější hospodaření, snížilo daně a výrazně omezilo regulace a administrativní náročnost podnikatelům. Co by to znamenalo pro Ústecký kraj?
- Spravedlivější přerozdělování peněz by znamenalo více peněz pro obyvatele jednotlivých měst v Ústeckém kraji
- Nižší daně by přilákaly firmy, jež opouštějí Prahu
- Pokud by byly přesunuté společnosti v Ústeckém kraji spokojené, některé z nich by v tomto regionu začaly podnikat
- V kraji by klesala nezaměstnanost a rostla průměrná mzda. Rozdíly mezi Prahou by se snižovaly
- Nižší daně by mohly přilákat také společnosti ze zahraničí, které by u nás za jiných okolností nepůsobily
Utopie? Ne, model, který fungoval tisíce let
Je tento model skutečně utopistický a nerealizovatelný? Pokud se podíváme na historický vývoj, nejdříve vznikaly městské státy. V Řecku byly velkými konkurenty Atény a Sparta, jednotné Řecko existovalo jen při vnějším ohrožení. Po vzniku římské říše byla snaha zemi centralizovat, i podrobené provincie byly na Římu značně nezávislé a odváděly nízké daně. I v českém království si šlechtici mohli na svém panství určovat daně a často i své zákony. Králi odváděli jen malý podíl na daních, který narostl jen v případě válek. Pokud byli s králem nespokojení, pak se spojili a proti němu válčili.
Naštěstí stále najdeme v současné době státy, kde je značná míra autonomie. Velká decentralizace je stále ve Spojených státech amerických. Zatímco například ve státě Delaware se neplatí daň z přidané hodnoty ani daň z příjmů právnických osob (v případě, že v USA nepodnikáte. Tento stát proto slouží pro řadu firem jako daňový ráj), stát California je značně zatížen nejrůznějšími regulacemi s vysokým zdaněním, především vysokopříjmových skupin. Výsledkem tohoto socialistického směřování je ekonomická stagnace tohoto státu a balancování na hraně bankrotu.
Obdobným vývojem si také prošel Detroit, který v 50. letech tvořil pilíř amerického úspěchu. Od této doby se populace snížila na polovinu, město se vylidnilo a některé čtvrti by věrně zapadly například do postapokalyptické počítačové hry Fallout, která se odehrává ve Spojených státech po jaderné válce.
I komunistická Čína není jednotnou zemí a zdejší provincie jsou značně autonomní, najdeme proto různé příklady úspěšných, bohatých „provincií“ a těch velmi chudých, méně úspěšných.
Centralizace vede k občanským válkám
Snaha centralizovat a vytvořit supernárod bohužel vždycky skončila tragicky. Třeba snaha o vytvoření „komunismu“ pod vedením Sovětského svazu.
Snaha spojit 5 (ale i více) národů na Balkánu a vytvořit národ nový – jugoslávský, vedla několik let po smrti jednoho z ideových vůdců této myšlenky k rozpoutání krvavé války. Koneckonců, nebýt zdejší pragmatické politiky na počátku 90. let, mohl balkánský scénář postihnout i Československo. A v současnosti nahlíží řada Moravanů či Slezanů na společný daňový systém jako nespravedlivý a domnívá se, že by byli podstatně šťastnější, kdyby si o většině svých příjmů mohli rozhodovat nezávisle na Praze. Současné politické snahy jsou však zcela opačné.
Trend v Evropské unii směřuje k centralizaci, harmonizaci, unifikaci. Bohužel výsledky této politiky vidíme už dnes: Řekové hromadně protestují na ulicích s transparenty Angely Merkelové, které přimalovali knír a hákový kříž, zatímco v Německu je podle nejrůznějších výzkumů nálada taková, že už Němci dále přispívat jižním, problémovým zemím nechtějí. Projekt, který měl přinést porozumění mezi národy, přinesl jen nesnášenlivost mezi národy a obrovský nárůst nacionalismu a radikalismu.
Autor této glosy občas relaxuje u hry World of Tanks a baví ho sledovat reakce spoluhráčů na to, když napíše „Hi, I am from Greece, and you?“ Většinou se dočká sprostých nadávek či vět „Give my money back“.
Je to složité?
Oprávněným argumentem je, že by to bylo složité. Společnosti by musely pracně sledovat, kde je daň nejnižší, a tam by se přesouvali. Několik daňových sazeb v různých lokalitách by tak situaci podstatně komplikovalo.
Na tento argument lze odpovědět následovně: pokud by něco takového existovalo, jistě by se toho ujal i náš partnerský server Podnikatel.cz a všechny daňové sazby v jednotlivých krajích porovnal. Za druhé: pokud vám někdo přináší peníze, je ve vašem zájmu mu tento proces udělat co nejjednodušší.
Dnešní právní osoby tráví vedením daní více než 600 hodin (v Lucembursku je to například 40 hodin). Autor tohoto článku je přesvědčen, že pokud by existovala konkurence mezi jednotlivými kraji, počet hodin strávených na daních by poklesl. Konkurence by tedy naopak přinesla zjednodušení daní.
Závěr
Že tento model v Evropě není možný? Stačí se podívat například do Švýcarska, které je rozděleno do mnoha takzvaných kantonů. Mluví se zde čtyřmi jazyky (italsky, francouzsky, německy a rétorománsky). Vysoká decentralizace nevede k různým nacionalistickým třenicím, aneb co si Ital ve své části nevydělá, to většinou ani od bohatšího Němce nedostane.
Důležité je také to, že i pokud by v daném okresu či kantonu zvítězila levicová strana, nejspíše by si nedovolila zvýšit daně. Jelikož by to znamenalo jediné – hromadný exodus firem do jiných měst, neboť by neměly důvod v daném městě či kraji zůstávat. A nové firmy by kvůli nepřátelskému podnikatelskému prostředí nejspíše nevznikaly.
Autor žije v Praze od svých 5 let. Pokládá Prahu za nejkrásnější město v Evropě. Domnívá se však, že i jiná města by měla mít právo na rozsáhlé infrastrukturní projekty a zlepšování kvality života místních obyvatel.