Hlavní navigace

Zrušit bankovních poplatky? Nesmysl!

21. 3. 2007
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Bankovní poplatky v poslední době patří k nejdiskutovanějším finančním tématům. Podle převažujícího názoru veřejnosti by měly být zrušeny. Tím by ale banky přišly o významnou část svých příjmů a výpadek by musely nějak nahradit. Většina klientů by na to nakonec doplatila.

Zadarmo ani kuře nehrabe

Banky jsou akciové společnosti vybavené bankovní licenci ČNB, díky níž mohou přijímat vklady od veřejnosti a poskytovat úvěry. Důvod, proč komerční banky existují, je jednoduchý – zisk. Pokud by banky dlouhodobě nedosahovaly přiměřeného zisku, neměly by z čeho vyplácet své akcionáře a ti by pak neměli důvod držet jejich akcie. Kdyby nikdo nechtěl akcie bank, banky by nemohly jako akciové společnosti existovat. Musely by tedy fungovat jako dobročinné společnosti nebo jako státní podniky. Tato představa je však absurdní.

Připustíme-li tedy, že žádná jakž takž fungující ekonomika se bez komerčního bankovnictví neobejde, nezbývá, než také připustit, že banky musí fungovat jako ziskové podniky. Diskuse tedy může být leda tak o přiměřenosti tohoto zisku a způsobu jeho dosažení.

První problém, na který narazíme, je posuzování oné přiměřenosti. Zejména není jasno, s čím ji poměřovat. Banky lze s ohledem na jejich specifika jen stěží srovnávat s podniky z jiného odvětví. Mezinárodní srovnání zase trochu pokulhává s ohledem na česká specifika.

Česko nemůže investorům nabídnout velký trh a zatím ani příliš stabilní ekonomiku. Ta se sice rychle rozvíjí, ale zbývá tu spousta nevyřešených problémů, které snadno mohou pozitivní vývoj zvrátit. Stačí zmínit neutěšený stav veřejných financí, tempo růstu veřejného dluhu i zadlužování českých domácností nebo nevyváženou strukturu ekonomiky. Ze stavu zdejšího legislativního prostředí, zejména chabé vymahatelnosti práva, pak musí jít mráz po zádech každému, kdo se rozhodne půjčovat v Česku peníze. Vyšší míra rizika je pak logicky kompenzována vyššími nároky na zisk.

Restrukturalizace za všechny peníze

Při dnešním hodnocení nenasytnosti bankéřů se úplně zapomíná na to, že ještě před několika málo lety český bankovní sektor procházel hlubokou krizí. Devadesátá léta byla spojena se sérií krachů menších a posléze i velkých bank. V letech 1993 – 1999 postupně padlo 17 bank. Vše pak vyvrcholilo uvalením nucené správy na IPB v roce 2000 a vyhlášením konkurzu na Union banku v roce 2003. Banky tehdy fungovaly skoro na principu pyramidové hry a třetina jimi poskytnutých úvěrů nebyla splácena. Tvorba rezerv a opravných položek a nízká efektivita vlastní činnosti pak banky stáhla do hluboké ztráty.

Celkové dosavadní náklady vynaložené státem, resp. daňovými poplatníky na konsolidaci českého bankovního sektoru jsou odhadovány na 400 mld. Kč. Ani tato astronomická suma však na přeměnu českých bank ve fungující finanční instituce zdaleka nestačila. Další desítky miliard museli vynaložit jejich noví vlastníci na investice do informačních technologií, školení personálu, rozvoj a modernizaci pobočkové sítě, budování nové image atd. Je tedy logické, že chtějí své investice získat zpět, a to samozřejmě zhodnocené přímo úměrně míře podstoupeného rizika.

Zůstaneme-li ještě u rizikovosti, je třeba konstatovat, že ač se to třeba na první pohled nezdá, bankovnictví všude ve světě patří k poměrně rizikovým oborům podnikání. Je totiž velmi závislé na místním, ale i na globálním ekonomickém vývoji. Jakoukoliv stagnaci či propad banky obvykle pocítí jako první. Jsou přitom vystaveny tlaku z několika stran. Důsledkem ekonomických krizí je pokles objemu úvěrových obchodů a růst podílu problematických úvěrů. Zároveň však ale vzroste i tlak ze strany centrální banky na plnění kapitálových požadavků a zajištění rizik. Není tedy divu, že vyšší rizikovost je vyvažována většími nároky investorů na produkci zisku v obdobích ekonomického růstu, což je i případ Česka.

V této souvislosti je třeba se ještě zmínit o rizicích plynoucích z raketového růstu zadlužení českých domácností. Problémem zatím není objem poskytnutých úvěrů ani míra zadluženosti, ale spíše dynamika jejího nárůstu a nezpůsobilost řady českých domácností se svými dluhy zacházet. To, že téměř tři čtvrtiny všech bankovních úvěrů v Česku tvoří hypoteční úvěry a půjčky na bydlení, je veskrze pozitivní. O to větší noční můrou bankéřů ale je prasknutí cenové bubliny, tedy náhlý a výrazný pokles cen nemovitostí. Na tom nic nemění ani fakt, že odborníci se zatím neshodli, zda takováto realitní cenová bublina v Česku vůbec existuje.

Nízké poplatky = vysoké úrokové sazby

Bankovní produkty a služby jsou zboží. Cena zboží se v tržní ekonomice řídí nabídkou a poptávkou. Převažuje-li nabídka nad poptávkou, cena klesá a naopak. Existuje také možnost, že některý subjekt nabízející určité zboží má natolik dominantní postavení na trhu, že ho může zneužít a nastavit cenu nesmyslně vysoko. Popřípadě může několik subjektů uzavřít kartelovou dohodu s cílem udržet ceny na takové úrovni, na níž se dohodnou. Obojí je však všude v civilizovaném světě nelegální a v případě odhalení takového jednání hrozí viníkům tvrdé postihy.

V Česku snad nelze o dominanci jedné banky hovořit. V úvahu by přicházela kartelová dohoda. Ani ta však není s ohledem konkurenční boj u většiny bankovních produktů pravděpodobná. Otázkou tedy je, proč banky v Česku zpoplatňují služby, které v zahraničí klient obvykle získá podstatně levněji, resp. zadarmo. Je to dáno zejména tím, jakým způsobem má ta která banka nastaveno pokrývání svých nákladů včetně tvorby zisku.

Výnosy většiny bank se tvoří ze dvou zdrojů: bankovních poplatků a z úroků z poskytnutých úvěrů. Jsou-li v Česku úrokové sazby na nejnižší úrovni v Evropě (což mimochodem posiluje růst české ekonomiky), zároveň tu nemohou být nejnižší i bankovní poplatky.

Samozřejmě se dá namítnout, že přiměřeného zisku lze dosáhnout i snížením nákladů nebo zvýšením obratu. V současné době ale většina českých bank své náklady již osekala, jak jen to šlo, a dosáhnout dalších výrazných úspor je pro ně obtížné. Podstatné zvýšení obratu pak naráží na limity dané velikostí českého trhu a již tak až nezdravě velkou dynamikou poskytování úvěrových produktů.

Zbývá tedy opět jen diskuse o přiměřenosti zisků. K tomu snad jen jeden dovětek: všude ve světě platí, že každé výrazné snížení ziskovosti bankovního sektoru může ohrozit jeho stabilitu.

Je potřeba státní regulace?

Především je třeba zdůraznit, že bankovní sektor již poměrně tuhé regulaci podléhá. Každá banka musí při své činnosti striktně dodržovat platné zákony a také pravidla stanovená Českou národní bankou. Pokud by to nečinila, hrozil by jí finanční postih nebo dokonce odebrání bankovní licence. Tato forma regulace je určitě potřebná, protože chrání zájmy klientů. Zavedením evropských pravidel kapitálové přiměřenosti Basel II, které v těchto dnech projednává Poslanecká sněmovna, budou pravidla fungování bank ještě zpřísněna.

Potom jsou ale také věci, do kterých by stát komerčním bankám zasahovat neměl. Dvě z těchto oblastí jsou i ziskovost a poplatková politika. Jen velmi těžko si lze představit, že by stát měl v tržní ekonomice soukromým podnikatelským subjektům nařizovat na čem a jak moc mohou vydělávat. Nejedná se přece o státní podniky! Dojdou-li orgány státního dozoru k názoru, že banky porušují zákon třeba tím, že uzavírají kartelové dohody o cenách nebo že uvádějí své zákazníky v omyl, mají dost prostředků a zároveň i povinnost na tuto situaci reagovat.

Pokud by stát měl bankám diktovat, jaké služby a jakým způsobem mají zpoplatnit, zasahoval by hrubě do jejich práv na svobodné podnikání. To by stát také časem opět mohl začít určovat jednotné maloobchodní ceny, marže obchodníkům nebo třeba výši zisku automobilkám. To si může dovolit velký Kim Čong-il v Severní Koreji, ale v Česku jsme tuto vývojovou etapu snad již překonali! V tržních ekonomikách platí, že čím méně stát zasahuje do tvorby cen, tím méně škody obvykle udělá.

Zrušit bankovní poplatky? Ne, ale zprůhlednit!

Problémem českých bankovních poplatků podle mého názoru není v jejich nepřiměřené výši, ale spíše v jejich nepřehledné struktuře. Přestože většina bank působících na českém trhu přistoupila ke Kodexu chování mezi bankami a klienty vytvořenému Českou bankovní asociací, čímž se tyto banky mj. zavázaly ve svých informačních, propagačních a reklamních materiálech uvádět pravdivé, aktuální a srozumitelné údaje a vyvaruje se uvádění takových informací, které by mohly klienty uvést v omyl, praxe je stále ještě poněkud jiná.

skoleni_15_4

Vyznat se v sazebnících poplatků a zjistit, kolik klient za kterou službu skutečně zaplatí, bývá velký problém. O zavádějících informacích v reklamách už vůbec nemluvě. Poplatky za jednu službu se často skládají z několika položek uváděných na různých místech sazebníku. Chaos je i v používané terminologii. Poplatky za obdobné služby jsou v sazebnících různých bank uváděny pod různými názvy a naopak pod obdobně nazvanými položkami se v sazebnících skrývají různé služby. Přitom každý klient by měl mít podle Kodexu možnost snadno zjistit, kolik ho bude stát provoz jeho bankovního účtu!

Nevidím žádný rozumný důvod, proč by banky měly poplatky zrušit a nabízet zadarmo služby, na jejichž poskytování prokazatelně musí vynaložit určité náklady. Nezpoplatněním takovéto služby dojde jen k tomu, že musí být dotována z jiných zdrojů. Pokud banka například nabídne některým klientům vedení účtu zdarma, náklady na tuto službu nakonec zaplatí buďto stejní klienti v rámci jiných služeb nebo je část těchto nákladů přenesena i na jiné klienty. Osobně mi připadá mnohem spravedlivější, aby přiměřenou částku za vedení účtu přímo zaplatili klienti, kterým je tato služba poskytována.

Měly by být poplatky spojené s běžným účtem a transakcemi zdarma?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).