Hlavní navigace

Zavést poplatky u lékaře nestačí

3. 1. 2008
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Jedním z nejožehavějších témat posledních měsíců je zavedení regulačních poplatků za poskytnutou zdravotní péči. Diskutovat by se však mělo spíš o ucelené koncepci budoucí podoby systému veřejného zdravotního pojištění. Zavedení regulačních poplatků totiž samo o sobě jeho současné problémy nevyřeší.

Začal rok velkých změn

Začátek roku 2008 s sebou přinesl první várku změn z vládního reformního batohu. Snad nejkontroverznější z nich je zavedení regulačních poplatků v dosud zcela „bezplatném” zdravotnictví. Nově se tak bude platit 30 Kč za návštěvu u lékaře a každou položku na receptu, 60 Kč za den pobytu v nemocnici a 90 Kč za využití služeb lékařské pohotovosti, pokud nedojde k následné hospitalizaci.

Zavedením těchto poplatků došlo k prolomení přes půl století trvajícího tabu. Česko totiž zůstávalo jednou z mála zemí na světě, kde byla běžná zdravotní péče poskytována bez jakékoliv přímé finanční spoluúčasti pacienta - doplatky na některé léky a úplatky se nepočítají. Veškeré výdaje s ní spojené byly hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Tento výdobytek z dob budování socialismu se teď otřásá v základech.

Bez reformy hrozí zhroucení systému

Důvod spuštění zdravotnické reformy je nasnadě. Systém financování českého zdravotnictví je neprůhledný, obtížně kontrolovatelný a ve svých důsledcích velmi málo efektivní. Ještě osmnáct let po pádu socialismu zůstává založen na socialistických principech tuhé státní regulace a přerozdělování peněz podle nejasných pravidel. To na jedné straně vede k nehoráznému plýtvání a na straně druhé pak ke chronickému nedostatku financí.

Pokrok v medicíně přináší stále nové a dokonalejší léčebné prostředky a postupy, které však jsou také stále nákladnější. Zdroje financování veřejné zdravotní péče jsou ale omezené a nerostou zdaleka tak rychle. Fatální následky na stabilitu systému navíc bude mít stárnutí populace. Kvůli němu totiž budou dramaticky růst výdaje na zdravotní péči o seniory a zároveň bude klesat počet lidí odvádějících zdravotní pojištění a daně.

Nerovnováha je zřejmá na první pohled

Statistiky hovoří zcela jasně. Například v roce 2005 průměrné náklady zdravotních pojišťoven na zdravotní péči pro jednoho pojištěnce v produktivním věku nepřekročily částku 10 tisíc korun. Vycházíme-li z údajů o průměrné mzdě, odvedl jim takovýto pojištěnec a jeho zaměstnavatel v tomto roce na pojistném přes 30 tisíc korun. Tedy zhruba trojnásobek toho, co ze systému veřejného zdravotního pojištění odčerpal.

Oproti tomu pojištěnec v důchodovém věku stál zdravotní pojišťovny v průměru kolem 30 tisíc korun. Ovšem stát za něj pojišťovnám odvedl na pojistném jen necelých 6 tisíc korun, tedy pětkrát méně, než by odpovídalo skutečným nákladům. Pojištěnci, za které platí pojistné stát, dnes tvoří zhruba čtvrtinu všech pojištěnců. Spotřebují ale tři čtvrtiny všech prostředků, které do zdravotnictví plynou.

Hra na perpetuum mobile pomalu končí

Zbývá dodat několik čísel o očekávaném demografickém vývoji. Podle prognózy Českého statistického úřadu podíl seniorů starších 65 let v české populaci činil v roce 2005 zhruba 14 %. V roce 2015 to nejspíš bude kolem 18 % a v roce 2025 už přes 22 %. Nedojde-li tedy k systémovým změnám spočívajícím v omezení růstu výdajů a k zapojení dodatečných zdrojů financování, kolaps veřejného zdravotnictví v dnešní podobě se zdá být neodvratný.

Občané v Česku sice mají právo na bezplatnou zdravotní péči zajištěné přímo Listinou základních práv a svobod. Zároveň však ani dnes nemají žádnou záruku kdy, kde a v jaké kvalitě se jim této péče dostane. Bez zásadní reformy se situace v tomto směru může už jenom zhoršovat. Náklady totiž porostou a finanční zdroje budou vysychat. Finanční perpetuum mobile nemůže dlouhodobě fungovat ani ve zdravotnictví.

Zavedení poplatků je jen první krok

O nezbytnosti finančně stabilizovat české zdravotnictví nelze pochybovat. Diskuze může být pouze o prostředcích, které k tomu povedou. Ta se v poslední době vede skoro všude - od hospod čtvrté cenové skupiny až po parlament. Bohužel však na obou těchto místech skoro na stejné úrovni. Vše se točí jen kolem legálnosti a přiměřenosti nově zavedených regulačních poplatků, ale podstata věci zůstává stranou.

Vše dospělo tak daleko, že někteří zákonodárci přímo vyzývají pacienty k občanské neposlušnosti a Svaz pacientů ČR nabádá, aby pacienti zmíněné poplatky u svého lékaře platili zásadně v drobných mincích nebo naopak v pětitisícových bankovkách. Situace jako vystřižená z Haškova Švejka. S jasnou představou, jak reformovat české zdravotnictví bez poplatků, ale nikdo nepřichází.

K čemu má sloužit veřejné zdravotní pojištění

V řadě diskusí se rozlícení občané ptají, proč mají platit u doktora, když si celý život platili zdravotní pojištění. Jádro pudla je v tom, že si zdravotní péči nepředpláceli pro sebe, ale v rámci solidarity se z jimi odváděného pojistného platila zdravotní péče pro všechny ostatní. Bohužel, často i pro ty, kteří ji vlastně ani nepotřebovali. Plátců pojistného však bude ubývat, a ti zbývající jistě budou stále hlasitěji tvrdit, že i solidarita má své meze.

Otázka, kterou je třeba vyřešit, zní: Jakou zdravotní péči má garantovat systém veřejného zdravotního pojištění? Pokryty by měly být hlavně tři oblasti: urgentní zdravotní péče při ohrožení života, zdravotní péče přesahující finanční možnosti jednotlivce (léčba vrozených vad a závažných onemocnění, transplantace atd.) a základní zdravotní péče pro všechny. Na vše ostatní by tu mělo být nepovinné soukromé zdravotní připojištění nebo přímé úhrady.

Omezit plýtvání a zapojit dodatečné zdroje

Nemá-li dojít k omezení dostupnosti a kvality zdravotní péče, je třeba širšího zapojení soukromých zdrojů do jejího financování. Obdobně jako je to obvyklé všude ve světě. Efekt bude dvojí. Především se tím nabourá dlouholetá iluze bezplatného zdravotnictví. Obecně totiž platí, že přístup lidí k zdánlivě bezplatnému „eráru” je diametrálně odlišný od přístupu k věcem, kvůli nimž musí sáhnout do vlastní peněženky.

Zároveň se financování systému alespoň z určité části přesune směrem ke spotřebě a trochu se omezí i nákladné a netransparentní přerozdělování peněz. Lidé snad konečně budou mít alespoň částečnou možnost sami ovlivnit kvalitu zdravotní péče, kterou budou čerpat. Buď výší přímé úhrady za požadovaný nadstandard nebo volbou typu komerčního připojištění. Na dostupnost urgentní a základní péče pro všechny by tyto změny neměly mít žádný vliv.

skoleni_15_4

Vláda neumí komunikovat s veřejností

Osudovou chybou současné vlády je, že se pokouší provádět nepopulární systémové změny, aniž by lidem srozumitelně vysvětlila svou představu o tom co, jak a hlavně proč hodlá změnit. Místo představení ucelené koncepce jednotlivých oblastí reformy veřejných financí se na veřejnost dostávají útržkovité informace, a to nejrůznějšími cestami, bulvární tisk nevyjímaje. Vzniká tak obrovský prostor pro spekulace a dohady.

Do písmene to platí i pro zdravotnickou reformu. Na internetových stránkách Ministerstva financí ČR ani nikde jinde se o ní člověk mnoho konkrétních informací nedozví. Jediným známým konkrétním opatřením jsou regulační poplatky. Vše ostatní je představováno spíše jen v obecné rovině. Skoro to vyvolává dojem, že buď žádná koncepce zdravotní reformy zatím neexistuje nebo jí vláda v obavách z negativních reakcí zatím nechce zveřejnit. Obojí je na pováženou.

Budete platit poplatky u lékaře?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).