Hlavní navigace

Za bydlení u rodiny prý platí 10 000 Kč měsíčně. A peníze chce po státu

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Nájemce s invalidním synem prý platí jeho matce za bydlení 10 000 Kč měsíčně. Peníze chce rodinka po státu. Věříte tomu? Jistě, jsou takové rodiny, ale pak je přece lepší bydlet u cizích. Já pán, ty pán. Soud uznal, že daňoví poplatníci nemají dotovat takové rodiny.

Doba čtení: 4 minuty

Co je pravda a nic jiného než pravda, to se nejspíš asi nikdy nedozvíme (dále popisovaný případ totiž ještě neskončil a bude pokračovat, ale Nejvyšší správní soud vyřkl důležité závěry pro podobné situace). Ostatně u soudu se nehledá skutečná, tzv. materiální pravda, ale pravda formální. Do smlouvy můžete napsat, co chcete – papír unese všechno – a přeposílat si peníze mezi účty můžete také. Tvrdit pak můžete také, co chcete, rozhodující je, zda to dokážete prokázat, třeba právě, ne-li přímo zfalšovanými, tak upravenými či vhodně vytvořenými, důkazy. Jestli se to vše slučuje s realitou, je úplně jedno.

Takže jeden občan tvrdil, že žije s nezletilým handicapovaným dítětem v bytě o rozloze 63 m2, který je součástí rodinného domu ve vlastnictví matky postiženého syna. Za užívání bytu platí na základě nájemní smlouvy matce měsíčně nájem ve výši 10 000 Kč, pravda včetně služeb a energií. A s tím se museli vypořádat úředníci a posléze soudci.

Sociálka nepatrně snížila dávku a už je tu spor

Úřad práce žalobci přiznal dávku hmotné nouze – doplatek na bydlení, ovšem později jej, ale nikterak radikálně, jen o 433 Kč, snížil. Připomeňme si, že doplatek na bydlení je sociální dávkou, která má sociálně slabým osobám garantovat, že jim po zaplacení nákladů na bydlení zůstane konečný příjem alespoň ve výši životního, případně existenčního minima.

Své rozhodnutí sociálka vysvětlila tím, že důvodem snížení doplatku na bydlení bylo přiznání nové dávky – příspěvku na bydlení vypláceného v rámci státní sociální podpory. Čistý nájem ve výši 7000 Kč (bez záloh na služby), který účtovala matka za užívání bytu, označil úřad za nemorální a v rozporu s dobrými mravy s ohledem na rodinný vztah pronajímatele a nájemce. Poživatelé sociálních dávek neobměkčili ani Ministerstvo práce a sociálních věcí. Obrátili se tedy na soud.

A ten kupodivu řekl, že je možné započítat do odůvodněných nákladů na bydlení nájemné až do výše obvyklého nájemného v místě, kde žalobce se synem žije. Vůbec mu jeho výše nepřišla divná. Jak jsme si řekli, není ani tak rozhodující, co tvrdíte, ale zda to dokážete prokázat… Třeba je vše skutečností, třeba ne. Ministerští úředníci to však nevzdali a obrátili se s opravným prostředkem k Nejvyššímu správnímu soudu.

Pomoz si sám, pak se obrať na rodinu, teprve potom na stát

Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2018, spis. zn. 10 Ads 386/2017, že je přesvědčen o tom, že placení nájemného mezi blízkými příbuznými obecně není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. Je však třeba vzít v potaz, že režim dávek pomoci v hmotné nouzi je subsidiární (podpůrný) a je nastaven tak, aby z něj čerpaly dávky jen osoby, které se nachází v hmotné nouzi (nebo které se považují za osoby v hmotné nouzi). Tento systém dávek má sloužit k hmotnému zajištění osob až v okamžiku, kdy nelze jejich základní životní potřeby zajistit jiným způsobem.

Nelze opomenout, že primárně je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, má mu pomoci rodina. Není bez významu, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost (dle ust. § 910 odst. 1 občanského zákoníku). Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti a jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti (§ 859 občanského zákoníku).

S ohledem na onen subsidiární charakter dávek pomoci v hmotné nouzi je tedy v odůvodněných případech možné vyloučit z hmotné nouze takové osoby, jejichž příjmy sice nedosahují částky živobytí, avšak žijí v takových sociálních a majetkových poměrech, že je nelogické a nespravedlivé poskytovat jim příspěvek na živobytí z daní ostatních osob. Takové osoby totiž ve skutečnosti nejsou v hmotné nouzi a nepotřebují od státu pomoc nezbytnou pro zajištění jejich základních životních podmínek.

Proto může orgán pomoci v hmotné nouzi v odůvodněných případech určit, že osobou v hmotné nouzi není osoba, jejíž celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí mohou i po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení zaručit dostatečné zajištění její výživy a ostatních základních osobních potřeb a toto zajištění lze na ní spravedlivě žádat.

Celkovými sociálními poměry ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi rozumí podíl rodiny na trvání stavu hmotné nouze, do kterého se osoba dostala. Při posuzování celkových sociálních poměrů příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi posuzuje také využívání jiného než vlastního majetku, které umožňují zpravidla osoby blízké.

Pomoc od rodiny je přirozená

Osoba, jíž poskytuje bydlení, třebas i za úplatu, blízký rodinný příslušník, nemůže nárokovat proplacení nájemného v rámci doplatku na bydlení podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, vyložil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 4. 2018, spis. zn. 10 Ads 386/2017.

Našli jste v článku chybu?