Hlavní navigace

Vztah křesťanské morálky a lichvy: je lepší žebrat než si půjčovat

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Základem zisku evropských a amerických obchodních bank je rozdíl mezi přijatými a placenými úroky. Ovšem ne vždy se používání úroku setkávalo s pochopením křesťanských církevních hodnostářů.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Po jistou dobu se vztah křesťanství k úrokům v mnohém podobal vztahu islámu k využívání úroků, o kterém jsme psali v článku Jak funguje islámské bankovnictví? Starý zákon v přikázáních, týkajících se lichvy, rozlišuje mezi naprostým zákazem úročení půjček v případech půjčování peněz v rámci židovské obce a povolením úročit půjčky, poskytované ostatním. Je rozlišována lichva úroková a lichva potravinová, spojená se zadržováním obilí.

Na počátku šíření křesťanství se teze o zákazu úročení půjček vztahovala výhradně na příslušníky křesťanské církve. Podle významného teologa Bazila Velikého (330–379) je dokonce lepší žebrat než si půjčovat. Lichvář se totiž dopouští krádeže, prodává totiž čas, plynoucí od chvíle výpůjčky do okamžiku splátky, a čas patří jen Bohu. Logika církevních i světských zákazů nebyla ovšem dána jenom církevní věroukou. Lichvářství totiž mělo nezanedbatelné ekonomické dopady, neboť ve svých důsledcích způsobovalo zanedbávání práce na polích, a to jak ze strany ožebračených rolníků, tak také zbohatlých lichvářů (kteří nemusel fyzicky pracovat).

Vzhledem k tomu, že tehdejší společnost byla více než dnešní závislá na zemědělství, mohlo to znamenat vážné ohrožení hospodářské základny společnosti. Svatý Ambrož (340–397) učil, že úrok je možné požadovat od každého, vůči komu máme právo pozvednout zbraň. Úrok je tedy v jeho pojetí dobyvatelským prostředkem.

Zavrženíhodný je i nespravedlivý zisk

Sněm, který se konal v roce 325 v Nicei, stanovil, že zavrženíhodným jednáním je nejenom úroková lichva, ale také snaha o jakýkoli nespravedlivý zisk. Tento zákaz se vztahoval pouze na duchovenstvo, nikoli ovšem na ostatní veřejnost. Už ve starověku vznikla koncepce hrubé újmy (tzv. laesio enormit), vedená snahou o dosažení rovnováhy ve smluvních vztazích.

Císař Karel Veliký (768–814) vydal několik nařízení, která se týkala lichvy. Nejdůležitější z nich bylo tzv. admonitio generalis (neboli Všeobecné napomenutí) z roku 789, které navázalo na zákaz lichvy, formulovaný synodou v Clichy roku 626. Jednalo se o první středověké sekulární (tj. světské) nařízení, adresované klerikům i laikům. Podle něj byla lichva trestná a trestem za ni byla exkomunikace z církve. Ticinská synoda v roce 850 požadovala, aby lichvář vrátil přijatý úrok, a pokud lichvář zemře, aby dědicové vrátili alespoň polovinu přijatých úroků.

Počátky poskytování hypoték

Po roce 1000 začaly být využívány také hypoteční úvěry, které byly poskytovány proti zhruba 60 % hodnoty zástavy. Na konci 12. století přestaly být opět využívány (vzhledem k papežským zákazům). Jejich roli převzaly úvěry spojené s tzv. rentami. Dlužník se zavázal k vyplácení ročního důchodu ve sjednané výši „jako protihodnotu“ za to, že mu věřitel poskytl určitou částku. Renty se sjednávaly jako doživotní ve prospěch příjemce, popř. i jako dědičné. Renta byla posuzována jako trvalý a neodvolatelný převod kapitálu, nikoliv jako platba úroků, spojených s časově omezenou půjčkou.

Ačkoliv se také církevní hodnostáři účastnili úvěrových transakcí, církev jako instituce úvěrové praktiky jednoznačně odsuzovala. Lichva byla považována za krádež a za porušení božího přikázání nepokradeš. Druhý lateránský koncil roku 1139 potvrdil exkomunikaci lichvářů. Třetí lateránský koncil v roce 1179 pak potvrdil jejich exkomunikaci až za hrob, když mimo jiné upřel lichvářům pohřeb v podobě, který byl běžný a dostupný ostatním křesťanům.

V praxi se úročení nahrazovalo např. formou tzv. dodatečného daru, které dlužník přidával věřiteli současně s poslední splátkou úvěru.

Někdy byl úrok akceptovatelný

Církevní pohled na úroky ovšem akceptoval situace, které umožňovaly věřiteli uplatňovat náhradu za poskytnutí finančních prostředků:

  • Za lichvu nebylo z tohoto hlediska považováno odškodnění (tzv. damnum emergens) v případě nečekané škody, vzniklé při zpoždění splátky.
  • Za přípustné finanční odškodnění byl považován i „náklad ušlé příležitosti“, tedy náhrada zisku, který by bylo možné získat, pokud by věřitel půjčil peníze výhodněji (tzv. lucrum cessans).
  • Další přípustnou finanční odměnou věřiteli mohla být i tzv. „odměna za práci“, jejíž podstata vycházela z tvrzení, že jestliže peníze nepracují, pak jejich majitel pracovat může, a tudíž mu může náležet „odměna za práci“ (neboli stipendium laboris).

Další dvě „úrokově přípustné“ situace byly spojeny s rizikem. Šlo o riziko ztráty vypůjčeného kapitálu z titulu nesolventnosti či zlé vůle dlužníka (tzv. periculum sortis) a zvláštní odměnu spojenou výpočtem nejistoty, plynoucí z úvěrového obchodu (tzv. ratio incertitudinis).

Monti di pieta neboli půjčovny peněz

V roce 1462 ustavil guvernér Perugie jménem Hermolaus Bambus tzv. monti di pieta čili oficiální veřejnou půjčovnu peněz a její provozování svěřil františkánům. Jejím úkolem bylo půjčovat finanční prostředky s nízkým úrokem za účelem pomoci bližním a za účelem ochrany křesťanů před hříchem lichvy.

V praxi byly poskytovány půjčky za 6 % ročně s tím, že v některých pramenech se uvádí, že úroky činily 4–12 % ročně. To byla zhruba pětina předcházejících úrokových sazeb. Ideologické zdůvodnění požadování a placení úroků bylo takové, že se nejednalo o lichvu, ale o příspěvek na činnost monti di pieta.

Reformace a Jan Kalvín

Čerstvý vítr do oblasti půjček a úroků přinesla reformace. Mezi všemi jejími osobnostmi je pro téma lichvy nejdůležitější Jan Kalvín (1509–1564). Jan Kalvín neodsuzoval ekonomickou aktivitu, naopak tvrdil, že všichni lidé jsou zrozeni k práci. V tomto smyslu je tudíž logicky žebrota hříchem, který ohrožuje ostatní.

Jan Kalvín rozlišoval úvěr, který je poskytován lidem v nouzi a který by neměl být úročen, od úvěru, který je určen k podnikání. Pole Kalvínova učení tudíž není zakázáno poskytovat úročenou půjčku, pokud se nejedná o pomoc potřebnému.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že protestantismus i kalvinismus, akceptující poskytování úročených půjček bez jakýchkoli zákazů a odsudků pro věřitele i dlužníky, výrazně podporoval rozvoj výroby a obchodu a tak značnou měrou spolupůsobil na růst prosperity celé společnosti. Na protestantismus (a samozřejmě také na kalvinismus) zareagovali i katoličtí teologové. Tridentským koncilem schválený katechismus pojednal o lichvě v kapitole o přikázání desatera nepokradeš.

Na to navázalo oficiální římsko-katolické církevní zákonodárství. Půjčka sama nemůže být spojena s požadavkem na navýšení poskytnuté částky, ledaže by se jednalo o okolnosti ležící mimo smlouvu o půjčce a s ní pouze nahodile spojené, které by ospravedlňovaly navýšení jistiny.

Papežská encyklika Vix pervenit („Stěží se přijde“)

Na stále intenzivnější spory ohledně úročení a lichvy zareagoval roku 1745 papež Benedikt XIV. encyklikou Vix pervenit, ve které je shrnuto vše podstatné, co bylo dosud o lichvě a úrocích roztroušeno v jednotlivých římskokatolických písemnostech.

Podle tohoto dokumentu jsou sice peníze samy o sobě neplodné, a tudíž požadování úroků je hříchem lichvy. V praxi se ovšem mohou vyskytovat okolnosti, které poskytují věřiteli spravedlivý a rozumný nárok na navýšení jistiny. Encyklika však zřejmě záměrně tyto okolnosti nejmenuje a ponechává tak tuto otázku nedořešenou.

Vix pervenit je pravděpodobně posledním dokumentem svého druhu vydaným katolickou církví, který se týká úroku a lichvy.

To, co ze strany katolické církve následovalo, byl pozvolný a oficiálně nikdy nedeklarovaný přechod k uznání regulace úroků nikoli církevními přikázáními, ale „výhradně“ světskými zákony. Definitivní tečku za 2000 let trvajícími diskusemi na dané téma udělal roku 1950 papež Pius XII, když prohlásil, že si bankéři na své živobytí vydělávají poctivě.

Diners_Vanoce2019

Jazykovědná zajímavost

Zhruba od 16. století byly také vydávány světské právní normy s cílem oddělit hranici úvěru a lichvy. Tyto předpisy označovaly úrok jako náhradu škody a používaly k tomu slovo intreresse. Toto slovo je základem dnešního anglického výrazu pro úrok – interest, což je podstatné jméno odvozené od latinského slovesa intereo, které znamená ztratit. Jazykově je tedy v angličtině (ale i např. ve francouzštině) úrok spojen se ztrátou.

Doporučená literatura

Zájemcům o podrobnější informace o popisované problematice mohu doporučit knihu, kterou napsal Roman Zeman a která se jmenuje, „Lichva až na věky“. (Vydalo ji nakladatelství VIP Books v Praze v roce 2008 pod ISBN 978–80–87134–32–0.)

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).