Hlavní navigace

Vyznejte se v právních pojmech, než začnete číst zákon nebo psát smlouvu

12. 12. 2011
Doba čtení: 18 minut

Sdílet

Tentokrát přinášíme edukativní článek zabývající se pojmoslovím používaným v oboru práva. Nebuďte jako novináři a poznejte rozdíl mezi právní normou a právním předpisem.

Čtenáři se v praxi – v běžném životě osobním, profesním,  podnikatelském – setkávají (a nevyhnou se jim ani na serveru Měšec.cz) s některými pojmy (pojmoslovím, pojmovým aparátem) obecné teorie práva, které jim vždy nemusejí být zcela jasné. Ostatně takové termíny často pletou, nesprávně užívají a zaměňují i sdělovací prostředky – kupř. vůbec neshledávají žádný rozdíl mezi „zcizit“ a „odcizit“, když klidně napíší, že „pachatel krádeže zcizil to a to…“, napříště informují o „poplatku ze zprodlení“, natož aby rozlišily správně mezi „právní normou“ a „právním předpisem“, což rozhodně není totéž atp.

Právní předpisy a právní normy

Při rozlišování objektivního a subjektivního práva jde jednou (v případě práva objektivního) o právní normy (pravidla) a podruhé (v případě práva subjektivního) o určitou možnost chovat se podle těchto právních norem resp. v jejich rámci. Právo v objektivním smyslu je souborem pravidel (právních norem) resp. právních předpisů, které obsahují právní normy.

Právo a nárok

Od subjektivního práva se odlišuje nárok. (Rozlišujeme např. právo na mzdu, které má zaměstnanec za vykonanou práci, od konkrétního nároku na finanční plnění – výplatu mzdy v konkrétní výši za určitý kalendářní měsíc.) O nároku hovoříme až v případě, kdy (subjektivní) právo je vymahatelné, a kdy tak existuje možnost se ho domáhat a vynutit si jeho realizaci u státních orgánů popř. výjimečně svépomocí oprávněné osoby.

Nárok je tedy právní možnost uplatnit své subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace. (Např. z výpůjčky vznikne půjčiteli subjektivní právo na vrácení půjčené věci. Nárok na její vrácení mu však vznikne až skončením stanovené doby zapůjčení. Může se pak domáhat proti vypůjčiteli vydání věci žalobou u soudu.)  O nároku někdy hovoříme také jako o „dospělém“ právu. (V praxi se však příliš mezi právem a nárokem nerozlišuje, přiznává se k tomu i autor tohoto článku, neboť i on občas, aby se vyhnul neustálému opakování jednoho a téhož výrazu, použije termínu nárok tam, kde by měl zůstat u pojmu právo.)

Právo ČR spojuje subjektivní práva zásadně s nárokem. Výjimku tvoří tzv. naturální práva, což jsou práva, která nelze soudně vymáhat (jde o práva – výhry z her a sázek mezi občany, práva – pohledávky z půjček vědomě poskytnutých do hry nebo sázky mezi občany a práva, proti nimž byla úspěšně uplatněna (vznesena) námitka promlčení). Více: Jak vyhrát byt a nemít na něj nárok

Promlčení a prekluze

Právo se promlčí, jestliže není vykonáno ve stanovené době. Subjektivní právo promlčením nezaniká, avšak zásadně se oslabuje, neboť se snižuje pravděpodobnost úspěšného dovolání se ochrany subjektivního práva (realizace nároku). Nárok z práva vyplývající se stává podmíněným.

K promlčení se nepřihlíží ve všech případech, ale jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá (vznese námitku promlčení). Pak nelze tomu, kdo promlčené právo uplatňuje, toto právo přiznat (jeho nárok realizovat).

Prekluzí se rozumí propadnutí (zánik) nároku proto, že nebyl ve stanovené (tzv. prekluzivní, propadné) lhůtě vykonán nebo uplatněn. Na rozdíl od promlčení se k prekluzi (propadnutí) přihlíží vždy, a to z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda je účastníkem právního vztahu prekluze jako námitka uplatněna či nikoliv.

Příklad z pracovního práva:

O vzniku škody na (u zaměstnavatele) odložených věcech musí pracovník uvědomit zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději však v (prekluzivní) lhůtě 15 dnů stanovené zákoníkem práce; jinak jeho nárok na náhradu škody zcela zanikne! Uplatnit nárok na náhradu škody (žádat odškodnění), včetně toho domáhat se jej žalobou u soudu, může zaměstnanec event. i později, při dodržení (dvouleté) promlčecí doby dle občanského zákoníku; po marném uplynutí promlčecí doby, může zaměstnavatel vznést námitku promlčení. 

Právní řád České republiky, který tvoří všechny právní předpisy ČR a v nich obsažené právní normy, je uspořádán stupňovitě. Vrcholem právního řádu České republiky je Ústava ČR a další ústavní zákony. Na ústavní zákony navazují další primární (zákonné) právní předpisy: (tzv. běžné, též obyčejné) zákony a zákonná opatření Senátu. Primární právní předpisy mají vyšší právní sílu než předpisy sekundární. Primární právní předpisy mohou obsahovat zcela novou právní úpravu, tedy upravovat vztahy dosud neupravené žádnými jinými předpisy.

Primární právní předpisy vydává zákonodárný sbor – Parlament (na návrzích zákonů se usnáší Poslanecká sněmovna; návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovuje souhlas, s výjimkou zákona o státním rozpočtu, postupuje k posouzení Senátu; přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního má právo vrátit Poslanecké sněmovně k opětovnému posouzení prezident republiky).

Sekundární právní předpisy (čili nařízení vlády, vyhlášky ministerstev a ústředních orgánů státní správy – správních úřadů a vyhlášky popř. nařízení územních samosprávných celků) mají nižší právní sílu, slouží pouze k podrobnější úpravě věcí, jež jsou v zásadách upraveny primárními právními předpisy. Sekundární právní předpisy vydává vláda, ústřední orgány státní správy, územní samosprávné celky. Sekundární právní předpisy musejí být v souladu s primárními právními předpisy. Předpis nižší právní síly musí být v souladu s předpisem vyšší právní síly. Právní předpis může být zrušen nebo změněn pouze předpisem stejné nebo vyšší právní síly.

Ústava České republiky a ústavní Listina základních práv a svobod a další ústavní zákony tvoří tzv. ústavní pořádek (ústavní řád) ČR; měněny, doplňovány nebo rušeny mohou být pouze ústavními zákony. S ústavními zákony musejí při jejich přijímání souhlasit alespoň tři pětiny všech poslanců (kvalifikovaná většina) a podobně také tři pětiny hlasování přítomných senátorů a ne jen polovina přítomných členů komory Parlamentu (prostá většina) jako je to obvyklé u ostatních (tzv. běžných, obyčejných) zákonů. Jako ústavní zákony se označují zejména zákony, které se zabývají politicky významnými záležitostmi státu a společnosti a lidskými a občanskými právy.

Obsáhlejší zákony, které upravují celé (či podstatnou část) určitého odvětví práva a obsahují jeho systematicky uspořádané normy, se nazývají zákoníky (kodexy) – např. Občanský zákoník, Obchodní zákoník, Zákoník práce. Zákony shrnující celé odvětví procesního práva (a systematicky uspořádávající jeho procedurální normy) se označují jako řády – např. Trestní řád, Občanský soudní řád.

Legislativní – zákonodárný proces aneb Jak se tvoří zákon

Zákonodárná iniciativa

Tvorba zákonů, tedy tzv. legislativní proces začíná zákonodárnou iniciativou. Zákonodárnou iniciativu čili právo navrhovat (předkládat k projednání) Poslanecké sněmovně nové zákony (resp. změny či doplnění popř. zrušení těch stávajících) mají:

  • jednotliví poslanci nebo skupiny poslanců,
  • Senát,
  • vláda a
  • zastupitelstva vyšších územních samosprávných celků (krajů).

Návrh zákona o státním rozpočtu a návrh státního závěrečného účtu podává pouze vláda, usnáší se o nich jen Poslanecká sněmovna. Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů.

Ze sdělovacích prostředků se často dozvídáme, že vláda „schválila zákon“ (někdy též, že tak učinilo jednotlivé ministerstvo). Není tomu tak; média matou své čtenáře, diváky a posluchače záměrně, aby připoutala pozornost, zvýšila čtenost či sledovanost, anebo z neznalosti. Vláda takto schválí vždy pouze návrh zákona (a ministerstvo pouhou předlohu návrhu zákona), kterou ministerský kabinet předloží posléze Poslanecké sněmovně (a jednotlivý ministr teprve vládě), anebo dokonce schválí jen tzv. věcný záměr zákona, tedy zásady právní úpravy v neparagrafovaném znění jako pouhý podklad pro budoucí legislativní práce!

Projednání zákona v Poslanecké sněmovně

Navrženou předlohu zákona projedná a případně upraví nejprve Poslanecká sněmovna, a to zásadně ve třech po sobě následujících čteních. Výjimečně může Poslanecká sněmovna návrh zákona projednávat tak, aby mohl být schválen již v prvém čtení – např. jde-li o provedení závazků vyplývajících ze smluv, kterými je Česká republika vázána. K rychlejšímu procesu přijímání zákonů, a to ve zkráceném jednání, dochází rovněž zejména ve stavu tzv. legislativní nouze, který vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny na návrh vlády.

Stav legislativní nouze se vyhlašuje za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody. Jestliže rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti vyžaduje neodkladné přijetí zákona, jímž se toto rozhodnutí uplatňuje, může vláda požádat, aby byl návrh takového zákona projednán také ve zkráceném jednání.

Účast Senátu a prezidenta republiky na přijímání zákonů

Zákon schválený Poslaneckou sněmovnou posuzuje ještě Senát a prezident republiky.

Senát má na projednání zákona 30 dní od jeho postoupení Poslaneckou sněmovnou. V této lhůtě musí zákon schválit, zamítnout nebo vrátit poslancům s pozměňovacími návrhy. Může se také rozhodnout, že se zákonem vůbec nebude zabývat.

  • Pokud Senát návrh zákona schválí nebo vyjádří vůli se jím nezabývat či se ve stanovené lhůtě k zákonu vůbec nevyjádří, platí, že zákon je přijat.
  • Jestliže Senát návrh zákona zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců (tedy alespoň 101 hlasem – jsou-li všechny mandáty v Poslanecké sněmovně obsazeny, nestačí už jen nadpoloviční většina přítomných poslanců jako při prvotním hlasování).
  • Jestliže Senát návrh zákona vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna ve znění schváleném Senátem. Jejím usnesením je návrh zákona přijat. (Postačí k tomu souhlas většiny přítomných poslanců.)
  • Jestliže Poslanecká sněmovna neschválí návrh zákona ve znění schváleném Senátem, hlasuje znovu o návrhu zákona v (původním) znění (jak jej schválili poslanci), ve kterém byl postoupen Senátu. Návrh zákona je přijat, jestliže je schválen nadpoloviční většinou všech poslanců (tedy nejméně 101 hlasem).

(Pozměňovací návrhy nejsou při projednávání zamítnutého nebo vráceného návrhu zákona v Poslanecké sněmovně přípustné.)

K přijetí volebního zákona a některých dalších zákonů je třeba, aby byly schváleny jak Poslaneckou sněmovnou, tak Senátem. Poslanecká sněmovna nemůže takové zákony schválit proti vůli Senátu. Totéž platí, jak už jsme naznačili dříve, pro přijetí ústavního zákona. (Naproti tomu o návrhu zákona o státním rozpočtu a návrhu státního závěrečného účtu se usnáší jen Poslanecká sněmovna na návrh vlády.)

Další slovo o osudu zákona má prezident republiky, který se může rozhodnout, že zákon nepodepíše a vrátí Poslanecké sněmovně s připomínkami k novému projednání. Jde o tzv. veto zákona, a to veto suspenzivní (odkladné). Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.  Prezident republiky nemůže vetovat ústavní zákony. O napadeném (vráceném) zákonu hlasuje Poslanecká sněmovna (nikoliv Senát) znovu. (Pozměňovací návrhy nejsou přípustné.) Jestliže Poslanecká sněmovna prezidentovy námitky neuzná a setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců (pro vrácený zákon se tedy vysloví nejméně 101 poslanec), zákon se vyhlásí. Jinak platí (jestliže se nenajde 101 poslanec, který by prezidenta přehlasoval), že zákon nebyl přijat, a nebude proto platit.

Prezidenti přicházejí i se svými vlastními nápady: Václav Havel navázal na T. G. Masaryka a k některým ne­vetovaným zákonům připojoval písemné výtky (glosy); takový postup je ústavněprávně irelevantní a má význam toliko v rovině politické, není však porušením Ústavy. Naproti tomu Václav Klaus zákon (č. 292/2004 Sb.) nepodepsal, aniž by jej vetoval (vrátil Poslanecké sněmovně k novému projednání); takový postup už je ovšem porušením ústavních pravomocí (povinností) prezidenta republiky.

Zákonná opatření

Dojde-li k rozpuštění Poslanecké sněmovny, přísluší Senátu přijímat zákonná opatření v některých věcech, které nesnesou odkladu a které by jinak vyžadovaly přijetí zákona. (Zákonné opatření nelze přijmout např. ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu a volebního zákona.) Zákonné opatření Senátu je výjimečným a ve zvláštní legislativní proceduře přijímaným normativním opatřením s mocí (a právní silou) zákona. Posouzení, kdy jde o věc, která nesnese odkladu, je záležitostí Senátu – jenž zákonné opatření přijímá, a vlády – která zákonné opatření iniciuje.

Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda. (Přijetí zákonného opatření tedy nemůže iniciovat sám Senát nebo někdo jiný nadaný zákonodárnou iniciativou – v dané situaci tedy zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku – kraje, nýbrž vždy jen vláda.) Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první (nejbližší povolební) schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá zákonné opatření další platnosti. (Zákonné opatření má tedy jen podmíněnou platnost, bez tzv. ratihabice Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi pozbývá platnosti.)

Zákonné opatření Senátu podepisuje předseda Senátu, prezident republiky (který je na rozdíl od zákona nemůže vetovat) a předseda vlády; vyhlašuje se stejně jako zákony ve Sbírce zákonů. (Prezident republiky nemůže vetovat zákonné opatření ani po jeho dodatečném schválení Poslaneckou sněmovnou. Avšak zákonné opatření Senátu, které bylo schváleno Poslaneckou sněmovnou, může být stejně jako zákon předloženo k posouzení Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem ČR.)

Dosud žádné zákonné opatření Senátu přijato nebylo, neboť v historii ČR dosud ani nedošlo k rozpuštění Poslanecké sněmovny. (V r. 1998 došlo jen ke zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny a následným předčasným volbám, a to na základě ústavního zákona č. 69/1998 Sb.; k tomu mělo obdobně dojít i v r. 2009, avšak Ústavní soud příslušný ústavní zákon č. 195/2009 Sb. zkracující volební období Poslanecké sněmovny pro údajný rozpor s Ústavou ČR zrušil.) V r. 2009 se o rozpuštění Poslanecké sněmovny toliko uvažovalo; za tím účelem byla přijata i novela Ústavy ČR – ústavní zákon č. 319/2009 Sb. – jím upravený resp. do Ústavy doplněný mechanismus umožňující rozpuštění Poslanecké sněmovny však využit nebyl.

Publikace právních předpisů ve Sbírce zákonů

Zákony vedle prezidenta republiky podepisují předseda Poslanecké sněmovny a předseda vlády. K tomu, aby zákon začal platit, musí být vyhlášen.

Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu a další právní předpisy s celostátní působností (nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, jiných ústředních správních úřadů a České národní banky aj.) se vyhlašují (uveřejněním jejich plného znění) ve Sbírce zákonů (ve zkratce „Sb.“, této zkratky se užívá při citaci právních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů).

Ve Sbírce zákonů se dále vyhlašují i jiné akty státních orgánů jako některé nálezy Ústavního soudu, některé rozsudky Nejvyššího správního soudu, některá rozhodnutí prezidenta republiky a některá usnesení Poslanecké sněmovny, jakož i úplná (t. j. novelizovaná, rekonstruovaná) znění zákonů a sdělení Ministerstva vnitra o opravě tiskové chyby ve Sbírce zákonů.

Sbírku zákonů vydává postupně v sešitech nazývaných částky Ministerstvo vnitra. Jednotlivé částky jsou postupně označovány pořadovými čísly. Zákony a další právní předpisy publikované ve Sbírce také mají své číslo, které sestává z pořadového čísla předpisu, lomítka a roku, ve kterém byl předpis vyhlášen. (Např. Ústava České republiky má č. 1/1993 Sb., Usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky má č. 2/1993 Sb. Zákoník práce má č. 262/2006 Sb.). Číselná řada právních předpisů, jakož i jednotlivých částek Sbírky zákonů, začíná vždy od počátku kalendářního roku a uzavírá se vždy s koncem kalendářního roku.

Jak na výpočet starobního důchodu pro rok 2012?

Spočítejte si výši svého důchodu, ještě než půjdete do penze. Pak můžete odchod načasovat tak, abyste získali vyšší penzi.

Právní normy

Podle způsobu, jak právní normy předepisují chování účastníků právních vztahů (tedy podle závaznosti) se rozlišují normy kogentní a dispozitivní:

  • kogentní (donucující, imperativní) právní normy, které jsou závazné bezvýhradně a nepřipouštějí žádných odchylek, musejí být aplikovány (uplatněny) na danou skutkovou podstatu (daný případ) vždy,
  • dispozitivní (podpůrné, supletivní), které jsou relativně nezávazné, použijí se pouze v těch případech, kdy si účastníci své vztahy sami neupraví jinak, např. smluvně, nebo si je upraví jen částečně, ponechávají tedy účastníkům (právních) vztahů volnost, aby si danou skutkovou podstatu (případ) upravili autonomně, stanou se závaznými až tehdy, jestliže si účastníci vztah neupraví nebo upraví neúplně.

Účastníci právních vztahů se tedy od kogentní normy odchýlit nemohou, kdežto od dispozitivní normy se odchýlit mohou.

V praxi normy kogentní zcela převažují v právu veřejném a jsou pro ně typické, kdežto normy dispozitivní zcela převažují v právu soukromém (zejména občanském a obchodním) a jsou pro ně typické. Lze tedy říci, že právo veřejné je, i když ne výlučně, právem kogentním, kdežto právo soukromé, i když ani ono ne výlučně, právem dispozitivním. (Rozeznání normy kogentní a normy dispozitivní v praxi nebývá vždy jednoduché. Nejsnáze se rozeznají, jestliže je zákon odliší sám, jinak spolehlivé vodítko poskytují standardní výrazy „není-li dohodnuto jinak“ apod., pokud jde o normy dispozitivní, a „jinak je smlouva neplatná“ apod., pokud jde o normy kogentní.)

Hmotněprávní normy stanoví jaká práva a povinnosti mají jejich adresáti (subjekty). Procesní (procesněprávní, procedurální) normy pak stanoví jakým formálním způsobem (jakým procesem, procedurou, v jakém procesu, proceduře) mohou být (tato hmotněprávní) práva uplatněna, jak se mohou a jak se mají chovat subjekty (t.j. adresáti těchto  hmotněprávních, jakož i procesních, norem) v právním procesu, resp. jakým formálním způsobem může být vynuceno splnění povinností.

Platnost a účinnost právních předpisů

Právní předpisy s celostátní působností (specifikované v ust. § 1 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, v platném znění) nabývají platnosti (a stávají se tedy součástí právního řádu) dnem jejich vyhlášení (publikace) ve Sbírce zákonů. Dnem vyhlášení právního předpisu je den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů, uvedený v jejím záhlaví.

Ve Sbírce je u každého vyhlášeného předpisu také uveden den jeho účinnosti. To je den, od kterého jsou všichni povinni se podle tohoto předpisu chovat (od kterého adresátům právních norem, obsažených v právním předpisu, vznikají práva a povinnosti). Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, tedy 15 dnů po dni, který je uveden v záhlaví na titulní straně příslušné částky Sbírky zákonů. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.

Den platnosti a účinnosti právního předpisu se tedy mohou shodovat, nikdy však nemůže předpis nabýt účinnosti dříve než platnosti. (Šlo by o nepřípustnou zpětnou účinnost – tzv. retroaktivitu.)

Mezi dnem, kdy se právní předpis stal platným, a dnem, kdy nabyl účinnosti, může tedy uplynout určitá doba, která se nazývá dobou legisvakanční (nebo prostě legisvakance) a která má umožnit, aby se adresáti nové právní úpravy (právních norem) s ní náležitě seznámili a adaptovali se na ni. (Mají-li totiž adresáti právních norem tyto normy dodržovat, pak musejí mít možnost je poznat.)

U právních předpisů je proto třeba rozlišovat datum,
  • kdy byl právní předpis přijat (schválen, usnesen k tomu příslušným orgánem),
  • kdy nabyl platnosti (tj. kdy byl publikován, vyhlášen),
  • kdy nabyl účinnosti.

Jako příklad může posloužit právě Ústava České republiky, která byla Českou národní radou přijata dne 16. prosince 1992, platnosti nabyla dnem 28. prosince 1992 a účinnosti nabyla dne 1. ledna 1993. (Legisvakanční doba tu trvala 4 dny.)

Prováděcí předpisy (nařízení vlády, vyhlášky) mohou být ve Sbírce zákonů  vyhlášeny nejdříve  dnem, v  němž je  vyhlášen zákon, k jehož provedení  jsou  vydány,  účinnosti  mohou  nabýt  nejdříve  dnem, k němuž nabývá účinnosti zákon, k jehož provedení jsou vydány.

Účinnost právního předpisu je totéž co časová působnost předpisu. Jde o dobu, od kdy, popř. i do kdy, se předpis musí dodržovat. (Výjimečně v trestním právu může nastat nutnost, aby se za účinný považoval zákon, který již není platný. Trestný čin totiž musí být posuzován podle zákona účinného v době spáchání činu, když je to pro pachatele příznivější.)

 Novelizace a derogace

Změny právních předpisů nastávají vydáním nového právního předpisu:
  • zrušením dosavadního právního předpisu (čili jeho derogací), přičemž může, ale nemusí, dojít k jeho nahrazení novým právním předpisem,
  • změnou dosavadního právního předpisu (neboli jeho novelizací).
Novelizací právního předpisu je případ, kdy pozdější právní předpis:
  • změní určitou část právního předpisu dřívějšího, tj. změní určitou právní normu v tom předpisu obsaženou,
  • doplní do dosavadního právního předpisu právní normu, která v něm dosud nebyla obsažena,
  • zruší některou právní normu obsaženou v dosavadním předpisu, aniž zruší právní předpis celý (v takovém případě jde o derogaci – zrušení určité právní normy a novelizaci – změnu právního předpisu).

Novela je, ač obsahově vázána na právní předpis původní – novelizovaný, právním předpisem samostatným. Má svou vlastní platnost a svou vlastní účinnost. Ode dne své účinnosti se však její obsah stává obsahem právního předpisu novelizovaného.

Po novelizaci platí (původní) právní předpis ve své změněné podobě, avšak pod svým původním označením – tj. názvem (pokud nebyl sám novelou změněn), pořadovým číslem a ročníkem Sbírky zákonů. Při obvyklé citaci novelizovaného zákona se uvádí jeho původní označení s dodatkem: „ve znění zákona…“, anebo, bylo-li novel více, lze použít dodatku: „ve znění pozdějších předpisů“ nebo „ve znění novel“. (Např. Ústava České republiky je „ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.) Často se při citaci novelizovaného zákona užívá rovněž dodatku „v platném znění“.

Právní norma novější (pozdější) vždy nahrazuje normu starší (dřívější), právní předpis novější nahrazuje právní předpis starší. I bez výslovné derogace se starší normy ruší novými normami, pokud starší normy nemohou vedle nových obstát.

Formální členění právních předpisů

Po formální stránce jsou nás právní předpisy tradičně uspořádány systematicky tak, že se člení do číslovaných paragrafů (§) nebo článků, které se dále mohou dělit na číslované nebo nečíslované odstavce, popř. dále na písmena, event. přímo na písmena. (Články se používají v ústavních zákonech nebo jindy, pokud jde o vyznačení zvláštní důležitosti určité části právního předpisu (např. jde-li o základní zásady apod.), kdežto členění na paragrafy je členěním běžným.) Podle čísel článků (ve zkratce „čl.“), paragrafů, odstavců (ve zkratce: „odst.“) a písmen (ve zkratce „písm.“) se právní předpisy citují. Např.: „Prezident republiky dle (ve smyslu) čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy České republiky (ústavního zákona č. 1/1993 Sb., v platném znění) udělil amnestii; rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii bylo spolupodepsáno dle (ve smyslu) čl. 63 odst. 3 Ústavy ČR předsedou vlády.“

Preambule (prohlášení) bývají připojovány k ústavě, k zákoníkům či k jiným politicky významným zákonům. Jsou to úvodní části právních předpisů předcházející vlastnímu paragrafovanému znění. Užitečnost preambulí není v jejich normativním působení, které bývá velmi omezené, ale především v jejich politickovýchovném působení, v politickém uvedení právního předpisu.

Ustanovení právních předpisů, která mění nebo doplňují (tedy novelizují) nebo ruší jiný právní předpis nebo některé jeho normy (tzv. zrušovací ustanovení čili derogační klauzule) bývají umístěny obvykle na závěr právního předpisu. Posledním ustanovením obvykle bývá informace o účinnosti právního předpisu.

dan_z_prijmu

(Např. ustanovení čl. 112 odst. 2 Ústavy, které zní: Zrušují se dosavadní Ústava, ústavní zákon o československé federaci, ústavní zákony, které je měnily a doplňovaly, a ústavní zákon České národní rady č. 67/1990 Sb., o státních symbolech České republiky. je v článku předposledním. Závěrečným ustanovením obvykle bývá informace o účinnosti právního předpisu. V Ústavě je to poslední čl. 113, který zní: Tato Ústava nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.)

Použitá literatura: Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C.H.Beck 1995

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).