Hlavní navigace

Vydědil mrtvého syna, vnuk to zažaloval. Soud závěť nakonec uznal

22. 3. 2018
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Jak se mohlo stát, že otec vydědil mrtvého syna? U soudu to napadl vnuk, aby získal dědictví on. Jak takový zajímavý a neobvyklý spor dopadl? A co se od roku 2014 změnilo pro potomky vyděděného potomka v novém občanském zákoníku?

Život někdy přináší nečekané a složité situace, a když mají být podrobeny ještě liteře zákona, tedy podřazeny právníky pod normy zákona, aby byly spravedlivě rozřešeny, tak je to doslova zapeklité. Občas právníci sami jen věci komplikují, avšak jindy je sama pestrost života zašmodrchá natolik, že je naopak právníci musejí rozplétat.

Zákonu však musí podléhat všechny možnosti, a když na nějakou nepamatuje, musí jej vyložit a použít i na ni v případě sporu soudci. Jak vyřešil jeden takový spor o dědictví Nejvyšší soud?

Když se rodina hádá o dědictví

Jistý člověk, budeme mu říkat dědeček, po sobě zanechal závěť. Sepsal ji – a tentokrát budou data sepsání právních úkonů (jednání) hrát hlavní roli – 4. 7. 2003. Veškerý majetek odkázal své manželce a zároveň vydědil svého syna. Obsahově shodné vydědění provedl zůstavitel ještě jednou – listinou ze dne 8. 6. 2004. V roce 2007 po smrti zůstavitele bylo příslušným soudem potvrzeno nabytí dědictví jediné dědičce, a to pozůstalé manželce.

Rozhodnutím soudu ze dne 14. 12. 2009, které nabylo právní moci dne 10. 2. 2010, byl (na návrh syna vyděděného syna, tedy vnuka zůstavitele) prohlášen syn zůstavitele a jeho manželky za mrtvého s tím, že za den jeho úmrtí se považuje den 17. 4. 2003. Syn zůstavitele byl prohlášen za mrtvého z důvodu dlouhodobé nezvěstnosti a nulových výsledků pátracích akcí.

A na to se vnuk žalobou podanou soudu prvního stupně dne 29. 1. 2010 proti osobě, která dědila, tedy manželce zůstavitele čili své babičce, domáhal zaplacení částky 3 378 013 Kč s příslušenstvím (úroky z prodlení). Zjistí-li se totiž po projednání dědictví, že oprávněným dědicem po zůstaviteli je někdo jiný (než ten, kdo je jako dědic označen v usnesení o dědictví), je povinen ten, kdo (tímto způsobem) dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který má z dědictví, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.

Žalobce měl za to, že je jako vnuk oprávněným dědicem zůstavitele (svého dědečka), zemřelého dne 17. 10. 2005. Vzhledem k tomu, že listiny o vydědění, na jejichž základě bylo rozhodováno v dědickém řízení, byly sepsány až po smrti zůstavitelova syna, tedy otce žalobce (za mrtvého byl prohlášen k 17. 4. 2003, kdežto k jeho vydědění došlo až 4. 7. 2003, respektive znovu 8. 6. 2004), byl žalobce (vnuk dědečka – zůstavitele) přesvědčen, že je nelze považovat za platné a účinné. Domníval se tedy, že byl pominut v závěti sepsané zůstavitelem a mělo by se mu dostat tolik, kolik činí dědický podíl ze zákona. Žádal tedy o polovinu dědictví, což vyčíslil v požadované částce. 

Ke kdy platí prohlášení za mrtvého?

Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když uložil žalované, aby žalobci zaplatila 3 361 549,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Pouze v nepatrné části žalobu zamítl, a to co do částky 16 463,44 Kč.

Jeho verdikt potvrdil i soud odvolací. A tak na základě dovolání žalované řešil Nejvyšší soud ČR otázku, jaké účinky má pravomocné rozhodnutí o prohlášení zůstavitelem vyděděného potomka za mrtvého za situace, kdy dědické řízení po zůstaviteli bylo již pravomocně skončeno a soudem určený den úmrtí vyděděného potomka předchází datu sepsání listiny o vydědění zůstavitelem. 

Jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. Tak pravil § 7 odst. 2 zrušeného občanského zákoníku, podle něhož byl případ posuzován.

Podle § 26 nového občanského zákoníku se smrt člověka prokazuje veřejnou listinou vystavenou po prohlédnutí těla mrtvého stanoveným způsobem. Nelze-li tělo mrtvého prohlédnout stanoveným způsobem, prohlásí člověka za mrtvého i bez návrhu soud, pokud byl člověk účasten takové události, že se jeho smrt vzhledem k okolnostem jeví jako jistá. V rozhodnutí určí soud den, který platí za den smrti.

Řízení o prohlášení za mrtvého může být u soudu zahájeno i bez návrhu nebo může být zahájeno kýmkoliv, kdo má na věci právní zájem. Soud ustanoví nezvěstnému člověku opatrovníka, uzná-li, že jsou splněny podmínky pro prohlášení nezvěstného za mrtvého. Soud poté vyhláškou nebo jiným vhodným způsobem vyzve nezvěstného, aby se do jednoho roku přihlásil, a každého, kdo o něm ví, aby o něm podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, popřípadě zástupci nezvěstného, uvedenému ve vyhlášce.

Ve vyhlášce uvede soud podstatné okolnosti případu a oznámí, že po uplynutí lhůty uvedené ve vyhlášce rozhodne o prohlášení za mrtvého, jestliže se nezvěstný nepřihlásí nebo nedojde-li zpráva o tom, že je naživu. Lhůtu určí soud na jeden rok od uveřejnění vyhlášky a ve vyhlášce uvede den, kdy lhůta končí.

Zjistí-li soud, že nejsou splněny podmínky prohlášení za mrtvého, zastaví řízení. Jsou-li naopak podmínky dány, pak soud po uplynutí lhůty určené ve vyhlášce vydá rozsudek o prohlášení za mrtvého. Uvede v něm den, který platí za den smrti nezvěstného, popřípadě den, který nezvěstný nepřežil.

Nejvyšší soud: Vydědění bylo platné

Rozhodnutí o prohlášení za mrtvého má účinky k jeho vydání a nemá zpětnou účinnost. Pouze v některých případech jsou jeho účinky výslovně příslušným zákonným předpisem stanoveny se zpětnou účinností. Mezi takové případy však nepatří posouzení účinnosti vydědění syna zůstavitele, který byl po pravomocném skončení dědického řízení po zůstaviteli prohlášen rozsudkem soudu za mrtvého s tím, že den úmrtí předcházel dni (dnům) sepsání listin o jeho vydědění.

Vydědění zůstavitelem tak musí být posouzeno jako platné a účinné, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku z listopadu roku 2017 (spis. zn. 21 Cdo 4813/2016). A proto rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. K vydědění sice došlo až po datu, které soud určil jako den smrti, ale před datem, kdy jej soud učinil. Vydědění tak bylo platné a účinné, po dědečkovi nemohl dědit jeho syn ani jeho vnuk.

Kdy má smysl se bránit?

Za situace, kdy vyděděný potomek zemře před zůstavitelem, přechází právo zpochybnit vydědění na potomky vyděděného, vztahuje-li se vydědění i na tyto potomky vyděděného. Pokud však byly u vyděděného naplněny zákonem stanovené důvody pro vydědění, má to důsledky i pro jeho potomky, nedožije-li se sám smrti zůstavitele, který jej vydědil. 

Podle § 469a odst. 2 zrušeného občanského zákoníku: Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na jeho potomky.

Podle § 1646 odst. 3 nového občanského zákoníku: Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického.

Pakliže tedy vyděděný potomek přežije zůstavitele, nedědí ani jeho potomci. A to aniž by to muselo být výslovně uvedeno v listině o vydědění, což je zásadní změna nové občanskoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Toto pravidlo může zůstavitel odlišnou vůlí vyloučit. Jestliže však zemře vyděděný potomek dříve než zůstavitel, potom jeho potomci dědí mimo těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z dědického práva.

skoleni_15_4

Řešení sporného případu

Důvod pro vydědění syna byl v námi popisovaném případu naplněn (byl trestně stíhán, neprojevoval o zůstavitele a jeho manželku, tedy svou matku, zájem). Nejvyšší soud ČR přihlédl k tomu, že jednak v době pořizování závěti a listin o vydědění zůstavitelem, jednak v době úmrtí zůstavitele, nebylo známo, že vyděděný syn zůstavitele předemřel a že vůle zůstavitele zjevně směřovala k tomu, aby dědictví po něm nabyla pouze jeho pozůstalá manželka (žalovaná) a jeho synovi (včetně jeho potomků) se z důvodů v listinách o vydědění uvedených ničeho nedostalo.

Proto je třeba pohlížet na učiněné jednostranné právní úkony (závěť a vydědění) jako na úkony perfektní, naplňující zákonem stanovené požadavky, ze kterých lze dovodit poslední vůli zůstavitele.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).