Možná jste zaregistrovali „revoluci“ na poli ekonomie, kterou minulý týden rozpoutala práce Thomas Herndona, Michaela Ashe and Roberta Pollina zpochybňující závěry Carmen Reinhartové a Kennetha Rogoffa o negativním vlivu vysokého veřejného dluhu na růst ekonomiky.
V podstatě jde o tři hlavní výtky: jeden špatně napsaný vzorec v Excelu, vynechání některých dat a způsob vážení dat při výpočtu shrnujících statistik. Rozdílné výsledky, které dostaneme po korekci těchto chyb, otevřely mezi akademickými ekonomy dvě klíčové otázky: Platí závěr, že příliš vysoké dluhy zpomalují růst ekonomiky? Jaká je vlastně kauzalita mezi veřejným dluhem a růstem HDP? V praktické rovině je důsledkem otevření této diskuze zpochybnění politiky „austerity“, tedy rychlého snižování rozpočtových deficitů. Zbývá jen do debaty přidat Oliviera Blancharda a zjištění, že fiskální multiplikátory jsou větší, než jsme si mysleli. Jižní křídlo eurozóny dostává do rukou munici proti severní „austerity“ koalici v čele s Německem.
Extrahovat obecný vztah mezi veřejným dluhem a růstem ekonomiky není jednoduché. Například Belgie si před finanční krizí pohodlně žila s vysokým dluhem. V desetiletce 1996–2005 rostla ekonomika průměrně o 2,2 procenta ročně s průměrným veřejným dluhem 108 procenta HDP. V řadě zemí zamíchaly ekonomickými statistikami důsledky druhé světové války. Například Velká Británie kvůli tomu měla v desetiletce 1950–1959 průměrný dluh 162 procent HDP, ekonomika ale rostla průměrně o 2,6 procenta. Podobně by se dala najít řada příkladů zemí s nízkým dluhem a potížemi s růstem.
V ekonomii málokdy najdeme jednoduchý vztah, kdy jednu proměnnou ovlivňuje pouze jeden faktor. Za pomalým růstem může stát vícero příčin. Nad Reinhart-Rogoffovskou hranici 90 procent HDP se například loni dostaly dluhy celé eurozóny, nicméně příčin potíží s růstem je celá řada a troufl bych si odhadnout, že strukturální problémy hrají v řadě zemí prim (relace produktivity a nákladů práce, daňově-dávková past neaktivity, legislativní „ochrana“ práce apod.).
Otázkou je, zda zpochybňovat negativní vliv vysokého zadlužení. S výší dluhu zpravidla roste riziková prémie / klesá rating a stále větší podíl na veřejných výdajích mají náklady na dluhovou službu. Na úkor vládních investic a spotřeby a tedy růstu ekonomiky. Růst výnosů státních dluhopisů může také tlačit nahoru úrokové sazby v soukromém sektoru a inhibovat investiční aktivitu.
Zároveň asi není možné vytyčit přesnou hranici mezi bezpečnou a nebezpečnou hranicí veřejného dluhu a vztah mezi růstem a dluhem není triviálně lineární. Nicméně tak svou analýzu jistě Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff nezamýšleli. Nezáleží jen na úrovni dluhu, ale také dynamice veřejných financí, politických a ekonomických institucích nebo historii dané země. Jaké by asi byly výnosy českých státních dluhopisů, kdyby náš veřejný dluh dosahoval 90 procent HDP?