Dnes se opět podíváme do starých foliantů právních předpisů vydávaných pod názvem Zákoník říšský v dobách rakouského císařství. Začneme u hlav tituly pomazaných.
Je příznačné pro naše země, že si potrpíme na různé tituly a hodnosti, uváděné před a za jménem. Na rozdíl od anglosaských zemí, kde doktorát označuje, že jeho držitel je hluboce vědecky vzdělán, „nasekali“ jsme si po éře socialismu straně oddaných doktorů (v padesátých letech i bez příslušné maturity) do platného vysokoškolského zákona vedle doktorů ještě bakaláře, magistry a podobné „istry“, jako by nestačilo vědomí, že dotyčná osoba skutečně něco „umí“!
Můžeme omluvit titulománií, která se nosila ještě v daleko grotesknější míře za starého mocnářství. Stačí zajít na některý hřbitov a přečíst si na náhrobcích sdělení o všech těch „podúřednících a jejich ctěných vdovách“…
A když nebylo jenom v hlavách, stačilo místo pořádné školy i za mocnářství jenom lejstro, jak o tom hovoří nařízení č. 130/1917 ZŘ, kterým bylo stanoveno používání stavovského označení inženýr. Mohl jej podle něj používat nejen každý, kdo dosáhl doktorátu na tuzemské vysoké škole technického směru, což by bylo naprosto v pořádku, ale i absolventi těchto škol, kteří složili alespoň dvě státní zkoušky, a dokonce i důstojníci, kteří v armádě absolvovali vyšší ženijní kurz nebo obdobný kurz dělostřelecký.
Označení „inženýr“ si mohl „vysloužit“ i méně vzdělaný absolvent nižších škol (např. průmyslových škol), pokud byl 8 let v oboru zaměstnán a zaujímal v něm čelné nebo samostatné postavení. Titul mu pak k žádosti přiznal ministr veřejných prací.
K titulům a úřadu patřila i uniforma. Nebyla výsadou jenom vojáků, nádražáků, hasičů a dalších povolání, u kterých je tento oděv ještě dnes obvyklý, ale i ostatních státních úředníků, a to podle jejich kategorií a úřednických tříd.
Ona úřednická uniforma, jak můžeme zjistit z obsahu nařízení č. 176/1889 ZŘ, měla nejen přesně stanovený střih, ale i určenou barvu. A tak tmavozelenou nosili úředníci kanceláře ministerského rady, světlezelenou na ministerstvu financí (že by „komu se nelení, tomu se zelení“?), tmavohnědou úředníci ministerstva orby, asi z důvodu možného umazání při inspekcích na širých lánech…
Součástí uniformy byla i přesně popsaná čapka, resp. klobouk, hodnostní označení a šavle, kterou bylo možno – jak zdůrazňuje nařízení – odložit pouze při vnitřní službě v kanceláři. Císařská pedantnost tohoto ústrojového předpisu spočívala i v tom, že bylo nařízeno k uniformě nositi výhradně bílé spodní prádlo. O způsobu kontroly tohoto ustanovení se však v právní normě nehovoří…