Jak je to s odpovědností poskytovatelů zdravotní péče, zejména nemocnic, za násilí mezi pacienty? Kdy by nemocnice za újmu způsobenou excesem jiné osoby odpovídala?
Soudy a zejména pak Nejvyšší soud se zabývaly otázkou, zda nemocnice odpovídá za nemajetkovou újmu pozůstalého po pacientovi, kterého během hospitalizace usmrtil jiný pacient. NS ČR dospěl stejně jako nižší soudy k závěru, že poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za násilný exces jiné osoby.
Samotný tragický následek nepostačuje k závěru o porušení prevenční povinnosti. Ani není dána odpovědnost nemocnice z provozní činnosti.
Shrnutí v kostce
Pacient Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v roce 2019 zastřelil spolupacienta, se kterým měl předtím pouze běžné neshody například kvůli televizi nebo větrání.
Pozůstalý syn žaloval nemocnici o náhradu nemajetkové újmy, protože podle něj měla lépe kontrolovat zákaz zbraní, zajistit psychiatrické vyšetření útočníka a přijmout další bezpečnostní opatření.
Nejvyšší soud žalobu zamítl, protože nemocnice nemohla podle soudu předvídat, že pacient bez zjevných známek nebezpečnosti použije ukrytou střelnou zbraň proti spolupacientům.
Nemocnice nemusí běžně provádět osobní prohlídky pacientů ani jejich věcí, pokud pacient nevykazuje konkrétní známky agresivity nebo hrozby pro okolí.
Odpovědnost nemocnice by vznikla pouze tehdy, pokud by porušila konkrétní povinnost a mezi tímto pochybením a újmou existovala příčinná souvislost – například pokud by vědomě ignorovala známé riziko nebezpečného pacienta.
Shrnutí v kostce je vytvářeno s pomocí AI.
Neshody mezi pacienty vyústily ve střelbu
Případ se týkal tragické události na nemocničním oddělení, kde byl pacient hospitalizován společně s dalšími dvěma pacienty. Mezi pacienty docházelo k běžným neshodám, například kvůli větrání nebo sledování televize. Jeden z pacientů však následně použil vlastní střelnou zbraň, kterou pronesl do nemocnice, a na spolupacienta vystřelil. Ten následkům zranění druhý den podlehl.
Střelec se následně neúspěšně pokusil o sebevraždu, kdy v jeho zbrani se zasekl náboj. Svého činu nelitoval, trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť zanedlouho zemřel na následky akutní leukémie.
Pacient tedy zastřelil v nemocnici jiného hospitalizovaného pacienta ranou do hlavy. Další pacient byl zasažen do ucha. Došlo k tomu na oddělení hematologie pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v roce 2019.
Syn zastřeleného pacienta žádal po nemocnici odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou vymáhal soudní cestou. Nemocnice podle něj měla incidentu zabránit zejména tím, že měla u útočícího pacienta zajistit psychiatrické vyšetření, důsledněji vymáhat zákaz vnášení zbraní a přijmout další bezpečnostní opatření.
Nemocnice zásadně neprovádí osobní prohlídky a prohlídky věcí pacientů
Pochybení nemocnice syn zastřeleného otce spatřoval zejména v nedostatečném zajištění dodržování zákazu vnášení zbraní do areálu nemocnice, jenž je obsažen v jejím vnitřním řádu, a v porušení povinnosti nařídit ambulantní psychiatrické vyšetření škůdce (který střílel). Kritizoval rovněž, že nemocnice umožnila televizní stanici natáčet ve svém areálu reportáž týkající se střelby.
Spor opakovaně projednávaly nižší soudy, které odškodnění žalobci nepřiznaly, když žalobu zamítly. Případ se tak dostal k Nejvyššímu soudu, který závěry nižších soudů ve svém rozsudku potvrdil (spis. zn. 25 Cdo 477/2026, ze dne 3. 9. 2026).
Syn se tak odškodnění nedočkal a ještě musí hradit náhradu nákladů soudního řízení protistraně. Třeba jen za řízení před NS ČR zaplatit pojišťovně nemocnice 13 008 Kč, která se rovněž účastnila soudního řízení jako vedlejší účastník.
Nejde o provozní odpovědnost nemocnice
Žalovaná nemocnice za vzniklou újmu neodpovídá, protože újmu způsobilo jednání jiné osoby. Nemocnice není povinna provádět osobní prohlídky pacientů nebo jejich věcí, pokud pacient nevykazuje konkrétní známky nebezpečí pro sebe nebo okolí.
Poukazuje-li syn otce na ust. § 39 zákona o zdravotních službách, který upravuje podmínky použití omezujících opatření (k omezení volného pohybu pacienta) poskytovatelem zdravotní péče, soud to odmítá s tím, že poskytovatel zdravotní péče není povinen provádět osobní prohlídku pacienta či jeho věcí, jestliže nevykazuje známky agresivního chování, z nichž by bylo možno usuzovat na hrozbu pro okolí nebo pro něj samotného.
Pochybnosti o duševním zdraví agresora byly
Syn tvrdí, že k úmrtí jeho otce (a ke vzniku nemajetkové újmy na jeho straně) došlo v důsledku toho, že nemocnice neprovedla psychiatrické vyšetření škůdce. Je pochopitelné, že hluboce vnímá ztrátu svého otce, navíc za tak tragických okolností, chápe Nejvyšší soud, ale argument syna odmítá.
Jeho tvrzení, že pokud by nemocnice nařídila psychiatrické vyšetření škůdce (střelce), ke zastřelení jeho otce by nedošlo, je však čistě spekulativní, neboť je vystavěno na nejistých závěrech, že jiný medicínský postup vůči třetí osobě (škůdci) mohl zabránit pozdějšímu násilnému jednání této osoby.
Podle NS nelze žalované nemocnici přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Nemocnice podle toho, co bylo zjištěno, objektivně nemohla předvídat, že neprovede-li psychiatrické vyšetření střelce, ten následně zaútočí střelnou zbraní na své spolupacienty, vyhodnotil Nejvyšší soud.
O vyšetření střelce na psychiatrii se vážně uvažovalo, ale nedošlo k němu
Útočící pacient před událostí nevykazoval takové projevy agresivity nebo nebezpečnosti, z nichž by nemocnice mohla dovodit konkrétní hrozbu pro ostatní pacienty, zhodnotil soud. Samotná psychická zátěž spojená s vážnou diagnózou a hospitalizací podle NS nepostačuje k závěru, že nemocnice měla předvídat násilný útok.
NS zdůraznil, že postup zdravotnického zařízení nelze hodnotit zpětně pouze podle tragického následku. Rozhodující je, co bylo možné rozpoznat před událostí. Nicméně z dokazování vyplynulo, že nemocnice v určité fázi léčení zvažovala, že by mohlo být psychiatrické vyšetření škůdce vhodné provést, avšak následně se toto podezření nepotvrdilo, neboť nedošlo ke zhoršení jeho stavu.
Na počátku hospitalizace střelce bylo v době, kdy se smiřoval se svou nepříznivou diagnózou, zvažováno dokonce svolání psychiatrického konzilia kvůli jeho duševnímu stavu, později to však nebylo vyhodnoceno jako potřebné vzhledem k jeho stabilizaci.
Nejvyšší soud to však nepovažuje za významné a tento fakt odmítá a bagatelizuje s tím, že pokud by zaměstnanci nemocnice vyhodnotili, že by jeden z pacientů mohl být pro své okolí nebezpečný a tento závěr by ignorovali, tak by ohrozili nejen bezpečnost ostatních pacientů, ale také svoji. (Pozn. autora: A co když přece jenom ohrozili? Prověřily to soudy opravu důkladně?)
Nemocnice nemá být bezpečnostní službou. Ale kde končí její povinnost chránit pacienty?
Poskytovatelé zdravotní péče mají dbát o bezpečí pacientů, avšak nelze po nich požadovat, aby předvídali a odvraceli zcela mimořádné a objektivně nerozpoznatelné útoky třetích osob.
Nemocnice by odpovídala za škodu, kdyby porušila některou svou povinnost, a vznik škody by byl v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti.
ČLÁNKY DO MAILU