S pojištěním a s ústavy, které tuto činnost vykonávají, se setkáváme dnes a denně. Komplexní úprava pojišťovnictví byla provedena na novém legislativním základě, a to nejen co se týká postavení a organizace ústavů, které se pojišťovnictvím zabývají, ale i stanovením hmotně právních předpokladů pro uzavírání pojistných smluv.
Protože jde o velmi rozsáhlou problematiku, budeme se jí věnovat postupně, v několika na sebe navazujících pokračování.
Trochu historie nikoho nezabije…
Počátky činnosti, ze které se vyvinulo pojišťovnictví v našem slova smyslu, sahají do dávné historie. Nejprve šlo o dobrovolné sdružení osob, které si vzájemně pomáhaly ve složitých situacích a spojily síly a prostředky k uskutečnění předsevzatého cíle.
Zprvu pouze morální charakter takové vzájemné pomoci (např. u pohřebních bratrstev) nabyl – zejména s rozvojem ekonomických vztahů a z nich se rozšiřující výměny zboží a vzniku obchodu – komerčního charakteru.
Středověké kupecké právo zná už určité formy zajištění rizik, zejména při přepravě zboží. Je to zejména námořní doprava, kde množství a hodnota přepravovaných věcí a rizika z námořní plavby vyplývající (piráti, havárie při bouřích apod.) vyžadovaly náležité zajištění.
Jsou to pak vyspělé obchodní společnosti severní Itálie (Janov, Benátky), kde se již na počátku feudalismu objevují právní instrumenty k uzavírání smluv, které mají charakter pojištění možného rizika. Historikové zaznamenali první zmínku o takovém smluvním ujednání již v roce 1072 mezi benátskými kupci.
S rozvojem kapitalistických vlastnických vztahů pak pojišťovnictví získává první obrysy, které známe i dnes. Od vzájemného zajištění uzavřeného okruhu vzájemně se podporujících osob (zpravidla kupců a námořních podnikatelů) a specificky úzkého okruhu pojištěného majetku se pojišťovnictví stává komerční činností, obchodem v běžném slova smyslu, podnikáním s přesně stanovenými pravidly a smluvními typy v široké sféře majetkové ochrany.
Jak dokládá historická exkurze publikovaná na serveru České asociace pojišťoven, první pojistný ústav na našem území vznikl již v roce 1777 založením Pojišťovny proti škodám z ohně na polních zásobách, nábytku, nářadí a dobytku v Brandýse nad Labem. První česká vzájemná pojišťovna byla pak založena v Praze v roce 1827; druhá polovina 19. století pak byla obdobím masivního zakládání dalších rozličných pojišťovacích ústavů.
Platný právní základ pojišťovnictví v České republice
Platný zákon o pojišťovnictví byl schválen Parlamentem České republiky 21. prosince 1999 a byl publikován pod č. 363/1999 Sbírky zákonů, a poté několika dalšími zákony novelizován. Zákon upravuje v souladu s právem Evropských společenství podmínky provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti a státní dozor nad provozováním pojišťovací a zajišťovací činnosti a penzijního připojištění, vykonávaný Ministerstvem financí. Nejdříve je třeba vymezit působnost zákona a jím definované a užívané pojmy.
Zákonem se řídí
- provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti pojišťovnou nebo zajišťovnou se sídlem na území České republiky,
- provozování pojišťovací činnosti na území České republiky pojišťovnou se sídlem na území jiného členského státu Evropské unie a na území států Evropského hospodářského prostoru,
- provozování pojišťovací činnosti na území České republiky pojišťovnou se sídlem na území jiného státu, než je uveden v písmenech a) a b), a
- výkon státního dozoru v pojišťovnictví.
Zákon se netýká provádění nemocenského pojištění, důchodového pojištění, sociálního zabezpečení, penzijního připojištění se státním příspěvkem a veřejného zdravotního pojištění. Tyto formy jsou upraveny zvláštními zákony.
Zákon se dále nevztahuje na
- činnost vzájemných podpůrných spolků a družstev, u kterých se plnění mění podle dostupných zdrojů a které vyžadují, aby každý z jejich členů platil stejný příspěvek;
- činnost spočívající v uzavírání závazků poskytnout plnění pouze v případě smrti, jestliže nepřesáhne průměrné náklady na pohřeb nebo jestliže je poskytováno nepeněžní plnění;
- činnost spočívající v poskytnutí pomoci v případě poruchy nebo nehody silničního vozidla, výkonem služby, ke které dojde na území členského státu, ve kterém má poskytovatel této služby svoji provozovnu a jestliže tento poskytovatel není pojišťovnou a jedná-li se o
- opravu na místě, pokud poskytovatel služby využívá k této činnosti převážně vlastních zaměstnanců a vlastního vybavení,
- převoz vozidla do nejbližšího nebo nejvhodnějšího místa opravy a přeprava řidiče a spolucestujících do nejbližšího místa, ze kterého mohou pokračovat ve své cestě jinými prostředky,
- převoz vozidla, popřípadě řidiče a spolucestujících do místa jejich bydliště, do místa jejich odjezdu, je-li odlišné od místa jejich bydliště, nebo do cílového místa ve stejném státě.