Štěnice, plíseň a žloutenka. Bydlení, které stát dotuje svými dávkami. Co je třeba změnit?

Českému státu se nedaří bojovat proti byznysu s chudobou. Provozovatelé ubytoven, které nemají ani ty nejmenší standardy bydlení, získávají příjmy z dávek na bydlení, malé pokuty od hygieny je nebolí. A města nemají pořádnou páku, aby je mohla hnát k odpovědnosti.

Například to jsme řešili v dalším dílu podcastu S Měšcem v plusu, kam tentokrát zavítali rovnou dva hosté. Jan Milota z Platformy pro sociální bydlení, který zároveň radí městům, jak koncepčně nastavit změny, aby se účinně mohla bránit bezdomovectví. A Lenka Opočenská, náměstkyně primátora pro životní prostředí a strategii města v Jablonci nad Nisou, která má vlastní praktické zkušenosti, když se spolu s kolegy z města snažila vyřešit problémovou ubytovnu Neptun. 

Rozhovor si můžete pustit i ve formě podcastu:

Štěnice, plíseň a žloutenka. Bydlení, které stát dotuje svými dávkami. Co je třeba změnit?

0:00/

Město na problémové provozovatele ubytoven nemůže

Neptun mi otevřel oči v tom ohledu, jaký dopad obchod s chudobou má a jak jsme my jako obec na to krátcí. Když to někomu popisuju, přirovnávám problémy týkající se problémových ubytoven a obchodu s chudobou ke koláči. Každý úřad nebo orgán státní zprávy má z toho koláče nějakou výseč a té se věnuje. Takže např. hygiena řeší šváby, štěnice, plísně, hygienické podmínky..Je tam úřad práce, který má výseč přidělování různých dávek. Svůj díl má městská a státní policie a další. Každý orgán tedy řeší svou problematiku. A město má z hlediska možností a pravomocí jen minimální část. Pokud se provozovatel nedokáže postarat o odpady, můžeme mu dát pokutu, ale to je zhruba vše. Všechny další problémy, které se na těchto ubytovnách řeší, už leží na dalších orgánech a každý řeší striktně jen to své a nemá kapacitu řešit agendu těch druhých, popsala Lenka Opočenská základní problém, který obcím svazuje ruce.

Dodala zároveň, že z toho důvodu vnímá roli obce nebo samosprávy jako roli někoho, kdo by měl procesy koordinovat, napomoci tomu, aby všechny dotčené orgány věděly, co se na té ubytovně děje a posílat na ně podněty k prošetření.

Tímhle způsobem jsem chtěla přistupovat k řešení ubytovny Neptun (L.O. neřešila ubytovnu od počátku – pozn. red.). Ten problém však vygradoval do takové míry, že už nebyla vůle, čas a chuť nadále akceptovat všechny problémy, které s tím byly spojeny. Statistika sice neukazovala nárůst počtu kriminálních činů, ale pocit ohrožení v těch lidech i přesto narůstal. Tlak veřejnosti už byl pak natolik silný, že už nešlo lidem zdůvodnit, proč by bylo třeba ještě setrvat, abychom problém skutečně vyřešili a ne ho pouze odsunuli jinam. Ale na to už prostě nebyla ani politická vůle a nebylo ani lidské příjemné to nějak ustát, vysvětlila zastupitelka, jak problém v Jablonci nabobtnal do té míry, že bylo vedení města nakonec nuceno ubytovnu odkoupit. Podle mého se ten problém přesunul jinam. Možná se jen odsunul v čase a za nějakou dobu nás zas potká. Ubytovna je prázdná a připravuje se projekt na její rekonstrukci. Ti lidé se přesunuli jinam, ale je možné, že se u nás časem nějaký takový objekt vyskytne znovu a oni přijdou zpět.

Vedení města se teď podle ní snaží dělat kroky, které by vzniku dalších podobných ubytoven zabránily. Dalo proto mandát pracovní skupině s názvem Dobrá adresa. V první fázi chceme zjistit, kde se jaký rizikový objekt vyskytuje a kdo tam bydlí. Ty objekty a jejich osazenstvo se tedy budou mapovat, abychom zjistili aktuální stav a podle toho budeme reagovat. Jedním z návrhů, se kterým přišla Agentura pro sociální začleňování, bylo stanovit i v dalších městech hodnocení ubytoven v podobě semaforu dle plnění určitých kritérií. Takhle by se mohla města vzájemně informovat, aby např. i sociální pracovnice věděly, že do ubytovny v červené zóně nikoho ideálně posílat nemají a mají hledat ty v zelené, vysvětlila Opočenská.

Důležitost jednotného hodnocení dokázala sama praxe, kdy do problémového Neptunu v minulosti posílaly nové klienty v dobré víře např. sociální pracovnice z Ústí či Děčína. Provozovatel (Adam Dušek a Dostupné bydlení Severní Čechy) totiž měl na internetu na Neptun velmi pěkné inzeráty s krásnými fotkami a na úřadech se objevovaly letáčky, podle kterých by byla radost se zde ubytovat. Sociální pracovnice ze vzdálených měst tak netušily, že realita je úplně jiná.

Podle Honzy Miloty z Platformy pro sociální bydlení pramení problém byznysu s chudobou jinde a podobné ubytovny jsou jen důsledek. Proto je podle něj třeba se ptát, proč vůbec tento fenomén vzniká a jak jsme se k němu dostali.

V tomto ohledu je stát podle něj z několika důvodů velice neefektivní. Jedním z nich je rezignace na bytovou politiku. Ubytovny začaly vznikat v situaci, kdy začalo být nedostupné bydlení pro některé části populace. Hlavně pro diskriminované domácnosti, které se nemohou dostat k vlastnímu bydlení nebo do nájmu. A tím, že stát rezignoval na bytovou politiku a začal ji dělat čistě prostřednictvím dávek na bydlení, vznikl celý sektor nějakého sekundárního bydlení, tedy ubytovny pro lidi, kteří se nedostanou na ten běžný trh, kam jde většina lidí, kteří si chtějí zajistit bydlení (hypotéky, bydlení od příbuzných nebo nájem). Kvůli těm dávkám pak ten sekundární trh s bydlením jde s cenou tam, kam může, tzn. na plnou částku toho, co ten příspěvek nebo doplatek na bydlení nabízel, popsal Milota s tím, že provozovatelům těchto ubytoven jde pak jen o to vyždímat co nejvíce stát prostřednictvím těch nejchudších lidí.

Jde podle něj ale o systém, kterým trpí celý západní svět. Není to tedy český fenomén, ale stát ho podpořil tím, že dlouhá desetiletí nedělal žádnou bytovou politiku a města své byty spíš prodávala, než aby stavěla nové. Určitá část populace se tak nemohla spolehnout na nic jiného, než na ubytovny.

Města od roku 1990 navíc neměla moc motivaci své bytové fondy udržovat v dobrém stavu a stavět nové věci. Nebylo to podle Miloty potřeba např. kvůli boomu hypoték a vlastnického bydlení, které stát podporoval. Pro obce tehdy nemělo moc smysl budovat bytové fondy, když je nikdy nechtěl a všichni toužili po vlastním bydlení. 

Obce, které si byty ale ponechaly, dnes mohou rozhodovat o tom, jak to u nich bude vypadat. Třeba Brno má pořád 30 000 bytů, což je docela solidní základ pro to dělat bytovou politiku. Ale potom jsou města, která skoro celý svůj bytový fond prodala, a ty nebudou dělat momentálně žádnou, pokud nezačnou hodně stavět. Tyto věci se však nějakou dobu rozbíhají, potřebují státní podporu, velký kapitál a nastartovat to může trvat několik let až desetiletí.

Kromě diskriminace, která se týká hlavně romským rodin nebo rodin migrantů lidi na tento sekundární trh žene v řadě oblastí podle Miloty také cenová nedostupnost: Problém pořídit si vlastní bydlení už začíná mít i nižší střední třída, která přestává dosahovat na hypotéky a začíná vytlačovat chudší lidi z nájemního trhu s bydlením. Ten není dost velký pro všechny, takže chudší musí pak přejít do substandardního bydlení.

Přečtěte si také:

Pečující a dědictví: Je možné péči o rodiče zohlednit v pozůstalostním řízení?

V tomto dílu dále rozebíráme, proč v praxi nefungují stanovené požadavky na standardy, které jsou už dnes zanesené v systému dávek a měly by zajistit, že peníze půjdou jen na důstojné bydlení, jak fungují lidé, kteří na ubytovnách nejčastěji žijí, proč si ze strachu na nefér praktiky často ani nestěžují, jak vypadá šikana ze strany provozovatelů podobných ubytoven a proč není pro město tak jednoduché je zavřít.

Povídáme si také o novele zákona o podpoře bydlení, popisujeme příklady ze zahraničí, kde se prostřednictvím zajímavých projektů daří městům s bezdomovectvím bojovat a vysvětlujeme, proč je rozpouštění Agentury pro sociální začleňování špatný nápad, na který stát doplatí.

Podcast serveru Měšec.cz najdete na všech hlavních platformách – Spotify, Apple Podcasts i dalších. Sledovat můžete také náš kanál na YouTube, kam budeme jednotlivé epizody dávat.