Hlavní navigace

Státní pojištěnci jako černí pasažéři

18. 5. 2007
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Náklady na zdravotní péči pro důchodce, děti a nezaměstnané jsou výrazně vyšší než pojistné, které za ně stát odvádí zdravotním pojišťovnám. Zaměstnanci a podnikatelé naopak musí platit více, než kolik odčerpávají. Projdou-li některá navrhovaná "úsporná" opatření, situace se nejspíš ještě zhorší.

Demografická časovaná bomba

Projevem vysoké životní úrovně ve vyspělých zemích je nižší úmrtnost jejich obyvatel. Lidé jsou tu navíc zvyklí na vysoký životní standard, z něhož nechtějí příliš slevovat. S růstem životní úrovně tak bohužel zpravidla klesá i porodnost. Populace ve vyspělých zemích proto stárne. Počet lidí v produktivním věku klesá, zatímco počet důchodců roste. Prodlužuje se i délka životní etapy, kterou lidé jako důchodci prožijí.

Stárnutí populace má velmi negativní vliv na státní rozpočet i na finanční náročnost systému veřejného zdravotního pojištění. S poklesem počtu lidí v produktivním věku klesá počet plátců daní i pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Naopak s růstem počtu důchodců rostou nejen výdaje na výplatu důchodů, ale i náklady na zdravotní péči. Stárnutí populace je tedy pro stav veřejných financí nešťastné v tom, že zároveň snižuje příjmy a zvyšuje výdaje.

Podle statistických údajů zhruba od 40 let věku postupně narůstá frekvence i závažnost zdravotních problémů pojištěnců. Rostou tedy i náklady na jejich léčbu. Výdaje zdravotních pojišťoven na zdravotní péči u pojištěnců starších 65 let představují v průměru až čtyřnásobek výdajů na zdravotní péči u pojištěnců mezi 20 a 40 lety věku. Například implantace kardiostimulátoru přijde až na 200 tisíc Kč, srdeční by-pass ještě o 100 tisíc Kč více.

Růst výdajů na výplatu starobních důchodů lze omezit posunutím věkové hranice pro odchod do důchodu. Nevytvoří-li však zároveň stát podmínky pro zaměstnávání seniorů, může význam tohoto úsporného opatření zcela vymizet. Lze očekávat, že zároveň vzrostou nároky na výplatu nemocenské a sociálních dávek u seniorů, které kvůli jejich horšímu zdravotnímu stavu a nižší výkonnosti za běžných podmínek nikdo nebude chtít zaměstnat.

Jak na tom je české zdravotnictví?

Deficitní státní rozpočet není jediným problémem, s nímž se bude muset Česko vypořádat. Stále více peněz také evidentně chybí v systému veřejného zdravotního pojištění. Rostou ceny léků, vybavení, energií, mzdy lékařů a zdravotnického personálu, ale i objem poskytované zdravotní péče. Systém přitom obsahuje jen málo účinných mechanismů, které by vedly k větší efektivnosti, omezení plýtvání a k růstu, nebo alespoň udržení kvality.

O skutečném stavu a budoucím vývoji českého zdravotnictví nelze než spekulovat. Faktem je, že zdravotní péče poskytovaná v Česku občanům je zatím na velmi slušné úrovni. Záleží však na tom, jak a s čím tuto úroveň porovnáváme. Pravda, máme tu špičková pracoviště praktikující moderní medicínu na světové úrovni, ale také špitály se zastaralým vybavením bojující s nedostatkem financí i lékařů a zdravotnického personálu.

Hlavně ale není vůbec jisté, jak dlouho bude tento relativně uspokojivý stav udržitelný. Ani největší optimisté nevěří, že bez zásadních systémových změn by se úroveň českého zdravotnictví postupně nezhoršovala. Pesimistické scénáře pak hovoří o tom, že k poklesu kvality a dostupnosti „bezplatné“ zdravotní péče kvůli nedostatku financí dojde už za několik málo let.

Snad i díky tradiční informační bariéře mezi lékaři a pacienty žije hodně lidí už dnes v blahé nevědomosti, že lepší léčba, než je jim poskytována, ani neexistuje. To ale vůbec nemusí být pravda. Jen prostě není v rámci veřejného zdravotního pojištění lepší léčba finančně dostupná, lékař o ní proto raději ani nemluví. Ostatně spousta lidí sice tvrdí, že zdraví je pro ně to nejcennější, co mají, ale při pouhé zmínce o doplatku za modernější a účinnější lék, jim naskakují pupínky.

Přehledný a spravedlivý systém?

Hospodaření státu má sice k průhlednosti také hodně daleko, ale pořád podléhá veřejné kontrole víc, než hospodaření zdravotních pojišťoven. Ono ani není v Česku stále úplně jasno, do jaké míry lze zdravotní pojišťovny považovat za subjekty veřejného práva, v jakém rozsahu se na ně vztahují pravidla hospodaření se státními penězi a kdo všechno může jejich hospodaření kontrolovat.

Pojistné na veřejné zdravotní pojištění plyne (nebo v některých případech spíše má plynout) přímo na účty zdravotních pojišťoven. Výše pojistného se u osob samostatně výdělečně činných i zaměstnanců odvíjí od výše jejich příjmů. Zdravotním pojišťovnám musí podle platných předpisů odvést 13,5 % z tzv. vyměřovacího základu. Pojistné za zaměstnance odvádí zaměstnavatel, podnikatelé tuto povinnost musí plnit sami.

Pak ovšem existuje ještě jedna velká skupina osob, za které pojistné platí stát. Jedná se o nezaopatřené děti a důchodce, ale také o osoby pobírající dávky sociální péče, nezaměstnané, vězně atd. Tato skupina „státních“ pojištěnců již dnes představuje většinu účastníků veřejného zdravotního pojištění. V důsledku negativního demografického vývoje se přitom počet „státních“ pojištěnců bude dále rozrůstat.

Odvody pojistného za „státní“ pojištěnce jsou na rozdíl od osob s vlastními příjmy stanoveny paušální částkou. Na tom by asi nebylo nic špatného, pokud by odvody pojistného za „státní“ pojištěnce nebyly v hrubém nepoměru s částkou, která se za zdravotní péči pro tyto pojištěnce utratí. Existence tohoto nepoměru způsobuje nutnost přerozdělování finančních prostředků, které má k transparentnosti a spravedlivosti opravdu hodně daleko.

Černí pasažéři

S určitou mírou nepřesnosti lze konstatovat, že zdravotní pojišťovny od státu získají jen zhruba čtvrtinu celkových úhrad pojistného. Výdaje na zdravotní péči pro „státní“ pojištěnce přitom tvoří až tři čtvrtiny jejich celkových výdajů. Jinými slovy: ekonomicky aktivní občané odvádějí ze svých příjmů na pojistném v průměru podstatně více, než spotřebují. V případě „státních“ pojištěnců je to právě naopak.

Odvody pojistného za státní pojištěnce byly donedávna stanoveny pevnou částkou. Dnes stát za „své“ pojištěnce odvádí pojistné ve výši 13,5 % z 25 % průměrné mzdy, které bylo dle statistik dosaženo před dvěma roky. Výchozí základnou pro letošek je tedy rok 2005. Od ledna 2007 zdravotní pojišťovny tak za každého „státního“ pojištěnce získávají 680 Kč měsíčně. Ještě v lednu 2006 to ale bylo jen 513 Kč, v únoru a březnu 560 Kč a od dubna pak 636 Kč.

Pojistné za „státní“ pojištěnce je i po loňském zvýšení velmi nízké. Představuje stále jen polovinu minimální částky, kterou musí odvést každý podnikatel, a necelou čtvrtinu částky, kterou odvádí zaměstnanec pobírající průměrnou mzdu. Že je to nespravedlivé? Ano, ale hlavně je to naprosto netransparentní. To ovšem nejen proto, že tyto informace takto nejsou nikde prezentovány.

Pokud by odvody za „státní“ pojištěnce více odpovídaly realitě, mohly by se snížit odvody pro ostatní pojištěnce. Tím by se sice nic neušetřilo, protože vyšší pojistné za „státní“ pojištěnce by znamenalo vyšší výdaje ze státního rozpočtu. Alespoň v této oblasti by ale bylo trochu jasněji, kam a proč peníze daňových poplatníků plynou a jak je úhrada nákladů na zdravotní péči za „státní“ pojištěnce finančně náročná. „Státní“ pojištěnci by pak nemuseli v systému veřejného zdravotního pojištění figurovat v roli černých pasažérů.

Ušetřit za každou cenu!

Šetřit se dá různě. Někdy však úspora přijde docela draho. Třeba když se z důvodu nedostatku investičních prostředků nepořídí potřebná budova či zařízení, ale raději se pronajme, přičemž na nájemném se za pár let zaplatí daleko vyšší částka. Nebo když se kvůli přitvrzení mzdových limitů propustí státní zaměstnanci a činnost, kterou vykonávali, se za dvojnásobek uspořených mzdových nákladů nakoupí jako dodavatelská služba. Ve státní správě nic neobvyklého.

Podobné je to i s „úsporou“ na odvodech pojistného na veřejné zdravotní pojištění za „státní“ pojištěnce. Když si dáte práci, ve státním rozpočtu tuto výdajovou položku nakonec naleznete v rozpočtové kapitole Všeobecná pokladní správa, kterou spravuje Ministerstvem financí. V ní se skrývá pod názvem „transfery veřejným rozpočtům ústřední úrovně“. Letos je pro tento účel počítáno s částkou 47 mld. Kč, ale nejspíš to bude ještě o něco víc.

skoleni_15_4

Maastrichtská kritéria i předvolební sliby velí snížit deficit státního rozpočtu. V rámci úsporných opatření tedy přišla na přetřes i zmíněná velká výdajová položka, která by navíc podle dosavadních pravidel měla dále růst. Navázání výše pojistného za „státní“ pojištěnce na průměrnou mzdu totiž zajistilo jeho automatickou valorizaci a o zbytek se postará demografický vývoj. Co teď s tím, když stát musí šetřit?

Řešení je nasnadě. Stát růst odvodů za „své“ pojištěnce v rámci úsporných opatření zase přibrzdí. Že se tím ale nic nevyřeší, neklesnou-li zároveň u oné velké skupiny „státních“ pojištěnců výdaje na zdravotní péči? Ale vyřeší! Ministerstvo financí tak jen v příštím roce „ušetří“ až 3 miliardy Kč! Klesne i rozpočtový schodek a u zdravotních pojišťoven výpadek příjmů dočasně nebude tolik vidět! Nezbývá než společně s Limonádovým Joem a Dougem Badmanem z Koňské opery obdivně zvolat: Jak primitivní! Leč jak účinné!

Měl by stát platit více za "státní pojištěnce"?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).