Hlavní navigace

Názor k článku Soumrak vkladových produktů. Proč úroky na spoření nerostou? od Richard Fuld - Ano máte pravdu, že ten příklad s recepční...

Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.

  • 22. 2. 2019 15:55

    Richard Fuld (neregistrovaný) 193.165.231.---

    Ano máte pravdu, že ten příklad s recepční není úplně ideální, resp. je vyloženě špatný. :-) To však nemění nic na skutečnosti, že v jakémkoliv(!) peněžním systému bude pro splácení dluhů včetně úroků postačovat, pokud množství obíhajících peněz bude v každém okamžiku převyšovat množství AKTUÁLNĚ DANÝ DEN(!) splatných splátek dluhů (obsahujících samozřejmě i úroky). Copak je tak těžké představit si, že tato podmínka je zcela nepochybně každý jednotlivý den fungování systému účetních peněz mnohonásobně(!) splněna? Přece stačí si porovnat kolik v daném roce splacených bankovních úvěrů připadá průměrně na jednotlivý den v roce a tuto částku porovnat s objemem peněžní zásoby. Takže řešit otázku, zda existuje dostatek peněz na splácení úroků, mi přijde zcela marginální až dětinské.

    To že poukazujete na to, že je třeba, aby si kromě jednoho dlužníka půjčili peníze v bance i další subjekty, aby bylo možné dluhy bankám splácet i s úroky, znamená pouze triviální fakt, že systém účetních peněz funguje pouze tehdy, pokud se koloběh poskytování a splácení úvěrů (a tedy i samotná produkce zboží a služeb a jejich spotřeby) stále udržuje v chodu. Není to žádná systémová chyba, která by znemožňovala, aby systém účetních peněz hladce fungoval. Opět stačí si představit, že k tomu, aby byly vytvořeny peníze i na úrok ke každému poskytnutému úvěru, plně postačuje pokud se kdykoliv v průběhu doby (obvykle několik let), do které má dlužník splatit dluh a úroky, objeví další dlužník, který si půjčí alespoň částku, kterou představují ony úroky. Tato představa je však relevantní jen v okamžiku samotného startu celého systému od úplného počátku. V situaci, kdy je již tento systém nějakou dobu "v běhu" totiž platí, že peníze na splacení budoucích úroků byly vytvořeny v už minulosti, ještě před poskytnutím dalšího úvěru, nebo budou vytvořeny v blízké budoucnosti, resp. že takových peněz je agregátně v době přijetí úvěru (nebo bude v blízké budoucnosti) mnohonásobně(!) více, než je aktuálně potřeba k splacení splatných úvěrů včetně úroků z těchto úvěrů. Opakuji, že Vaše čistě teoretické statické(!) úvahy, jež jsou zcela odtrženy od reality fungování onoho dynamického(!) peněžní systému, jsou zcela nesmyslné.

    A nejde o žádné argumentační triky. Moje argumenty jsou čistě racionální a pokud je nejste schopen (nebo nechcete) pochopit, chyba je na přijímači nikoli na vysílači. :-)

    K frakčnímu bankovnictví. Tvrdím, že mi jako racionální přijde uvažovat pouze frakční bankovnictví, kde by se za držení rezerv považovalo držení měnové komodity. To mi dává smysl. Držení účetních peněz (přesněji likvidity) - kterou si každá banka kdykoliv může půjčit od centrální banky, která je při splnění určitých podmínek dokonce povinna takovou půjčku poskytnout - jako rezervy vůči povinnosti banky vyplácet zase jen účetní peníze (hotovost), mi naproti tomu přijde iracionální. Znova opakuji, že samozřejmě lze(!) o rezervách uvažovat i v rámci systému účetních peněz, kdy rezervu budou představovat účetní(!) papírové peníze emitované centrální bankou (nebo likvidita držená na rezervním účtu centrální banky, nebo státní dluhopisy přijímané centrální bankou jako kolaterál k zajištění půjčky likvidity nebo hotovosti). Tato konstrukce mi ale přijde konstrukce jako zcela bezúčelná a nesmyslná. Dává mi smysl pokud můžete bankou emitované peníze směnit za bankou držené rezervy v podobě měnového kovu, protože takto zcela vystupujete z peněžního systému (směněné peníze zanikají takto i ve zlatém standardu zanikají). Rezervy zde slouží k tomu, aby Vám banka tento exit z peněžního systému umožnila (rezervy systému se pak tvoří opačně, tedy vstupem do peněžního systému, tak že někdo do banky měnový kov vloží výměnou za peníze). Avšak nedává mi žádný smysl možnost vyměnit bezhotovostní účetní(!) peníze evidované konkrétní bankou na vkladovém účtu za papírové opět toliko účetní peníze(!), které jsou rovněž účetně evidovány (pouze souhrnně) centrální bankou jako celkové množství emitované hotovosti. Při této operaci (výběr hotovosti) zcela zjevně zůstáváte uvnitř celého peněžního systému, žádný exit z peněžního systému se nekoná. Jediný možný exit ze systému účetních peněz je směnit vlastněné peníze za něco jiného (utratit je). K tomuto exitu však zjevně není třeba jakýchkoli bankovních rezerv v podobě bankou držené hotovosti, likvidity nebo státních dluhopisů! Nicméně jak píšu, každý může smysl bankovních rezerv vnímat odlišně, než ho vnímám já.

    Z teoretického hlediska je podle mě rovněž vyloučeno, aby banky držely skutečné rezervy ve formě fiduciárních prostředků (kam účetní peníze spadají). Tedy jakmile jsou peníze "odtrženy" od nějaké komodity, za níž by byly povinně bankou(!) směnitelné, tak ztrácí smysl mluvit o skutečných rezervách. Účetní peníze jsou zcela autonomní bez jakékoliv povinné konvertibility za něco jiného, než zase jen za účetní peníze (hotovost). I z tohoto úhlu pohledu mi nedává smysl mluvit v systému účetních peněz o rezervách. Přesto však existuje i v tomto systému pojem povinné minimální rezervy. Já to považuji za matoucí úplně stejně jako pojem vkladový účet, který je zcela namístě v systému komoditních peněz, kde vklady vznikají tím, že přinesete měnovou komoditu do banky a získáte potvrzení o tomto vkladu ve formě peněz. Avšak v systému účetních peněz, kde peníze nevznikají tak, že je někdo vloží a vkladový účet, považuji za mnohem vhodnější mluvit toliko o peněžním účtu, nikoli však o účtu vkladovém. V systému komoditních i účetních peněz mají tyto účty stejnou funkci, tedy evidovat zůstatky na těchto účtech, přesto mám za to, že rozdíl v principu vzniku obou druhů peněz je natolik zásadní, že by měl být zohledněn i v pojmenování účtů, na nichž se peníze evidují.

    K tvorbě peněz bankami. Ano, už několikrát jsme se vzájemně ujistili, že banky netvoří peníze jen pomocí úvěrů. Banky tvoří peníze také tehdy, pokud za cokoliv platí nebankovnímu subjektu. V mém příkladu s rybářem, pekařem a řezníkem jsem uváděl jen příklady vzniku peněz pocházejících z úvěrů (řezník se zavázal dodat v budoucnu kotlety v určité ceně, což je analogie k závazku v podobě úvěru). Pokud bychom do příkladu zahrnuli i banku, pak bychom ten příklad transformace vzájemných věcných závazků na účetní peníze jen zbytečně zkomplikovali. Pro pochopení podstaty účetních peněz a jejich morální nezávadnosti je však tato konfigurace zúčastněných stran postačující. Pokud se týče toho, jak nakupují banky, tak zde samozřejmě také není žádný morální problém.

    Banky nakupují také jakoby "na úvěr", který poskytují v podstatě samy sobě. Banka platí dodavateli tak, že připíše předmětnou částku na vkladový účet dodavatele, stejně jako by připisovala půjčené peníze, kdyby poskytovala tomuto dodavateli úvěr. Zároveň ale zaúčtuje danou částku do svých nákladů, což vede k poklesu hospodářského výsledku a návazně také k poklesu vlastního kapitálu banky (na rozdíl od poskytnutí úvěru zde nedochází k růstu aktiv o částku poskytnutého úvěru). Materiální výsledek dané transakce je tak stejný, jako by banka zaplatila "vlastními penězi". Banky ale vlastní peníze, které by si vedly samy sobě na jimi vedeném vkladovém účtu nedisponují, proto platí zprostředkovaně přes úbytek vlastního kapitálu. Na tomto samozřejmě není nic špatného. Pokud by se banka pokusila připsat peníze na vlastní vkladový účet, pak by pro ni tyto peníze neměly žádnou hodnotu, protože by tyto peníze sice vlastnila avšak zároveň by je sama sobě dlužila. :-) Může se zdát, že banka má výhodu v tom, že nikdo při této "úvěrové transakci" neposuzuje kredibilitu banky, zatímco kdokoliv jiný by si chtěl od banky půjčit, bude jeho kredibilit zkoumána. Takový názor ale přehlíží skutečnost, že hospodaření bank podléhá dohledu centrální banky. Pokud by banka utrácela "na úvěr" (přesněji z vlastního kapitálu) příliš mnoho peněz, pak by přestala plnit regulační požadavky centrální banky a mohla by přijít o licenci a zbankrotovat, jako jakýkoliv jiný subjekt, který se nezodpovědně zadlužuje.

    K údajnému klamání lidí. Opakuji, že je odpovědností lidí, čemu uvěří a na základě čeho se rozhodují. Rozhodně nelze považovat za podvod ze strany banky, že někdo jiný lidem vykládá, že banky půjčují peníze, které si u bank uloží, tedy že banky fungují na principu frakčního bankovnictví, resp. multiplikace vkladů. Pokud lidé zakládají svá rozhodnutí na nesprávných informacích, byť poskytovaných akademickými autoritami nebo v odborné literatuře, pak za toto nenesou odpovědnost banky. Odpovědnost banky za klamání zákazníků by připadala v úvahu, pouze pokud by takové informace byly součástí smluvní dokumentace. Banky samozřejmě také nejsou povinné školit zákazníky, jak funguje ekonomika a peněžní systém a mají samozřejmě právo krýt se před případnými ztrátami z nesplácení úvěrů rizikovými přirážkami. Ostatně na uzavření úvěrové smlouvy jsou třeba vždy dva. Banka a zájemce o úvěr. Pokud zájemce má za to, že nabízené podmínky jsou pro něj nevýhodné, nemusí smlouvu uzavřít.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).