Hlavní navigace

Sdílená ekonomika: Pro někoho jen výpomoc a hezká myšlenka, pro jiného byznys

23. 4. 2018
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Sdílená ekonomika představuje hezkou myšlenku, kdy své věci nabídnu i někomu dalšímu. Za menší úplatu. Kde je ale hranice mezi tím, že jen nabízím své věci, a mezi tím, že na tom postavím byznys? Zákon zatím kouká na všechny stejně.

Na začátku byla hezká myšlenka. Vlastním něco, co využívám jen zřídka, například vrtačku. A rád bych pomohl třeba sousedům, podělil se s nimi a v případě jejich zájmu jim vrtačku půjčil. Tak jako tak ji využívám jen pár dnů v roce a myšlenka výpomoci mi přijde hezká. Soused mi za to na oplátku třeba také něco půjčí, nebo mi dá menší finanční obnos jako poděkování za službu.

Pak ale někoho napadlo, že když už dostane od souseda pár korun za půjčení vrtačky, mohl by ji aktivně nabízet i dalším sousedům a vydělat si tak měsíčně pěkné peníze. Kdyby pak nabídku rozšířil na celé sídliště, potažmo město, mohl by mít zajištěn slušný příjem. Kde pak končí hranice sdílené ekonomiky a začíná tvrdý byznys? Nejen o tom hovořil Patrik Czetö, předseda Asociace sdílené ekonomiky, na konferenci Sdílený business: Lidé vs. regulace, kterou pořádal server Měšec.cz.

Chybí regulace, nastávají konflikty

Vzhledem k výše uvedenému je logické, že i sdílená ekonomika bude potřebovat nějakou formu regulace. Její absence už dokonce v některých oblastech vyvolává konflikty. Typicky jde například o spory taxikářů s řidiči Uberu a Taxify. Tomuto tématu jsme se podrobně věnovali v několika tématech:

Absence regulace vedla k tomu, že řidiči regulérní taxislužby protestují proti těm, co prakticky taxislužbu provozují, ale ve formě sdílené ekonomiky. Sdílejí vlastní auto a vozí lidi z bodu A do bodu B. V podstatě taxi, akorát trochu jinak. V Brně například službu Uber zakázali, aby ji soud následně znovu povolil. Nakonec dal Soudní dvůr Evropské unie za pravdu tvrzení, že Uber a jemu podobní jsou taxislužba. Státy EU tak musí buď vytvořit novou legislativu pro tyto služby, nebo je zaimplementovat do stávajících zákonů.

Další spory se vedly ohledně služby Airbnb, kde je sporné, kdy jde ještě o sdílení bytu za účelem výpomoci a kdy jde o byznys, jehož cílem je jen vydělávat peníze. Tam nakonec spor rozsekla Finanční správa, která vydala příručku, podle které se jednoznačně určí, jak postupovat a do které kategorie spadáte. O tom jsme psali podrobně v článku Jaké daňové povinnosti máte, pokud nabízíte nemovitost přes Airbnb?

Sdílená ekonomika ale představuje mnohem víc než jen přepravu. Česká asociace sdílené ekonomiky tak přišla s tím, jak regulatorně oddělit ty, co sdílí věci za účelem byznysu, od těch, co chtějí sdílenou ekonomiku používat čistě proto, že skutečně mají něco, co s ostatními chtějí sdílet a o peníze jim v první řadě nejde.

Rozhodovat budou peníze

Česká asociace sdílené ekonomiky se na sdílenou ekonomiku dívá jakožto na přivýdělek, kdy lidé reálně půjčují to, co mají. Ovšem v běžné míře. Pokud někdo vlastní 20 bytů a všechny pronajímá přes Airbnb, už se podle asociace nejedná o sdílenou ekonomiku, ale byznys s cílem vydělávat peníze. V tomto je poměrně tenká hranice, kterou právě zákon bude muset jasně specifikovat.

Asociace tak vedla několik debat s Hospodářskou komorou a navrhla několik pravidel, které by mohly sdílenou ekonomiku definovat. Rozhodující budou peníze. Jestliže provozujete sdílenou ekonomiku, nemá vám v první řadě jít o to vydělat co nejvíc peněz a zajistit si tak živobytí. Chcete poskytovat, co máte, samozřejmě za úplatu, ale tak nějak rozumně. Asociace tak navrhla, že pokud byste si touto formou přivydělali měsíčně, potažmo ročně částku do nějakého limitu, měli byste mnohem méně daňových povinností a platila by pro vás jiná pravidla.

Tato částka by byla svázána s minimální mzdou. Pokud byste si měsíčně vydělali sdílenou ekonomikou do minimální mzdy, případně ročně do dvanáctinásobku minimální mzdy, spadáte do kategorie sdílená ekonomika. V opačném případě provozujete byznys, podnikáte a platí pro vás stejná pravidla jako pro všechny ostatní.

V současné době máme podobnu hranici v ČR také. Činí 15 000 Kč ročně. Jste-li pod ní, nepodáváte daňové přiznání, neřešíte další odvody apod. Jste-li nad, povinnosti vás neminou.

Menší daňové povinnosti

Ti, co by podmínky splňovali, by si zaregistrovali jakousi miniživnost. Ta by byla možná provést online a ihned po registraci můžete začít fungovat ve sdílené ekonomice. Po registraci zaplatíte paušální poplatek 2000–3000 Kč a už se vás nebude týkat podávání daňového přiznání, platba sociálního a zdravotního pojištění, platba daní ani nic jiného. Vše by bylo skryto v paušálním poplatku. Druhá varianta je pak snížená 10% daň místo paušálního poplatku.

V neposlední řadě je pak potřeba myslet i na ochranu spotřebitele. Když využíváte služeb sdílené ekonomiky, také mohou nastat situace, které vás ohrozí. Řidič Uberu nabourá, nebudete spokojeni s nějakou službou, lidé poskytující služby nejsou pojištěni atd. Po zavedení regulace by všechny tyto informace byly k dispozici a měli byste možnost se rozmyslet, jestli za daných podmínek službu využijete, nebo ne.

skoleni_15_4

Legislativa jako největší problém sdílené ekonomiky

Legislativní problémy jsou v současné době to nejzávažnější, s čím se sdílená ekonomika potýká. Problém u některých sdílených ekonomik je, že příjem je nezdaněný. Navíc ne všichni poskytovatelé jsou rezidenti ČR a dochází k obcházení zákona o dani z příjmů, ale i dalších zákonů. Naše zákony jsou v tomto zastaralé. Na druhou stranu to však neznamená, že je to důvod k jejich porušování.

V dalších článcích věnovaných sdílené ekonomice se zaměříme na nejrůznější firmy, které u nás působí a poskytují služby sdílené ekonomiky.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Psaním jsem skloubila své znalosti ze studií financí a žurnalistiky. Ráda se učím nové věci, tančím a běhám.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).