Hlavní navigace

Reforma veřejných financí musí bolet!

23. 4. 2007
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

V poslední době lze jen stěží najít článek, který by v souvislosti s vládními návrhy reformy veřejných financí nevyčísloval, kolik kdo prodělá. Přitom se pomíjí, že změny prováděné s cílem ozdravění veřejných rozpočtů nemohou být bezbolestné. Čím víc budou dnes bolet, tím větší efekt v budoucnu přinesou!

Končíme. Platit prosím!

Komu by se nelíbilo utrácet? Zajít si do luxusní restaurace a tam se skvěle naobědvat, ovšem zaplatit jen část útraty a zbytek si nechat připsat na účet, o jehož placení se není třeba zatím starat. S jídlem roste chuť, takže každý příští oběd by byl o něco opulentnější. Když se nemusí hned platit, vlastně ani nevadí, že peněz v peněžence postupem času stále ubývá. Když je nejhůř, prodáme nějaké to stříbro po babičce. Průšvih nastane, když najednou dojde na placení dluhů a prodávat už není co.

Přesně tak v Česku funguje správa věcí veřejných. Veřejné rozpočty každoročně končí stále větším schodkem, což ovšem nebrání tomu, aby se výdaje dále navyšovaly. Omezit je nebo alespoň přibrzdit jejich rychlý růst je přitom krajně obtížné. Většinou se totiž jedná o mandatorní výdaje, jejichž placení ukládá zákon. Navíc se lze utěšovat tím, že se toho tolik neděje – systém se zatím nehroutí. Veřejný dluh sice roste, ale pořád nedosahuje výše obvyklé v jiných zemích. Proč tedy malovat čerty na zeď?

Ano, zatím se toho stále ještě tolik neděje. Ale za jakou cenu? Financování mnoha výdajů je netransparentní a díry ve státním rozpočtu se lepí, jak se dá. Do příjmů se zařazují neopakovatelné výnosy z privatizace nebo se podle momentálních potřeb nevytvářejí nebo dokonce rozpouštějí rezervy. Také není od věci opakovaně odsouvat účinnost vydaného služebního zákona, změn v placení nemocenské, popřípadě přesouvat i některé investice. To máte pár desítek miliard navíc do příjmů, po pár miliardách ušetřených na výdajích a hned rozpočet vypadá lépe.

Co ale dělat, když už nebude co privatizovat, rezervy se vyčerpají a i všechny ostatní osvědčené finty na optické snížení rozpočtového schodku přestanou fungovat? Když je nejhůře, omezí se výdaje, které se omezit dají – třeba ty na obranu nebo na vědu a výzkum. Že se bývalé vlády zavázaly je zvyšovat? To přece byly minulé vlády, jejich chyba! Co ale když ani to už nebude stačit a najednou vyvstane potřeba splácet staré dluhy i s úroky? Raději na to zatím ani nemyslet! Snad to postihne až tu další vládu.

Máme nejspíš poslední šanci

Transformace Česka, resp. tehdy ještě Československa, na demokratický stát s tržní ekonomikou se nemohlo obejít bez chyb. Do určité míry lze pochopit přehmaty bank a úřadů v počáteční privatizační euforii během rané fáze budování kapitalismu. Nejspíše nebylo možno mít hned dokonalé zákony ani efektivní státní správu. Asi nešlo úplně zabránit tunelování, krachům bank ani rozpadu celých průmyslových odvětví. To vše bylo nutným zlem spojeným s transformací.

Opravdu velkou chybou ovšem bylo, že se v podstatě po celých sedmnáct let nepodařilo uhlídat, kam plynou a jak jsou využity výnosy z privatizace státního majetku. Stovky miliard korun skončily neznámo kde, místo toho, aby byly použity na řešení problémů, kvůli nímž je teď nezbytné reformovat veřejné finance. Dnes zbývá už jen ČEZ a několik málo dalších velkých podniků, z jejichž prodeje lze ještě získat pár desítek miliard korun. Dál už by bylo možno prodávat snad jen státní půdu, lesy, památky atd.

Z pohledu využití finančních zdrojů z privatizace státního majetku na budování efektivní státní správy a systémů sociálního zabezpečení a veřejného zdravotnictví tak, aby byly udržitelné i v budoucnu, bylo půldruhé dekády po sametové revoluci více méně promarněno. Vláda měla vždy jiné priority a k prosazení jakýchkoliv nepopulárních opatření chyběla politická vůle i odvaha. Ono se samozřejmě lépe utrácí nežli šetří, ať už se jedná o rodinný nebo státní rozpočet. Jednu velkou šanci jsme tedy už promeškali.

Osud k nám je ale zatím milostiv, takže nabízí ještě šanci druhou. Kdy jindy provádět reformu veřejných financí, než v době nebývalého rozvoje ekonomiky?! Navíc kvůli demografickému vývoji to vypadá, že se v Česku nejspíš jedná o šanci úplně poslední. Pokud se nepodaří růst madatorních výdajů zarazit dříve, než svou ekonomickou aktivitu ukončí současné silné populační ročníky, nemůže vše skončit jinak než kolapsem veřejných rozpočtů.

Bezbolestná reforma není reforma

Zkuste posílit své příjmy a přitom radikálně omezit své výdaje. Přestanete kouřit, místo autem budete jezdit MHD nebo chodit pěšky, místo oběda v restauraci si budete nosit svačinu z domova, letní dovolenou nestrávíte u moře, ale nanejvýš u Máchova jezera a na lyže nepojedete na čtrnáct dní do Alp, ale maximálně na týden do Jizerek. Bude se vám to líbit? Nejspíš moc ne. Na horší život se špatně zvyká. Nebudete-li ale mít na zaplacení hypotéky, nezbude vám nic jiného, než zatnout zuby a kromě úspor si přibrat třeba i druhé zaměstnání.

V případě veřejných rozpočtů je to podobné. Také lze jen stěží omezit výdaje na sociální dávky, důchody nebo zdravotnictví tak, aby to nikdo nepocítil. Vždy bude stát muset brát lidem něco, o čem jsou po létech placení daní přesvědčeni, že na to mají nárok. Má-li zůstat přiměřeně zachován princip solidarity, je přitom třeba tíži úsporných opatření rozprostřít rovnoměrně mezi všechny sociální vrstvy obyvatel. Samozřejmě, že přitom nelze vynechat ani střední vrstvu, která je nejpočetnější.

Problémem reformy veřejných financí je, že možnosti reformovat příjmy jsou dosti omezené. Zvyšování daňové zátěže by bylo zcela kontraproduktivní, protože by omezilo ekonomický růst. Snižovat daně je ale nutno také velmi opatrně. Přinejmenším krátkodobě se tím dále prohloubí deficit veřejných rozpočtů. Navíc lze jen stěží odhadnout kdy, jak výrazně a na jak dlouho se podstatné snížení daní na posílení ekonomického růstu projeví a co hmatatelného to přinese.

Reforma veřejných financí tedy musí být především o úsporách, které nemohou nebolet. Jistě, lze se zaměřit na zeštíhlení a zefektivnění státní správy, ale bez bolestivých zásahů do systému sociálních dávek, důchodů a veřejné zdravotní péče se reforma obejít nemůže. Prostě proto, že právě tato oblast v rozpočtech představuje největší výdajové položky s největší dynamikou růstu. Diskuse tedy může být o tom, jaká opatření v této oblasti přijmout. Nikoliv však o tom, zda je přijmout a jestli nebudou mít negativní dopad na široké vrstvy obyvatel.

Reformu ano! Ale jasnou a spravedlivou!

Na současných diskusích o reformě veřejných financí mi vadí především to, že veškeré informace jsou prezentovány účelově černobíle. Vláda se snaží neztratit svou tvář a zachovat alespoň zdání toho, že naplňuje své předvolební sliby. Protože voličům jistě uvízla v paměti slibovaná 15% rovná daň, vládní návrh právě onu 15% daň prezentuje. Samozřejmě, že už příliš nezdůrazňuje, že bude placena z tzv. superhrubé mzdy, tedy i z odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Ve skutečnosti tedy daň nebude 15%, ale přesáhne 20 %.

<calculator id=„21“></cal­culator>

Na druhé straně opozice i média věnují veškerou pozornost vyčíslování negativních dopadů reformy na jednotlivé skupiny obyvatel v řádu stokorun ročně. Přitom neopomenou zmínit, že se jedná o jasné porušení předvolebních slibů, kdy ODS dávala ruku na to, že díky její modré reformě si polepší úplně všichni. Zcela stranou přitom zůstává fakt, že předložený návrh představuje mj. i první pokus o zjednodušení a zpřehlednění daňové soustavy – byť jen v rámci možností daných povolebním rozložením politických sil.

Totéž se týká i diskusí kolem poplatků u lékaře. Ministru zdravotnictví Tomáši Julínkovi je omlacováno o hlavu právo na bezplatnou zdravotní péči zaručené občanům Ústavou. Média dramaticky vyčíslují nárůsty výdajů pacientů na zdravotní péči opět v řádu stokorun ročně. Podle levicové opozice se jedná o asociální zlovolný tah vedený snahou naplnit bezedné kapsy lékařů a lékárníků. Zcela zapomenuty jsou případy, kdy po loňském zavedení regulačních limitů byla některým vážně nemocným lidem odkládána léčba jen kvůli vyčerpání limitů.

skoleni_15_4

Jsem přesvědčen, že lidé by reformu vnímali daleko lépe, pokud by měli dojem, že jsou jim poskytovány seriózní a úplné informace a nikoliv jen to, co se komu zrovna hodí. Možná by pak uvěřili vizi slibující jim světlé zítřky, byť za cenu krve, potu a slz. Jen by museli být přesvědčeni, že je s nimi jednáno upřímně. Věřím, že by byla akceptována i bolestivá reforma, pokud by byla skutečně spravedlivá na neopomíjela některé vyvolené. Jak ale věřit politikům a poslancům, kteří opět hovoří o utahování opasků a přitom za poslední tři roky nenalezli vůli ke slibovanému zmrazení svých platů?

Ve všech těch tahanicích o jednotlivostech a detailech dílčích částí reformy veřejných financí podle mého názoru stále chybí jasné, úplné a všem občanům srozumitelné vysvětlení, proč je reforma veřejných financí nezbytná, jaké existují možnosti jejího provedení a co budou obnášet. Holá seriózní fakta s komentářem bez mlžení a přikrašlování. Pokud by se debata o reformě přenesla z politické do věcné roviny, bezpochyby se pak dal snáze najít i způsob, jak ji začít uvádět do praxe dříve než bude pozdě.

Jaký je váš názor na reformu vládní koalice?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).