Některé evropské instituce jako např. ECB pak jakoby se nechtěly ze zlého snu probudit a opakují svoji mantru o tom, že Řecko musí dostát všem restrikcím, neboť k tomu není alternativy. Řecký vlak však uhání jinam, jelikož jej řídí extrémisté a ti neuvažují v intencích dlouhodobé racionální volby pro řeckou ekonomiku, kterou je potřeba co nejdéle nechat těžit z mezinárodní pomoci a pokusit se udržet v eurozóně.
Krátkodobý kalkul řecké extrémní levice (a pravice) spočívá v tom, že i po restrukturalizaci řeckého vládního dluhu drží řecké subjekty jen zhruba pětinu dluhu. Klíčovými věřiteli pak jsou ECB, MMF a největší vlády v eurozóně. Pokud tedy řecká společnost pod vedením extrémistických seskupení odmítne barbarskou politiku škrtů a vydá se cestou nekontrolovaného bankrotu, doplatí na to především oficiální věřitelé Řecka. Pro západní Evropu by uznání takových ztrát mohlo být nakonec spíše politický než ekonomický problém.
Je dost možné, že takto pragmaticky uvažují i globální finanční trhy, neboť jen tak si lze vysvětlit fakt, že např. americké akciové indexy jsou jen pár procent od svých několikaletých maxim a kurz eura se stále ještě obchoduje nad svým dlouhodobým průměrem.
Pokud takto trhy opravdu uvažují, pak jde o skutečně velmi odvážnou sázku na to, že ani tváří tvář řeckému exitu z eurozóny nebudou zranitelné země eurozóny čelit brutální nákaze. Tento heroický předpoklad tržních pragmatiků ovšem bude již brzy testován vývojem na španělském a italském trhu s vládními dluhopisy.
