Hlavní navigace

Ražba mincí nebyla vždy bezpečnou kratochvílí, někteří ji zaplatili životem

Autor: isifa/MAFRA/PETR TOPIČ
Zbyněk Kalabis

Za ukončením ražby mincí nestál v minulosti jen nedostatek drahých kovů v blízkosti mincovny. V některých případech ukončily slibně rozjetý byznys krvavé vraždy. Politika a válečné konflikty ovlivňovaly rozhodování centrálních bank víc, než možná tušíme.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

O tom, že v 10. a 11. století existovala na pražském Vyšehradě přemyslovská mincovna, se z písemných pramenů ví už dlouho. Nikdo však neznal její přesnou polohu. Teprve nedávno byly v průběhu archeologických výzkumů nalezeny její základy, a to v současném parku nedaleko kostela sv. Petra a Pavla, symbolu Vyšehradu.

Naše nejdůležitější mincovna se tehdy pravděpodobně nacházela v knížecím sídle, tedy na Pražském hradě. Další mincovna byla také v Plzni a patrně i na Vraclavi u dnešního Vysokého Mýta. Existovala už také mincovna ve městě Mělník. V polovině 11. století získala mincovní práva i moravská údělná knížata z rodu Přemyslovců. Mince byly raženy na jejich sídelních hradech v Olomouci, v Brně a ve Znojmě.

Mincovny v Čechách a na Moravě v dávné i v méně dávné historii

Na pražském Starém Městě, v blízkosti dnešního Staroměstského náměstí, existoval klášter Paulánů. Po rozsáhlém rušení klášterů císařem Josefem II. sloužily jeho prostory jako mincovna. Na přelomu 19. a 20. století tato budova unikla asanaci a stala se pracovištěm Pražské městské pojišťovny. V současné sobě v ní sídlí Ministerstvo pro místní rozvoj. Budova sama samozřejmě byla v průběhu své dlouhé historie mnohokrát přestavována.

Mince ražené šlechtickými rody a významnými šlechtici

Nejenom vládnoucí rod Přemyslovců, i Slavníkovci razili v 10. století vlastní stříbrné denáry. Vládce rodu na nich byl zobrazován s korunou na hlavě. Stříbro, které potřebovali k ražbě mincí, Slavníkovci těžili na svém panství v Malíně, který se nacházel nedaleko dnešní Kutné Hory. A v Malíně údajně pracovala také slavníkovská mincovna. Další slavníkovská mincovna se nacházela také v sídle rodu v Libici nad Cidlinou. Poměrně bohaté ražby slavníkovských mincí skončily vyvražděním rodu dne 28. září 995.

Svoje stříbrné denáry nechal razit rovněž pražský biskup Vojtěch (také z rodu Slavníkovců). V 11. století pak svoje denáry razil i další pražský biskup Šebíř. Vilém z Rožmberka (1535–1592) v roce 1581 zakoupil slezská horní města Rychleby a Silberstein, což mu poskytlo právo razit vlastní mince, a to především za účelem jeho osobní reprezentace. Rovněž Albrecht z Valdštejna (1583–1634) razil stříbrné mince se svým vlastním portrétem (razil ovšem také mince ze zlata).

Valdštejn měl vlastní mincovnu v Jičíně

Od roku 1626 probíhala ražba Valdštejnových mincí v mincovně v Jičíně. Šlo tehdy o hlavní město tak zvaného Frýdlantského vévodství. Její budova dosud stojí, a to na rohu dnešních ulic Palackého a Sladkovského (Sladkovského 64) nedaleko Valdštejnova náměstí. Jedná se o raně barokní stavbu z roku 1632, do které nechal Valdštejn po roce 1633 přenést mincovnu z domu stojícího mimo hradby v blízkosti řeky Cidliny, ve které byly jeho mince raženy v letech 1626–1632.

Zajímavé je, že Valdštejnovo právo razit vlastní mince bylo až do roku 1628 dané pouze císařovým slovním souhlasem. Od roku 1629 pracovala pro Albrechta z Valdštejna také mincovna ve slezské Zaháni. Menší část stříbra pro ražbu mincí Valdštejn doloval ve svém stříbrném revíru u města Vrchlabí. Většinu drahých kovů (zlata i stříbra) pro ražbu svých mincí musel ovšem získávat z externích zdrojů například ve formě pagamentu.

Významným důvodem ražby mincí byl pro Valdštejna kromě osobní reprezentace, na které mu velmi záleželo, také ekonomický zisk. Jeho mince totiž odpovídaly v té době platným předpisům o hodnotě a kvalitě oběživa, a proto byly všude bez nejmenších problémů přijímány a používány. Mincovnictví Albrechta z Valdštejna bylo ukončeno jeho násilnou smrtí (zavražděním v Chebu) dne 25. února 1634. Budova jičínské mincovny v domě 64 v dnešní ulici Sladkovského nebyla v době Valdštejnovy smrti ještě zcela dostavěna. Vojáci císařské komise proto zničili v březnu 1634 vybavení mincovny ve snaze nalézt ražené mince.

Mince a mincovny na severu Evropy

Mince ve Skotsku

Skotské mince se po dlouhou dobu (zhruba od 12. století) vyvíjely naprosto samostatně. V době vlády anglického krále Karla II. (1660–1685) v obou zemích obíhaly různé mince v poměru 1 anglická libra = 12 liber skotských. Jedna skotská libra neboli merk platila 13 šilinků a 4 pence skotské měny. Čtyřmarková skotská mince odpovídala 53 a 1/3 anglické pence, a měla tedy nižší platební sílu než anglický pětišilink (crown), který měl hodnotu 60 pencí. Po faktickém spojení anglo-skotské personální unie v roce 1707 už nebyly raženy mince staršího skotského systému a také ve Skotsku platily běžné anglické mince.

Nejstarší mincovna v Norsku

V roce 1628 byla ve městě Christianii (dnešní Oslo) založena první norská mincovna Det Norske Myntverket, která zpracovávala stříbro z dolů ve městě Kongsberg. Jako upomínka na ni dnes existuje asi 100 metrů od jejího tehdejšího sídla Myntgaten neboli Mincovní ulička. A to přesto, že už v roce 1668 byla zmíněná mincovna přesunuta do města Kongsberdu, tedy ke zdroji mincovního stříbra.

Centrální banky v době ozbrojených konfliktů

Španělská centrální banka Banco de España

Španělská centrální banka byla v době španělské občanské války mezi lety 1936 až 1939 fakticky rozdělena na dvě části, a to podle oblastí, které byly ovládány jednotlivými stranami konfliktu.

Obě části španělské centrální banky emitovaly vlastní pesetové bankovky, které byly ovšem přijímány v jejich vlastní oblasti. Republikánské bankovky byly tištěny v britských tiskárnách Thomas de la Rue a Bradbury Wilkinson. Bankovky pro frankistickou vládu, která sídlila v Burgosu, tiskla německá tiskárna Giesecke a Devrient se sídlem v Lipsku.

Velké množství zlatých rezerv Banco de España bylo v době občanské války odesláno do Moskvy (respektive do Sovětského svazu). Toto zlato pak bylo použito na financování vojenských operací.

Maďarsko neboli Uhersko (či Uhry)

Maďarsko, jinak řečeno také Uhry, bylo před rokem 1848 součástí Rakouského císařství. V průběhu revoluce a války za nezávislost Uherska v letech 1848–1849 byla Maďarská obchodní banka se sídlem v Pešti pověřena prováděním úkolů centrální banky uherského státu. Po ukončení revolučních bojů a porážce uherských sil, usilujících o nezávislost svojí vlasti, se centrální bankou Uherska znovu stala Privilegovaná rakouská národní banka se sídlem ve Vídni. Jednalo se tedy o návrat před rok 1848.

Diners_Vanoce2019

Mandžusko (Mandžukuo)

Mandžusko bylo a je nedílnou součástí Číny. V průběhu japonské okupace velké části země zde však byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo, který existoval mezi lety 1932–1945. Rovněž tento stát měl svoji vlastní centrální banku. Samozřejmě fungující pod kontrolou Japonců.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).