Hlavní navigace

Příběhy z historie platebního styku: od plateb žoldnéřům po tichomořský kámen

22. 5. 2019
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Jednotlivé formy či druhy platebního styku mají nejenom rozmanitou současnost, ale rovněž dlouhou, bohatou a zajímavou minulost. S některými okamžiky vás seznámíme.

Popis výroby mincí na tzv. kutnohorské iluminaci

Kutnohorská iluminace, pocházející z konce 15. století, je odborníky pokládána za jednu z našich nejvýznamnějších knižních maleb. Jedná se o nejstarší dochovaný obraz, který úplně zachycuje celý technologický proces těžby stříbrné rudy, jejího prodeje a tavby a současně i ražby mincí v podobě, v jaké v této době existoval v Kutné Hoře.

List iluminace má skutečně velký formát (konkrétně 442 na 643 milimetrů) a s velkou pravděpodobností byl součástí nějakého z kutnohorských liturgických rukopisů. Je tudíž možné předpokládat, že se jedná o jakousi „modlitbu“ za spásu duše všech pracovníků dolu. Tato malba byla později z rukopisu vyříznuta a později se dostala na trh s uměleckými předměty. 

V prosinci 2009 se zmíněná iluminace dražila ve významné londýnské aukční síni Sotheby´s a zde se jí podařilo koupit zástupcům Středočeského kraje pro kutnohorskou galerii GASK za 17 milionů korun.

V současnosti je na základě této iluminace prováděn výklad o ražbě mincí v Kutné Hoře (v tzv. Vlašském dvoře, tedy v bývalé kutnohorské mincovně), kdy je příslušná část malby promítnuta a doprovozena výkladem průvodcem.

Používání směnek v platebním styku na konci 18. století

Směnka byla i na konci 18. století jakýmsi dlužním úpisem. Osoba, která směnku vystavila, se zavázala, že v určitý den vyplatí stanovenou částku komukoli, kdo ji předloží. Každou směnku, kterou vystavila soukromá osoba nebo nějaká instituce (např. vláda, banka, resp. obchodní podnik) s dobrým finančním postavením, mohl směnečník (tedy ten, kdo měl zaplatit neboli dlužník) „vyměnit“ s jakoukoli jinou osobou za hotovost (mohl ji tedy prodat).

V praxi se často stávalo, že vystavené směnky byly předkládány místním bankéřům nebo obchodníkům, kteří je nakupovali pod nominální cenou a měli zisk z poplatku, který si účtovali za svoje služby, i z rozdílu mezi tím, co za směnku zaplatili, a její nominální hodnotou, kterou vyinkasovali od toho, kdo směnku vystavil.

Takovéto diskontování směnek bylo jedním ze způsobů, kterým ve druhé polovině 18. století vstoupil do světa vysokých financí např. Mayer Amschel Rothschild, který založil do současnosti existující bohatství rodiny.

A nyní se dostávám ke konkrétnímu případu. Anglický král obdržel v roce 1776 od Viléma, knížete hessensko-kasselského se sídlem v Hanau, pluk žoldnéřů na boj s americkými povstalci. Jeho vláda vydala na sto tisíc liber směnku o třech vyhotoveních (pro případ ztráty jedné nebo více jejích kopií) a slíbila, že bude jejímu držiteli vyplacena dne 1. ledna 1777.

Tato směnka se dostala do Hanau, kde se několik úředníků staralo, aby je bankéři nebo obchodníci diskontovali. Šlo o složitou a citlivou operaci – jednalo se totiž o to, aby byly směnky dávány do prodeje tak, aby se nenarušila jejich diskontní sazba. Směnky se také nabízely především takovým obchodníkům, kteří za jejich proplacení nežádali příliš velkou provizi. Směnky k diskontu byly proto nabízeny co nejširšímu okruhu finančníků.

Osoba, která zakoupila nabízenou směnku za „dodání vojáků“ do Anglie, pak prostřednictvím vlastních agentů poslala do Londýna k proplacení dva exempláře této směnky (každý zvlášť). Dne 1. ledna 1777 nebo po tomto datu britská státní pokladna proplatila první exemplář směnky, který jí byl doručen.

Význam názvů exotických měn

Rupie je měna, kterou se platí např. v Indii, v Pákistánu, na Srí Lance a v Nepálu. Samotný výraz „rupie“ pochází ze sanskrtského slova „rupya“ (nebo „rup“ či „rupa“), jehož překlad do češtiny zní „zpracované stříbro“.

Rupie původně byla stříbrná mince o váze 178 gramů, která byla v oběhu na indickém subkontinentu zhruba od let 1540 či 1545 až do konce 19. století.

Vatu je název měny, která se používá v malém tichomořském státě Vanuatu. Samotné slovo „vatu“ znamená v češtině „kámen“.

Doporučená literatura o problematice vývoje, výroby i padělání peněz

V diskusi pod jedním z mých článků se jeden z jeho čtenářů pozastavil nad tím, že jsem v něm neuvedl odkaz na příslušnou použitou literaturu. Protože tato připomínka „má něco do sebe“, chci vás seznámit s několika tituly, které se týkají hotových peněz.

O vývoji, o výrobě i o padělání peněz byla napsána dlouhá řada velmi zajímavých odborných publikací. Zájemcům o podrobnější informace o uvedené problematice mohu doporučit zejména následující vynikající tituly.

O výrobě peněz vybraných států v historii i v současnosti pojednávají následující publikace:

Buyst Erik, Maes Ivo, Pluym Walter, Danneel Marianne: The Bank, the frank and the euro, Lanoo Publishers, National Bank of Belgium, Bruxelles 2005, ISBN 90–209–6438–0

Kranister Wilibald: The moneymakers international, Black Baer Publishing Cambridge 1988, ISBN 0–9514522–0–7

O vývoji peněz vám doporučuji zejména monografie:

Le Goff Jacques: Peníze ve středověku. Historicko-antropologická studie, Mladá fronta Praha 2012, ISBN 978–80–204–5406–8

Struž Jan, Studýnka Bohumil: Zlato. Zlato. Zlato. Od magie po finanční spekulace, Mladá fronta Praha 1985, ISBN 23–003–085

Vorel Petr: Od českého tolaru ke světovému dolaru, Rybka Publishers Praha 2003, ISBN 80–86182–71–1

O problematice padělání peněz pojednávají např. následující knihy:

skoleni_15_4

Burger Adolf: Ďáblova dílna, IKAR Praha 2007, ISBN 978–80–249–0968–4. Tato publikace pojednává o padělání britských liber německými nacisty v průběhu druhé světové války.

Hlinka Bohuslav: Atentáty na peníze, vydala Svoboda Praha 1987, ISBN 25–040–87. Kniha popisuje příklady padělání československých korun zejména v období mezi první a druhou světovou válkou.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se dlouhodobě věnuje tématům bankovních služeb.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).