Přiznání náhrady mzdy zaměstnanci za neplatně rozvázaný pracovní poměr je podmíněno dvěma věcmi. Pracovník musí zaměstnavateli písemně oznámit svou vůli, že trvá na dalším zaměstnávání a musí být zároveň připraven, schopen a ochoten konat práci v onom neplatně skončeného pracovního poměru. Vyplývá to z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2026 (spis. zn. I. ÚS 970/25), který řešil spor související s právem na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru dohodou, o kterém už před tím rozhodl Nejvyšší soud.
Shrnutí v kostce
- Zaměstnanec může získat náhradu mzdy za neplatné ukončení pracovního poměru, pokud zaměstnavateli oznámí, že trvá na dalším zaměstnávání.
- Zároveň musí být připraven, ochoten a schopen znovu nastoupit do práce u původního zaměstnavatele.
- Obecné soudy zaměstnanci přiznaly náhradu mzdy jen do chvíle, kdy začal pobírat předčasný starobní důchod.
- Ústavní soud odmítl závěr, že přiznání předčasného důchodu automaticky dokazuje, že zaměstnanec už pracovat nechce nebo nemůže.
- Soudy musí vždy zkoumat skutečné důvody žádosti o předčasný důchod a konkrétní ochotu zaměstnance vrátit se do práce.
Shrnutí v kostce je vytvářeno s pomocí AI.
Zneplatnit lze před soudem i dohodu o rozvázání pracovního poměru
Zaměstnanec může žalobou napadnout platnost výpovědi, okamžitého zrušení pracovního poměru, zrušení pracovního poměru ve zkušební době, ale i dohody o rozvázání pracovního poměru. Podle § 72 zákoníku práce to může udělat u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Zneplatnění propuštění z práce a peněžité nároky
V případě, že zaměstnavatel dal neplatnou výpověď nebo zrušil neplatně pracovní poměr okamžitě či ve zkušební době, a oznámil-li mu zaměstnanec písemně, že trvá na dalším zaměstnávání, pak jeho pracovní poměr podle § 69 odst. 1 zákoníku práce trvá i nadále.
Zaměstnavatel je pak podle § 69 odst. 1 věty první zákoníku práce povinen poskytnout mu náhradu mzdy a dovolenou resp. náhradu mzdy za dovolenou (to je ono peněžité odškodnění za neplatně rozvázaný pracovní poměr ze strany zaměstnavatele.)
Náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku a dovolená (resp. náhrada mzdy za dovolenou) přísluší zaměstnanci podle § 69 odst. 1 věty druhé zákoníku práce ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnanec tak má nárok na náhradu mzdy (odškodnění) v podstatě za celou dobu trvání sporu o neplatně rozvázaný pracovní poměr, i když zaměstnavatel může soudu navrhnout, aby tato náhrada (odškodnění) bylo sníženo podle § 69 odst. 2 zákoníku práce.
Při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se dle § 71 zákoníku práce postupuje při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnavatelem, tedy podle pravidel § 69 zákoníku práce.
Složitý a vleklý spor
Po zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů, které zaměstnanci nevyhověly, nálezem Ústavního soudu spis. zn. II. ÚS 2883/21, ze dne 19. 4. 2022 následně obecné soudy změnily názor a určily, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla neplatná.
Ještě před pravomocným skončením řízení o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru podal zaměstnanec žalobu na náhradu mzdy nebo platu ve smyslu § 69 zákoníku práce. Ostatně kromě úsilí o spravedlnost (a uznání protiprávnosti rozvázání pracovního poměru) jde vždy zaměstnancům ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru v neposlední řadě právě o peněžité odškodnění.
Soudy uznaly odškodnění jen za dobu do přiznání předčasné penze
Zaměstnanci bylo přiznáno odškodnění (náhrada mzdy) jen k datu, kdy začal pobírat předčasný starobní důchod (umožňuje jít do penze před dosažením zákonem stanoveného důchodového věku, až na výjimky to ale je za cenu trvale nižší penze). Za dobu od vzniku nároku na předčasný důchod již soud náhradu (odškodnění) nepřiznal.
Tento verdikt soudu prvního stupně se pokusil zaměstnanec zvrátit u odvolacího soudu a u Nejvyššího soudu, ale marně. Proto se zaměstnanec obrátil na Ústavní soud.
Ve své ústavní stížnosti zaměstnanec uvedl, že se Nejvyšší soud podle něj dopouští chyby, když tvrdí, že z pobírání předčasného důchodu lze dovodit vůli neživit se prací. Takový názor se opírá jen o to, že není možný souběh předčasného důchodu a výkonu výdělečné činnosti (na rozdíl od „řádného“ starobního důchodu).
Zaměstnanec uvedl, že i kdyby pobírání předčasného důchodu náhradu mzdy vylučovalo, měla by mu znovu náležet od doby, kdy dosáhl důchodového věku. Souběh výplaty důchodu a výdělečné činnosti totiž není omezen. Nejvyšší soud se však s touto okolností nijak nevypořádal.
Ústavní soud zaujal k otázce pobírání předčasného starobního důchodu a nároku na odškodnění za neplatně rozvázaný pracovní poměr jiný a pro praxi významný názor. Odmítl, že by přiznání předčasného starobního důchodu automaticky znamenalo ztrátu nároku na náhradu mzdy (odškodnění) za neplatně rozvázaný pracovní poměr.
Předčasný důchod neznamená neochotu pracovat
Podání žádosti o předčasný starobní důchod a jeho přiznání zaměstnanci, který se žalobou domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, neznamená automaticky (tj. bez ohledu na skutečnou vůli a důvody, které ho k podání žádosti vedly), jeho neochotu, nepřipravenost a neschopnost pro zaměstnavatele nadále pracovat.
Ústavní soud odmítl právní výklad přinášející do praxe paradoxy
Z nesprávných úvah Nejvyššího soudu by tak pro praxi mimo jiné plynulo, že člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, není ochoten a schopen pracovat (protože tímto postupem údajně projevil, že již nadále nechce, aby mu byla přidělována práce u zaměstnavatele).
Zatímco jiný člověk, který tuto svou situaci vyřeší tím, že si najde jiné zaměstnání či si požádá o starobní důchod, zaměstnán být nadále chce, a je ochoten a schopen k zaměstnavateli neprodleně po vyzvání nastoupit.
Ústavní soud tak odmítl těžko udržitelný výklad, že zatímco člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, ochoten a schopen pracovat není, po dosažení vyššího důchodového věku zřejmě automaticky ochoten a schopen pracovat opět je.
Ztráta nároku na odškodnění za dobu překážek v práci
Právo na náhradu mzdy zaměstnanec nemá za dobu, kdy práci konat nemohl, tedy např. za dobu dočasné pracovní neschopnosti, za dobu čerpání mateřské či rodičovské dovolené, jakož i za dobu dalších překážek v práci na straně zaměstnance, za něž právo na náhradu mzdy nevzniká.
Současně nárok na náhradu mzdy nemá ani ten, komu zaměstnavatel nemůže přidělovat práci podle pracovní smlouvy proto, že ztratil předpoklady stanovené právním předpisem pro výkon sjednané práce, např. proto, že nesplňuje předpoklad vzdělání stanovený právními předpisy pro výkon sjednané práce.
Rozhodující je ochota a schopnost a připravenost znovu nastoupit do práce
Naopak, zaměstnanec nárok na náhradu má, pokud začne pracovat u jiného zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě jiného pracovněprávního vztahu, popřípadě provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Musí však být připraven znovu nastoupit do práce u svého původního zaměstnavatele.
Nutno posoudit situaci s předčasným důchodem detailně
Pouhá skutečnost, že si zaměstnanec zajistil jiný příjem, nemůže rovnou a bez jakékoliv výjimky vylučovat právo na náhradu mzdy. Vliv však nemůže mít ani to, že k tomu zvolil cestu pobírání dávek předčasného důchodu.
Lze souhlasit, že žádost o předčasný důchod (a jeho následné přiznání) zpravidla indikuje, že zaměstnanec ztrácí připravenost, ochotu a schopnost pro zaměstnavatele dále pracovat. Závěr, který zcela zapovídá zohlednit skutečnou vůli zaměstnance a důvody, které jej k podání žádosti vedly, je ovšem podle ÚS zjednodušující.
Ústavní soud tak dal zaměstnanci šanci, aby mu byla náhrada mzdy za neplatně rozvázaný pracovní poměr přiznána.
Podání žádosti o předčasný důchod a jeho přiznání zaměstnanci, který se žalobou domáhá určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, tedy neznamená automaticky jeho neochotu, nepřipravenost a neschopnost pro zaměstnavatele nadále pracovat, což by jinak vylučovalo nárok na odškodnění za neplatně rozvázaný pracovní poměr ze strany zaměstnavatele. (Podle nálezu Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 970/25, ze dne 1. 7. 2026.)
