Hlavní navigace

Pracovní cesty - příležitost k přivýdělku?

5. 4. 2005
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Služební cesty jsou pro někoho příjemným zpestřením všedních pracovních povinností, pro jiné nutným zlem. Pro všechny však mají jedno společné - cestovní náhrady. Kdy, komu a v jaké výši jsou cestovní náhrady placeny? A kdo naopak na ně nemá nárok?

Na pracovních cestách se nedá nic vydělat. I když komické výjimky nenapravitelných skrblíků (nebo „vážně“ míněné několikanásobné nároky našich zákonodárců o šířce jejich žaludků při zahraničních služebních cestách) nás mohou přesvědčovat o opaku, na „služebkách“ se zkrátka nevydělá. To mi rádi dosvědčí kolegové, kteří vedle pracovních aktivit musí na pracovní cestě stihnout i nějakou tu „bokovku“. Ale vážně: Podíváme se na to, jak se s pracovním a jiným podobným cestováním vypořádávají naše paragrafy.

Aby služební cestování nebylo vyloženě prodělečnou záležitostí, máme zde zákon o cestovních náhradách č. 119/1992 Sb., který byl mnohokrát novelizován a upřesňován z hlediska zákonné výše stanovených náhrad, naposledy pro tento rok vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 647/2004 Sb. Uvedená zákonná úprava stanoví rozsah poskytování náhrad výdajů při pracovních cestách, při jiných změnách místa výkonu práce, při přijetí do zaměstnání nebo přidělení výkonu práce v zahraničí

  1. zaměstnancům v pracovním poměru,
  2. členům družstev, u nichž je pracovní poměr podmínkou členství,
  3. zaměstnancům činným na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, pokud se tak strany dohodly,
  4. dalším fyzickým osobám, u nichž to stanoví zákon.

Z uvedeného vymezení vyplývá, že zákonná úprava vymezuje především nároky týkající se pracovních cest zaměstnanců v pracovním nebo jiném obdobném poměru. Týká se však i smluvně vymezených případů – např. nároků z občanskoprávních (autorských) vztahů. Musí však být na ně odkázáno v příslušné smlouvě.

Jak bylo vysvětleno v příspěvku věnovaném svědečnému („Odměna“ za svědectví), je tato úprava používána i v této oblasti. Týká se např. nákladů advokátů, ale i v dalších případů stanovených zákonem (hradí se podle ní i náklady cestovného v souvislosti se zabezpečením studujících při zaměstnání).

Pokud jde o cestovní nároky podnikatelů, je logické, že podnikatel si nebude sám sobě vyplácet nároky, které s pracovní cestou související se svým podnikáním má, ale vynaložený výdaj uplatní jako výdaj daňově uznatelný ve smyslu zákona o daních z příjmů (viz § 24 odst. 2, písm. k) zákona), a to včetně výdajů na pracovní cestu spolupracujících osob a společníků veřejných obchodních společností a komplementářů komanditních společností, a to do maximální výše stanovené zákonem o cestovních náhradách.

Co je všechno předmětem náhrady?

K nárokům toho, kdo je vyslán na pracovní cestu, patří:

  1. náhrada prokázaných jízdních výdajů,
  2. náhrada prokázaných výdajů za ubytování,
  3. stravné za podmínek zákonem stanovených,
  4. náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů,
  5. náhrada prokázaných jízdních výdajů na cesty k návštěvě rodiny do místa trvalého nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem předem dohodnutého pobytu rodiny, trvá-li pracovní cesta více než sedm po sobě následujících kalendářních dnů, a to každý týden, není-li v kolektivní smlouvě, popřípadě v jiné dohodě se zaměstnancem dohodnuta tato náhrada za delší dobu, nejdéle však za jeden měsíc.

Stanovené nároky na stravné

Sazby stravného za každý kalendářní den jsou stanoveny:

  • 58 Kč až 69 Kč – trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,
  • 88 Kč až 106 Kč – trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin,
  • 138 Kč až 165 Kč – trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Je stanoveno, že konkrétní výši stravného v uvedeném zákonném rámci určuje zaměstnavatel před vysláním na pracovní cestu; tato výše se může sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu zaměstnavatele, popřípadě sjednat v pracovní smlouvě.

Zákon stanoví, že pokud zaměstnavatel znemožní zaměstnanci vysláním na pracovní cestu, která trvá méně než 5 hodin, se stravovat obvyklým způsobem (pracovní cesta je např. přes termín obvyklého obědu), může mu jako kompenzaci poskytnout stravné až do výše 58 Kč.

Sazby základních náhrad za používání silničních motorových vozidel

Pokud se zaměstnanec dohodne se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije vlastní motorové vozidlo, přísluší mu za každý 1 km jízdy sazba základní náhrady, která činí

  • 1,00 Kč u jednostopých vozidel a tříkolek,
  • 3,80 Kč u osobních silničních motorových vozidel;
  • při použití přívěsu k motorovému vozidlu se sazba zvyšuje až o 15 %.

Pokud jde o náhradu za spotřebované pohonné hmoty, přísluší zaměstnanci náhrady ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla. Přitom se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem. Pokud ji neprokáže, je stanovena výše průměrné ceny za 1 litr takto:

dan_z_prijmu

  1. 27,10 Kč u benzínu automobilového 91 O Speciál,
  2. 27,50 Kč u benzínu automobilového 91 O Normál,
  3. 27,40 Kč u benzínu automobilového 95 O Super,
  4. 31,00 Kč u benzínu automobilového 98 Super plus,
  5. 26,60 Kč u motorové nafty.

Pokud se zaměstnavatel dohodne se svým zaměstnancem na paušalizaci zákonem stanovených náhrad s určením průměrných částek, které mohou zahrnovat i opakující se náhrady, sníží se tak administrativa a zbytečné papírování při vyúčtování pracovních cest.

Zákon stanoví i zásady úhrad cestovného při zahraničních pracovních cestách.

Jak často jste vysíláni na služební cestu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Právník zabývající se legislativou v oboru trestního, správního a občanského práva. Má praxi v justici a státních orgánech.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).