Mládí a začátky politické činnosti
Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v městečku Nechanice ve východních Čechách. Vystudoval právnickou fakultu v Praze a promován byl 6. října 1891. Již v průběhu svého studia se aktivně zapojil do veřejného života a pokračoval v této činnosti i po jeho ukončení. Věnoval se zejména žurnalistice a organizační činnosti. Byl zatčen, souzen a také odsouzen do vězení v procesu s tzv. omladinou. Ani po propuštění z vězení ovšem svých veřejných politických aktivit nezanechal.
V roce 1900 si Rašín otevřel vlastní advokátní kancelář a stal se jak politicky, tak také ekonomicky naprosto nezávislým. Spektrum jeho podnikatelských aktivit bylo ovšem daleko širší. Stal se totiž (kromě jiného) členem správní rady České banky a byl aktivně činný v komisi pro revizi účtů Úvěrního spolku záložen českomoravských.
Zároveň se stal redaktorem národohospodářské rubriky Národních listů. V roce 1908 vytvořil se svými přáteli družstvo, které tyto noviny koupilo, a od tohoto okamžiku byla Rašínova role v Národních listech naprosto dominantní.
Věnoval se také politické činnosti v mladočeské straně. V roce 1911 se stal za tuto stranu poslancem parlamentu ve Vídni a brzy zde získal významnou pozici ve finančním výboru.
V průběhu první světové války byl zatčen a za velezradu odsouzen k trestu smrti. Od vykonání rozsudku jej zachránila až amnestie císaře Karla. Po propuštění na svobodu se aktivně zapojil do příprav na vytvoření samostatného československého státu.
Rašín jako ministr financí
Období od listopadu 1918 do července 1919 je dobou, v jejímž průběhu se Alois Rašín jako československý ministr financí významně zapsal do našich dějin. Jeho tvrdý postup ve věcech finančních, hospodářských i politických významnou měrou přispěl ke stabilizaci nově vzniklého Československa. Jako svoje spolupracovníky si vybíral lidi oddané nové republice, ovšem současně důrazně dbal na jejich odbornou úroveň a jazykovou vybavenost.
Rašínovým prvním úkolem jako ministra financí bylo zajistit, aby měl nový stát z čeho hradit svoje výdaje. Navrhl a prosadil vypsání první československé státní půjčky, tzv. půjčky svobody.
Důležitou otázkou byla v této době problematika tzv. válečných půjček, tj. dluhopisů vydávaných Rakousko-Uherskem za účelem získání finančních prostředků na vedení války. Rašín zakázal placení daní těmito dluhopisy, dokonce bylo zakázáno jejich lombardování (neboli získávání krátkodobých úvěrů, krytých těmito dluhopisy) u všech poboček Rakousko-Uherské banky, které se nacházely na československém území.
Rašín šel osobně příkladem v pracovitosti i v šetrnosti; neustále prosazoval (bohužel ne vždy úspěšně) heslo „pracovat a šetřit“.
Stav československých veřejných financí byl v této době skutečně tristní. Ke stále se zhoršující situaci nemalou měrou přispívala také činnost Rakousko-Uherské banky, která se snažila přesunout splácení rakousko-uherského státu na nově vzniklé státy. Rašín byl ochoten jednat pouze o dluzích předválečných, které byly schváleny tehdejším parlamentem.
Stejně tak byl Rašín ochoten po nějakou dobu v oběhu ponechat i společnou měnu, ale za splnění následujících podmínek. Požadoval,
- aby nástupnické státy měly u Rakousko-Uherské banky svoje komisaře, kteří by dohlíželi na její činnost,
- aby se neproplácely válečné půjčky, neboť zvyšují inflaci, a
- aby banka bez svolení těchto zástupců nepůjčovala jiným státům.
Jeho podmínky však nebyly akceptovány. Naopak – Rakousko-Uherská banka se snažila vydávat další svoje bankovky, a proto Rašín oběh jejích bankovek na našem území prostě zakázal.
Přestože tedy mělo být peněz v oběhu nadbytek, stále se jich díky jejich tezauraci obyvatelstvem nedostávalo. Nakonec bylo Národní shromáždění pod vedením Karla Engliše nuceno přijmout „zákon o zavedení obchodních platidel“, který předpokládal vydání dočasných náhradních peněz Zemskou bankou. S tímto zákonem ovšem Rašín zásadně nesouhlasil.
Den po přijetí uvedeného zákona předstoupil Rašín před Národní shromáždění s rozpočtovým provizoriem – jeho návrh byl přijat.
V téže době si Alois Rašín postěžoval, že obyvatelstvo stůně třemi chorobami. Poukazoval
- na zlenivění obyvatelstva,
- na jeho víru ve všemocnost státu a na to, že
- si řada lidí myslí, že svoboda znamená zákaz poroučení.
V této době byla zřízena Ústřední státní pokladna, která měla na starosti „hlídání státního dluhu“, Československá devizová ústředna a zároveň byly stanoveny celní hranice nového státu.
Rašínovi se také podařilo prosadit oddělení finanční správy od správy politické. Berní úřady (tedy finanční úřady v dnešní terminologii) se staly samostatnými, spravovaly přímé daně a podléhaly zemským finančním ředitelstvím.
Současně došlo ke zvýšení některých daní. Rašín trval zejména na zvýšení tzv. luxusní daně.
Pomocí všech těchto opatření byl vytvořen institucionální základ pro fungování československých finančních záležitostí.
Doporučená studijní literatura
Pokud někoho z vás zaujaly životní osudy a dílo Aloise Rašína, mohu mu doporučit vynikající knihu, kterou napsala Jana Šetřilová a která se nazývá „Alois Rašín, dramatický život českého politika“. Vydalo ji nakladatelství Argo v roce 1997, její ISBN je 80–7203–061–2.
Rašínova měnová reforma
Ve spolupráci se zkušenými odborníky z bankovních kruhů Rašín současně připravoval odvážnou měnovou reformu.
Ta spočívala v tom, že staré bankovky budou okolkovány a že 50 % předkládaných peněz bude zdrženo ve formě nucené jednoprocentní státní půjčky (Rašín původně navrhoval 80 %). Tato půjčka měla být kryta dávkou z majetku a progresivně stanovena dávkou z přírůstku majetku za války. Zadržením peněz chtěl Rašín vytvořit nedostatek peněz v oběhu a tak vytvořit potřebu bankovního úvěru a dosáhnout snížení cen.
Ještě před předložením tohoto návrhu do československého parlamentu si Rašín vymínil, že ministerstvo financí dostane úplnou volnost v rozhodování a že mu nesmí být překáženo v rychlosti provedení akce, neboť na rychlosti závisí její úspěch.
Dne 25. února 1919 vystoupil Alois Rašín v Národním shromáždění se svým návrhem na kolkování rakousko-uherských bankovek v československém peněžním oběhu a jeho návrh byl okamžitě přijat.
V noci z 25. na 26. února 1919 byly vojskem obsazeny československé státní hranice po celé jejich délce. Doprava osob i zboží přes ně byla zastavena, dokonce byl přerušen poštovní styk s cizinou. Vlastní „kolkovací akce“ proběhla ve dnech 3. až 9. března 1919.
K zákonné úpravě československé měny došlo 10. dubna 1919, kdy byl přijat tzv. měnový zákon. Na jeho základě se zákonným platidlem staly okolkované bankovky a také byl stanoven název naší měny „koruna československá“. Mezi návrhy názvu nové měny se objevil také název československý frank nebo sokol, pro haléře byl navrhován název stotiny.
Uvedený zákon také stanovil, že se jedna koruna československá rovná jedné koruně rakousko-uherské. Zároveň byl tímto zákonem ministr financí zmocněn, aby vydal nová československá platidla.
Prozatím nebyla zřízena centrální banka, ale „pouze“ Bankovní úřad při ministerstvu financí, v jehož čele stál Rašínův stoupenec Augustin Novák. Měnovou politiku státu řídil tzv. Bankovní výbor, v jehož čele stál Rašín.
S návrhem na kolkování bankovek byl v Národním shromáždění rovněž předložen zákon o soupisu jmění za účelem uložení majetkové dávky, která byla rozdělena na daň z majetku „jako takového“ a na daň z přírůstku majetku v době války.
Současně byla vypsána čtyřprocentní půjčka ve zlatě, která měla tvořit základ zlatého pokladu republiky (již dne 19. června 1919 Rašín zrušil její dobrovolnost).
Kromě toho byla zavedena povinná nabídka cizí měny Československé devizové ústředně pro všechny československé státní občany a pro všechny, kteří se na československém území zdržují déle než jeden rok.
Závěr Rašínova života a zhodnocení jeho díla
Výše uvedená opatření nebyla samozřejmě jenom dílem Rašína osobně, on však dal této reformě svoji energii, razanci, se kterou ji prosazoval, politickou váhu a vsadil na ni svoji nemalou osobní autoritu.
Největší Rašínův význam spočívá v tom, že se odhodlal k provedení radikálního řezu, kterým celou československou společnost posunul ven z hospodářské krize.
Rašín hlídal státní finance velmi tvrdě a přísně, a někdy dokonce až brutálně bojoval s nejrůznějšími požadavky na jakékoli zvýšení státních výdajů.
Nebyl schopen a asi ani ochoten pochopit, že na jedné straně stát musí platit bezedné sociální výdaje a zároveň že lidé, kterým je tato státní sociální podpora určena, se chodí bavit do kina nebo na fotbalové zápasy. Za naprosto zbytečnou tedy považoval jakoukoli podporu všech lidí, kteří se nesnaží pracovat a šetřit.
Po demisi vlády, které byl členem, v létě 1919 zůstal Rašín aktivně činným i v opozici. Neustále bojoval za kvalitu československé měny, podporoval deflační politiku. Stabilizace koruny by měla podle jeho názoru znamenat stlačení cen surovin a tím také lacinější výrobu.
Na podzim roku 1922 se Rašín vrátil do křesla ministra financí, ovšem bohužel jenom na krátkou dobu.
Dne 5. ledna 1923 se totiž stal cílem střelby devatenáctiletého anarchokomunisty Josefa Šoupala. Alois Rašín byl vážně zraněn a přes veškerou péči lékařů dne 18. února 1923 zemřel.
