Jsem skutečně rád, že je povinné ručení povinné. Nemusím se bát, že když mi někdo svou chybou zruší můj vůz (ti, kdo mě znají, vědí, o čem mluvím :-), budu mít jistotu, že dostanu odpovídající náhradu.
Díky této jistotě ochotně a rád platím povinné ručení - přestože nebourám a snažím se jezdit bezpečně (i tak nehodu mohu způsobit). Beru své povinné ručení i jako pojištění odpovědnosti ze strany druhých. Nehledě na to, že bych si ho sjednal, i kdyby povinné nebylo.
Představte si situaci, že máte vůz, řekněme v hodnotě 500 tis. Kč. Co vám bude platné soudní rozhodnutí o náhradě škody, když příjem viníka bude na hranici životního minima a v případných splátkách bude svůj dluh (pokud vůbec) splácet desítky let?
Jinou otázkou je, jakým způsobem přistupují pojišťovny ke stanovení výše pojistného. Ten jim ale stát nenařizuje, již od loňského roku si mohou sazby stanovit libovolně a nemusí se držet kubatury motoru. Jejich rozhodnutí pokračovat v linii dříve dané zákonem je tedy dobrovolné, tržní.