Já mám totiž někdy dojem, že chceme socialismus v kapitalismu. O naše nemohoucí předky se někdo postará, my ne, my musíme chodit do práce, starat se o děti, jet na dovolenou, koupit nové auto - co by řekli sousedi a známí, kdybychom nikam nejeli, ale přitom mami tati dejte, chceme co nejvíce podědit a pokud možno něco takového, aby to nepotřebovalo žádnou opravu ani údržbu, nejlépe zcela nové, co by tomu řekli sousedi a známí, že jsme nějaké socky. Takže předky do domova důchodců (někdy tam chtějí sami, přece se se mnou nebudeš Pepíčku otravovat, musíš přece chodit do práce a máš toho sám dost) a hlavně státe, postarej se o nás, my jsme staří a nemohoucí. Že máme nemovitost? Nezájem, to přece zdědí náš Pepíček a běda kdyby na ni někdo sáhnul! Ty se státe nepostaráš? Štrásburk na tebe, my ti léta platili, tak nám to teď dej!
Jako základní problém vidím to, že stát ve své nenažranosti chce pořád víc a víc a nemůže se divit, že se mu podařilo postupně zlikvidovat mezigenerační solidaritu.