Hlavní navigace

Podvádějí banky? Zamyšlení o špatných úvěrech, vzniku bankovek a malých rezervách bank

30. 12. 2008
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

V dávných dobách byly bankovky kryté zlatem a zpočátku plnily funkci oběživa i směnky. Ovšem vždy banky narážely na problém bonity klienta. Současná doba však bankám nahrává, aby držely minimální rezervy. Jejich případnou sanaci pak zaplatíme všichni.

Směna dospěla v historii v jistou dobu do stavu, kdy směnky začaly plnit v určitém nezanedbatelném rozsahu funkci prostředníka směny, čili funkci, která je považována za tu hlavní u peněz. Nejednalo se vlastně o nic jiného, než o relativně standardizovaný písemný závazek dodat ve stanoveném budoucím termínu určité protiplnění. Směnky, které byly vystaveny na doručitele (au porteur) byly dále používány při placení, neboť jestliže směneční dlužník byl osobou solventní, nemuseli se příjemci jím vystavené směnky obávat, že v budoucnu neobdrží, co jim náleží, a tudíž tyto třetí osoby nepožadovaly nutně při úhradě za své zboží hotovost, ale spokojily se s těmito směnkami. Poněkud metaforicky by se dalo říci, že obíhající směnky byly vlastně obíhající důvěrou.

Směnky dostatečně neznají bonitu dlužníka

Ani důvěra v bonitu dlužníka ani důvěra ve vynutitelnost práv by však nebyly dostačující k tomu, aby se směna začala dít převážně či výhradně pomocí směnek. Důležitým článkem v procesu vzniku bankovek byly předchůdci moderních bank – zlatníci a podobní živnostníci. Tito podnikatelé se zpočátku zabývali kromě obchodování se zlatem a šperky také úschovou drahých kovů a šperků, půjčováním peněz, či jejich transfery mezi lokacemi nebo lidmi. O tom, že si u nich lidé ukládali vzácné kovy, jim vystavovali osvědčení, které opravňovalo k jejich zpětnému vyzvednutí.

Hlavní překážkou plateb pomocí směnek byla nedostatečná známost směnečného dlužníka. Spojíme-li si předchozí odstavec s tímto úskalím, je jasné, že dříve nebo později (cca v 17.stol.) muselo ekonomické subjekty napadnout se obrátit na zlatníky, kteří se postupem času s rostoucím rozsahem svých operací přeměňovali na bankovní instituce, se žádostí, aby od nich směnky odkoupili za zlato a sami se domáhali jejich zaplacení v termínu splatnosti. Banky však obvykle neodkoupily obchodní směnky přímo za zlato, ale vydaly jejich držitelům jinou směnku, která již ovšem nezněla na původního dlužníka, ale na banku, a banka se v ní zavazovala tomu, kdo tuto směnku předloží, vyplatit stanovený obnos ve zlatě. Tyto směnky se záhy standardizovaly v rámci každé z bank. Tím fakticky vznikly bankovky.

Jak vznikla diskontní sazba

Odměnou bankám za tyto úkony byl tzv. diskont, který v případě nákupu obchodních směnek představoval rozdíl mezi výší pohledávky, která byla uvedena na směnce, a hodnotou zlata nebo mincí, kterou banka majiteli směnky zaplatila. Diskont tak v sobě v tomto případě zahrnoval náklady spojené s tím, že někteří směneční dlužníci svůj závazek nesplnili, ať už z jakýchkoliv důvodů, úrokové náklady do doby splatnosti směnky a zisk banky. Tomuto procesu odkupu obchodní směnky bankou se zpravidla říká eskontování směnky.

V tomto období byly emitované bankovky plně kryty zlatem. To znamenalo, že banky se zavazovaly vydat komukoliv, kdo jim předložil jejich bankovku a o výměnu požádal, zlato ve stejné hodnotě, na kterou zněla bankovka. Za tím účelem držely banky ve svých rezervách právě takovou hodnotu zlata, jakou měly v součtu jimi vydané bankovky.

Porušení zákonů ve jménu zisku

Tomuto systému byl konec ve chvíli, kdy banky přišly na způsob, jak zvýšit svůj zisk, a alespoň zpočátku tím porušovaly na mnoha místech zákon. Začaly totiž poskytovat veřejnosti úvěry i nad rámec zlatého krytí, a to tak, že osobě žádající o úvěr poskytly vlastní bankovky, aniž však za to od ní požadovaly vklad zlata. Místo toho se spokojily s tím, že mají za touto osobou pohledávku, kterou jim jejich dlužník v budoucnu (možná) splatí. Banky tak emitovaly peníze na dluhovém základě „z ničeho“ (ex nihilo) a rozhodováním o poskytování úvěrů začaly aktivně spolurozhodovat o množství peněz v oběhu.

V tuto chvíli se najednou nacházelo v oběhu více peněz v podobě bankovek, než měly banky zlata. Dá se tedy říci, že bankovky nebyly plně kryty zlatem, ale pouze částečně. Odtud pochází i spojení bankovnictví částečných rezerv nebo-li frakční bankovnictví. Lze to také popsat tak, že více lidí mělo nárok na vyplacení jednoho a toho samého zlata. To bylo možné díky tomu, že se téměř nikdy nestalo, že by všechny subjekty, které držely bankovky dané banky, požadovaly ve stejnou dobu výměnu těchto bankovek za sumu ve zlatě, která na nich byla bankou slíbena. Zkušenost učila bankéře, že ve skutečnosti jim stačí, aby zlaté zásoby udržovali v té době ve výši zhruba 30 % nominální hodnoty bankovek, které banka emitovala. V tom případě byly v oběhu bankovky o hodnotě více než třikrát vyšší, než byla hodnota zlata v držení bank.

Čím nižší procento zlatých rezerv v poměru k emitovaným bankovkám banky držely, tím vyšší měly zisky, neboť tím více úvěrů mohly poskytnout a úroků z nich vybrat, ale zároveň tím vyšší byla šance, že na tuto banku se uskuteční tzv. run, který banka nepřežije. Psychologie takovéhoto runu probíhá asi tak, že vybírání zlata z banky za bankovky u veřejnosti snižuje zlaté zásoby banky, což snižuje jistotu vkladatelů, že jim bude jejich zlato vyplaceno, pakliže o to požádají, což vede k dalšímu vybírání zlata a dále způsobuje snižování zásob zlata dané banky atd. v kruhu, dokud banka nezkrachuje, neboť není schopná dostát svým závazkům. Čas od času se takové runy opravdu uskutečňovaly a znamenaly obvykle krizi v bankovním systému. Balancování mezi vysokými zisky a možností runu na banku bylo jakýmsi předchůdcem moderního řízení rizika likvidity ze strany bank.

Rezervním aktivem zlato už není

A proč vám to všechno vyprávím? Protože dnešní bankovní systém je mému popisu do značné míry podobný. Dnes sice nad komerčními bankami stojí centrální banka a komerční banky žádné vlastní bankovky vydávat nesmí pod přísnými tresty (vydává je pouze centrální banka a každý je při platbách musí přijímat), ale i dnes máme bankovnictví částečných rezerv. Místo toho, aby v současnosti rezervním aktivem bylo zlato, jsou to bankovky (a mince) centrální banky a rezervy na rezervních účtech u centrální banky, které drží komerční banky. Roli bankovek ze 17. století pak hrají účty u komerčních bank. Komerční banky však nikdy nedrží dostatek hotovosti a rezerv, aby si u ní mohli všichni prostředky vložené na účtech vybrat. Banky jsou tak ve stavu, že nikdy nemohou dodržet všechny závazky, které mají, pakliže o to požádají všichni její klienti najednou.

Valná většina dnešních peněz se nachází na účtech a lidé stále častěji než hotově platí bankovním převodem. Ty tam jsou doby, kdy jste prodali dům a dostali za to tašku plnou peněz (u většiny transakcí o vyšší hodnotě to dnes zákon dokonce výslovně zakazuje). Většinou nám dnes stačí, že máme peníze na účtu, a držet je fyzicky málokdy chceme. To umožňuje komerčních bankám držet jen velmi malé rezervy. Nejmenší rezervní poměr, který je bankám centrální bankou povolen, se nazývá sazba povinných minimálních rezerv a v dnešní době činí v ČR 2 %. Banky tak mají kolikrát jen o něco více než padesátinu prostředků, které se laická veřejnost často domnívá, že mají.

Sanace bank je nevýhodná pro všechny

Někteří ekonomové (zejména část zástupců tzv. rakouské školy) jsou toho názoru, že banky tak vlastně své vkladatelé podvádějí. Jestli tomu tak je, či není, ponechám na vašem názoru, ale pojďme se spíše podívat, jaké to má důsledky. V době krize se díky existenci bankovnictví částečných rezerv objevují i v dnešní době runy na banky, které nebezpečně ohrožují celý bankovní systém, který tak má problémy se svou stabilitou. Politikové jsou tak při současné finanční krizi často ve snaze předejít krachům bank vedeni k tomu, že navyšují horní limity zákonného pojištění vkladů, jak se stalo i v ČR a okolních zemích, aby tak zvýšili jistotu vkladatelů. Co se týká ČR, tak prezident Klaus již podepsal zákon, který zvyšuje horní limit pojištění vkladů na 50 tis. EUR a míru pojištění na 100%. Tento fakt má však neblahé důsledky v podobě tzv. morálního hazardu. Když jsou vklady střadatelů pojištěny, tak ti se příliš nestarají o to, jaké je finanční zdraví banky, do které své prostředky dávají. To má za následek, že banky se nebojí útěku vkladatelů do jiných bank v důsledku svého špatného hospodaření a jsou v pokušení morálního hazardu půjčovat i na více rizikové projekty (k tomu je láká vyšší úroková sazba), na jaké by za normálních okolností nikdy nikomu nepůjčily.

dan_z_prijmu

V případě, že se nahromadí mnoho špatných úvěrů, pak politici budou v budoucnu v pokušení sanovat špatnými úvěry postižené banky. Sanace bank však bude financována z daní, čili z peněz nás všech.

Autor je analytikem společnosti X-Trade Brokers.

Je bankovnictví částečných rezerv podváděním klientů, nebo ne?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).