Já si vzpomínám, jak po r. 1989 s. Havel a jeho přívrženci odsuzovali kontroly práce neschopných jako zásah do soukromí a omezování osobních práv a svobod. Na tyhle cáry papírů s občanskými právy a svobodami snad tehdejší komunistický režim nepřistoupil, dnešní „demokratický“ však ano, tudíž dnes takovéto šmírování není proti Ústavě a Listině, které jsou výš než nějaké zákony, vyhlášky a nařízení?
Nechci se zastávat simulantů, ale kdo si dnes dovolí za tu almužnu „marodit“, aby si vymaloval byt nebo vyplel zahrádku? Připadá mi to ohánění režimu něčím, co neexistuje v nějakém nebezpečném množství, podobně jako ještě nikdy nepředložil věrohodné údaje o množství zneužívané lékařské péče (kolik zlomených rukou či transplantací srdce bylo nasimulováno), aby bylo třeba hradit „regulační“ poplatky.
Některé profese (např. dělníci, kteří vložkují komíny) takovýmto způsobem zneužívali nemocenské pravidelně, prostě neměli co dělat, tak se nechali vyživovat státem. Nevím, jestli ti kontroloři provádějí kontroly selektivně, ale ve většině případů by samozřejmě ta kontrola byla naprosto nesmyslná. Pokud pracuje někdo za velké peníze v soukromé firmě v kanceláři, skoro určitě se nebude měsíc válet doma za těch pár tisíc, které mu pojišťovna vyplatí.
Navíc vidím v těch kontrolách několik mezer. Například někdo má tvrdý spánek, zvlášť, když má horečku a to i bez prášků. K čemu je pak taková evidence prášků, budeme všechny tvrdé spáče buzerovat za to, že se k nim kontrola nedozvonila? Nebo co s nedoslýchavými? Mají kontroloři právo vyrazit dveře, nebo prostě v těchto případech platí presumpce viny? A co lidé, kteří žijí sami, to si ani nemohou jednou za pár dní nakoupit nějaké potraviny, protože by tak porušili léčebný režim? Nebo jim pojišťovna zajistí plnou penzi a nemocnému bude její zaměstnanec vařit horký čaj a nosit mu ho do postele?