Hlavní navigace

Od podnikatelů po legionáře. První významné banky Československa

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Bankovní systém v Československu mezi oběma světovými válkami byl velmi členitý. Projděte si příběhy tří výjimečných československých bank. Vzpomínáte si ještě na Živnobanku nebo Legiobanku?

Doba čtení: 4 minuty

Živnostenská banka (Živnobanka)

Živnostenská banka (zkráceně Živnobanka) zahájila svoji činnost dne 1. března 1869 jako akciová společnost, zaměřená na podporu menších českých podnikatelů (a to včetně poskytování úvěrů). Šlo o to, aby byl rozvoj českých firem financován z českých prostředků, tedy z prostředků českých „střádalů“.

V její první správní radě zasedla řada významných českých osobností v čele s politikem Františkem Ladislavem Riegrem nebo s Aloisem Olivou, prvním významným českým podnikatelem.

Přestože se jednalo o největší český peněžní ústav, měla Živnobanka úzce lokální (či provinční) charakter. Důvodem byla kromě jiného také nezkušenost první generace našich bankéřů.

Teprve od devadesátých let 19. století, kdy Živnostenská banka navyšovala svůj kapitál, začala provádět velkorysejší finanční operace – úvěrovala např. karlínské elektrické podniky Františka Křižíka. Místo tří úředníků, se kterými banka zahajovala svoji činnost, jich v předvečer první světové války zaměstnávala již 1068.

Rychlý rozvoj Živnostenské banky nastal po vzniku samostatného Československa, a to zejména v souvislosti s tzv. nostrifikací podniků, jejíž podstatou bylo přenesení firemních sídel a účtů z ciziny (nejčastěji z Vídně) do nové republiky.

Významnou osobností Živnobanky byl Jaroslav Preiss (1870–1946), který v bance působil od roku 1907 do roku 1942, po většinu z této doby stál v jejím čele. Další klíčovou osobností Živnobanky byl Antonín Tille (1874–1946), její vrchní ředitel a „pravá ruka“ Preisse. Čtěte podrobnosti: Jaroslav Preiss, Český bankéř století

Zapomínat by se se nemělo ani na

  • Pavla Kuzmányho, prvního ředitele Živnobanky v letech 1869 až 1873,
  • Jana Mosera, ředitele banky v letech 1874 až 1880,
  • Jana Ottu, dlouholetého funkcionáře správních orgánů banky,
  • Vojtěcha Mastného, ředitele banky v letech 1891 až 1903,
  • Apollo Růžičku (1856 až 1927), který v letech 1910 až 1917 vykonával funkci vrchního ředitele Živnostenské banky, ani na
  • Bohdana Bečku, předsedu správní rady Živnobanky v letech 1920 až 1923.

Banka československých legií (zkráceně Legiobanka)

Vznik této banky je úzce spojen zejména s ruskými legionáři. Ti si ze své cesty po transsibiřské magistrále přivezli značné finanční prostředky, která pocházely z úspěšného hospodaření tzv. Technického oddělení. Toto Technické oddělení bylo v podstatě podnikatelským subjektem a v Rusku vlastnilo několik dolů a továren a věnovalo se také obchodní činnosti (např. s kožešinami). Před odjezdem legionářů z Vladivostoku do vlasti byla většina legionářských podniků prodána a veškerý zisk převezen do nové vzniklého Československa.

Na základě těchto prostředků vznikla koncem roku 1919 (současně v Praze a v Brně) Banka československých legií, zkráceně označovaná jako Legiobanka. Svoji obchodní činnost banka zahájila de facto již v průběhu roku 1920 s 52 zaměstnanci. Byla to jediná česká obchodní banka, jejíž akcie zněly na jméno a jejíž právoplatný akcionář byl zapsán v knize akcionářů.

Stanovy banky určovaly, že členové správní a dozorčí rady musí být voleni pouze z akcionářů-legionářů. Tato směrnice byla důsledně dodržována. Stejně tak ředitelství banky mělo legionářský charakter – mezi úředníky převažovali ruští legionáři a jejich příbuzní.

Legiobanka byla středně velký peněžní ústav, jehož aktivity pronikaly také na Slovensko a na Podkarpatskou Rus. Banka se podílela na financování malých a středních firem, často spojených s legionářským podnikáním.

Svůj osobní účet si v Legiobance založil také Eduard Beneš. Dlouholetý ministr zahraničí a později i prezident Československa. Vedení Legiobanky mělo „bratrské“ vztahy na legionáře v důležitých vládních funkcích, na ministerstvech, v orgánech policie atp.

Ze členů vedení banky považuji za nutné zmínit vrchního ředitele Františka Sípa, jeho náměstka Josefa Khyna a vedoucího ředitele Josefa Becka. Předsedou patnáctičlenné správní rady byl Rudolf Raše, křesla jejích místopředsedů obsadili pražský advokát Augustin Straka a kroměřížský statkář František Zavadilík.

Legiobanka zpočátku sídlila ve Štefánikových kasárnách v Praze na Smíchově, později v hotelu „U Saského dvora“ na rohu pražských ulic Hybernské a Senovážné. V roce 1923 se pak banka přestěhovala do nové budovy v ulici Na Poříčí, kterou projektoval slavný architekt Josef Gočár ve stylu zvaném rondokubismus.

V letech 1937 až 1938 si pak banka nechala postavit v sousedství druhou budovu, tentokrát ve funkcionalistickém slohu. Obě tyto budovy je možné obdivovat i v dnešní době.

Československý reeskontní a lombardní ústav

Byl založen zákonem č. 49/1934 Sb. ze dne 14. března 1934 a svoji činnost zahájil již dne 2. května 1934. Dozor nad jeho činností vykonávalo ministerstvo financí prostřednictvím vládního komisaře.

Jednalo se o zvláštní finanční ústav s významným vlivem na bankovní sektor i na národní ekonomiku. U trhu státních cenných papírů měl pečovat o likviditu peněžních ústavů, poskytovat jim v intencích politiky Národní banky československé směnečné a lombardní úvěry atp.

Udržoval v podstatě kolektivní likviditu peněžních ústavů – jeho založení bylo tudíž velmi progresivní. Již zmíněný Jaroslav Preiss ovšem zřízení tohoto ústavu považoval za chybné, protože jej považoval za skrytý nástroj dalšího inflačního vývoje.

Od roku 1937 se tento ústav stal rovněž eskontním místem pro proplácení kuponů československých státních půjček jednotlivým peněžním ústavům a podnikům.

diners2018

Finanční zdroje (neboli pasivy) byly tvořeny především povinnými vklady peněžních ústavů, které činily 10 % z přírůstku vkladů (jiné vklady měl zakázáno přijímat), a částečně také vládními vklady.

Další osobnosti 

Na tomto místě vám chci připomenout další osobnosti, které působily v bankách na našem území, konkrétně:

  • Ludwig Elischak, který před rokem 1914 působil jako zástupce ředitele pražské filiálky Österreichische Creditanstalt,
  • Sigmund Kann, viceprezident pražské Böhmische Escompte-Bank před první světovou válkou,
  • Rudolf Hecht, ředitel české banky Union v období mezi první a druhou světovou válkou,
  • Jan Novotný, vrchní ředitel České průmyslové banky v letech 1916 až 1930, nebo
  • Stanislav Bublík, generální ředitel Hypoteční a zemědělské banky moravské v letech 1922 až 1940.
Našli jste v článku chybu?