Nedávno jsme psali o vítězném boji občana s elektrárenskou distributorskou společností, která po něm chtěla zaplatit za elektřinu, kterou nikdy neodebral, ani odebrat nemohl, protože na odběrném místě v době černého odběru už dávno nebydlel, ukončil smlouvu, odstěhoval se a koneckonců sama dodavatelská společnost odmontovala elektroměr.
Jiný občan zatím ale stále bojuje s dodavatelem vody (VODÁRNY PLZEŇ a.s.). Sice ještě vyhráno nemá, ale významným milníkem v jeho sporu je to, že na jeho stranu se postavil Ústavní soud.
Tento občan uzavřel s vodárnou smlouvu o dodávkách vody a v jeho domě byl osazen vodoměr. Po 6 letech došlo k jeho výměně a při této příležitosti pochopitelně i k odečtu spotřeby vody a jejímu následnému vyúčtování, z něhož vzešel poměrně vysoký nedoplatek 17 938 Kč, který mu vodárna vyfakturovala.
Jenže občan takto vysoký nedoplatek odmítl zaplatit, nedělal mrtvého brouka, jak bývá obvyklé, nýbrž se aktivně bránil, když vodárně sdělil, že spotřebu vody považuje za chybně změřenou. Reklamace však uznána nebyla. Vodárna však zatím k vymáhání dlužné částky nepřistoupila.
Překliknutí – nula navíc ho stála spoustu starostí a léta sporů
Jenže občan měl tu smůlu, že se dopustil chyby, která se může stát každému. Dál řádně platil zálohy na vodné, jenže jednou omylem zaplatil vyšší – a to řádově vyšší částku, než měl. Vodárna toho využila a na tuto částku, resp. z ní vyplývající přeplatek, si započetla jako neuhrazený nedoplatek. Občan s tím nesouhlasil a žádal vrátit omylem zaplacenou částku zpět. Jenže neuspěl, a musel ji tak vymáhat soudní cestou. Rázem se tak z potenciálního žalovaného (ohledně údajného nedoplatku) sám stal žalobcem (vymáhajícím jemu nevrácený přeplatek) – a jeho pozice je vždy těžší než pozice žalovaného.
Občan dal příkaz k úhradě na účet vodárny. Úhradu v poznámce k platbě výslovně označil jako zálohu na měsíc březen a duben. Namísto částky 5020 Kč ovšem poukázal na účet žalované částku 50 020 Kč. Jejího vrácení po odečtení částky, která měla být zaplacena, tedy vrácení 45 000 Kč, se nedočkal.
Vodárna oproti pohledávce občana na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 45 000 Kč započetla svou pohledávku ve výši 17 590 Kč, tedy pohledávku na uhrazení nedoplatku na vodném (jen sníženou o 348 Kč, tedy částku, kterou si již dříve započetla na dřívější přeplatek občana). Vodárna vrátila na účet spotřebiteli jen částku ve výši 27 410 Kč. Zbývajících 18 590 Kč musel a musí občan složitě vymáhat.
Jak rozhodovaly obecné soudy
Soud prvního stupně určil, aby vodárna peníze vrátila, když konstatoval, že ze všech předložených důkazů vyplynulo, že nenastaly žádné skutečnosti, které by vysvětlovaly, proč se spotřeba v domě náhle a dočasně významně zvýšila. Dospěl proto k závěru, že spotřeba vody byla chybně změřená, a vodárna proto neměla žádnou pohledávku vůči občanovi, kterou by si mohla na omylem uhrazenou částku započíst.
Ovšem odvolací soud plně vyšel z komentáře k zákonu o vodovodech a kanalizacích, jehož autorem je právník, který řadu let pracoval pro vodárenskou společnost. Podle něj, pokud zákon stanoví, že vodoměr lze přezkoušet pouze do doby jeho výměny, znamená to, že potom již nelze správnost naměřené spotřeby žádným způsobem zpochybnit. Proto odvolací soud změnil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, když žalobu zamítl. S ohledem na výši sporné částky nebylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, a tak občan uplatnil ústavní stížnost.
Princip ochrany spotřebitele
Ústavní soud konstatoval, že v posuzovaném případě bylo zásadní vyložit ustanovení zákona o vodovodech a kanalizací, v nichž bylo stanoveno, že odběratel může požadovat přezkoušení vodoměru do doby jeho výměny, má-li pochybnosti o jeho správnosti, a že vodoměrem registrované množství dodané vody je podkladem pro vyúčtování dodávky (fakturaci) vody.
Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. I. ÚS 2063/17, ze dne 23. 11. 2017, zdůraznil, že jde o spor spotřebitelský, tedy takový, v němž jedna ze stran (podnikatel) vystupuje v silnějším postavení, které plyne z jeho odborného zázemí, zatímco druhá strana (spotřebitel) je v pozici slabší. Tato nerovnost je ještě prohloubena tehdy, nabízí-li podnikatel služby, bez nichž se spotřebitel neobejde, a zároveň je na daném území jediným poskytovatelem takové služby, jak je tomu typicky právě při dodávce vody, elektřiny a plynu.
K vyrovnání takového ze své podstaty nerovného postavení pak slouží princip ochrany spotřebitele. Princip ochrany spotřebitele je promítnut do občanského zákoníku, podle kterého při pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.
Ústavní soud zdůraznil, že podobně musí postupovat soudy také, pokud zákonné ustanovení, které dopadá na spotřebitelský vztah, připouští vícero výkladových řešení. V takovém případě musí provést výklad příznivý pro spotřebitele, protože jedině ten je ústavně konformní.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud postupoval v rozporu s tímto principem, neboť sporná ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích vyložil v neprospěch spotřebitele. Je třeba upřednostnit takový výklad, že zákon stanoví vyvratitelnou domněnku správnosti hodnot naměřených úředně ověřeným vodoměrem, kterou lze vyvrátit různými důkazními prostředky, a to i po výměně vodoměru; jeho přezkoušení však lze žádat pouze do doby jeho výměny.
Odvolací soud proto měl vzít v úvahu důkazy, které stěžovatel předkládal k vyvrácení tvrzení žalované vodárny o správnosti naměřené spotřeby vody úředně ověřeným vodoměrem. Pokud se odvolací soud těmito důkazy vůbec nezabýval a spokojil se s konstatováním, že správnost naměřených hodnot již nelze zpochybnit, porušil tak právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Obecné soudy se musejí případem stěžovatele zabývat znovu, protože Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a to při zachování garancí řádného a spravedlivého procesu a respektu k ochraně spotřebitele.