Na zneplatněných úvěrech vyrostl nový byznys. Spotřebitelé za pomoc zbytečně platí tučné odměny

Banky i nebankovní společnosti by měly půjčovat pouze lidem, kteří si závazek v podobě úvěru mohou dovolit. Protože se tak v minulosti nedělo, stát od roku 2016 zpřísnil zákon o spotřebitelském úvěru a začal na poskytovatele půjček klást vyšší nároky. Včetně povinnosti řádně posoudit, zda bude žadatel schopný půjčku v budoucnu splácet. Pokud poskytovatel tuto povinnost poruší, může být smlouva prohlášená za neplatnou a dlužník vrací pouze jistinu úvěru.

Právě na této pojistce proti předlužení ale podle všeho v posledních letech vyrostl nový byznys model. Někteří advokáti i fyzické osoby si za pomoc se zneplatněním smluv účtují odměny v řádu desítek procent z vymožené částky. Přesto, že zneplatnění smlouvy lze bez právního zastoupení a jakýchkoli poplatků dosáhnout i v řízení před finančním arbitrem. 

Jak posouzení úvěruschopnosti vidí zákon?

Povinnost prověřit schopnost klienta splácet ukládá poskytovatelům půjček § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Posouzení úvěruschopnosti by se vždy mělo týkat nejen nových smluv, ale i každého dalšího významného navýšení celkové dlužné částky. Konkrétní informace, které si poskytovatel úvěru vyžádá, by dle zákona měly být nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené vzhledem k výši a rizikovosti úvěru. 

Zda banky i nebankovní společnosti postupují podle zákona, kontroluje Česká národní banka. Ozvat se ale můžou i samotní spotřebitelé – například prostřednictvím finančního arbitra. Což se také posledních pár let děje.

Pokud dostatečné a s odbornou péčí provedené posouzení úvěruschopnosti neproběhne, lze podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru považovat smlouvu za neplatnou. I to může svým rozhodnutím učinit právě finanční arbitr. Klient pak musí půjčkové společnosti vrátit pouze jistinu – tedy vypůjčenou částku bez úroků.

Přečtěte si také:

Řešíte spor s bankou či pojišťovnou? Poradíme, kde hledat zastání

Počty lidí, kteří se v této záležitosti na finančního arbitra obrací, přitom v posledních letech výrazně rostou. Zatímco v roce 2023 Kancelář finančního arbitra, kterou vede advokátka Monika Nedelková, zahájila 2097 sporů týkajících se spotřebitelských úvěrů, v roce 2024 už jich bylo 5187 a loni dokonce 11 386. V téměř 98 % případech přitom byla předmětem sporu neplatnost smlouvy o úvěru pro neposouzení úvěruschopnosti. Od začátku letošního roku pak finanční arbitr přijal dalších zhruba 4000 návrhů na určení neplatnosti smluv ze stejného důvodu. Tyto spory FA řeší s klienty nebankovních i bankovních společností.

Na rostoucím počtu těchto řízení se pak podle Zprávy o činnosti finančního arbitra za rok 2025 mimo jiné podílí také šablonovité návrhy podávané advokáty nebo obecními zástupci. Tito zástupci, kteří nabízejí zastupování před finančním arbitrem jako placenou službu na veřejných sítích, podali téměř třetinu všech návrhů podaných v roce 2024 i v roce 2025, stojí ve zprávě.

Takto hromadně podávané návrhy ovšem podle Nedelkové často vykazují chyby, přičemž někteří ze zástupců spotřebitelů často nemají právní vzdělání, tedy se dopouští takzvaného vinklaření.

Odměny v desítkách procent

V mnoha případech zastoupených navrhovatelů jde jejich zájem proti zájmu zástupce na maximalizaci odměny za zastoupení, popisuje dále Nedelková. Tyto odměny za zastoupení se přitom pohybují v desítkách procent z vymožené částky. Služba Chcivrátitúroky.cz na svých webových stránkách uvádí, že si účtuje přinejmenším 20 % z vymožené částky s tím, že pokud se nic nevymůže, klient neplatí nic. V obchodních podmínkách, které kolují na sociálních sítích, je ale uvedena i zvláštní odměna pro případy, kdy klient zmaří jejich postup nebo ukončí spolupráci způsobem popsaným ve smlouvě. V takové situaci může odměna činit například 50 % z částky do 100 tis. Kč.

Pokud jde o cenu služby, otevřeně komunikujeme, že prvotní posouzení je pro spotřebitele bezplatné. Konkrétní forma dalšího zpoplatnění se pak odvíjí od typu případu a rozsahu právní pomoci, odpověděl na dotaz redakce Martin Opatrný, mluvčí obdobného projektu NeplaťÚroky.cz, za kterým stojí advokátní kancelář Krejčí, Rajf & partneři.

Ti svým klientům v prvním fázi nabízí bezplatné posouzení úvěrových smluv. Následně podle povahy věci vedeme jednání s věřitelem, případně klienta zastupujeme v řízení, například před finančním arbitrem. Smyslem je dosáhnout spravedlivého řešení, tedy například snížení neoprávněně uplatňovaných nároků nebo vrácení části plnění, na které věřitel podle právního posouzení nemá právo, vysvětluje Opatrný.

Připomeňme, že jedním z principů institutu finančního arbitra je právě to, že spory spotřebitelů a finančních institucí řeší bezplatně a bez potřeby být právně zastoupený. Nutným mezikrokem před zahájením sporu je samozřejmě i to, aby se spotřebitel nejdříve pokusil dohodnout s danou finanční institucí sám. I takový pokus o smír může učinit dlužník sám, například prostřednictvím e-mailu. Případně lze využít pomoc některé z bezplatných dluhových poraden.

Nezastoupený navrhovatel, tedy samotný spotřebitel, zpravidla rychleji a lépe dokáže v součinnosti s finančním arbitrem odstranit nedostatky návrhu na zahájení řízení, projít samotným řízením i vyřešením sporu, upozorňuje také Nedelková.

Spotřebitelé žádají o přeplatky

Podle Dušana Rašky, člena představenstva Asociace nebankovních úvěrů (APNÚ), je advokátní byznys kolem zneplatňování úvěrových smluv záležitostí posledních třech let. Ze začátku byly dvě, tři. Aktuálně ale podle mých informací jednáme se zhruba dvacítkou advokátních kanceláří. Klienty nabírají nejčastěji na sociálních sítích nebo přes papírové letáky.

Pokud jde o sociální sítě, potencionální klienty poskytovatelů těchto služeb lze snadno vyhledat například na Facebooku. Jak si ověřila naše redakce, jen ve skupině zaměřené na insolvence a exekuce, je vracení „přeplatků“ často diskutovaným tématem. Přeplatky se přitom myslí úroky a další náklady půjčky.

Spotřebitelé totiž v praxi nemusí rozporovat pouze úvěry, které ještě běží, ale i úvěry, které jsou již splacené. Návrhy na zahájení řízení podávají i spotřebitelé, kteří úvěry již řádně splatili, případně řádně splácejí a dovozují neplatnost svých úvěrových smluv z formálních pochybení věřitelů, upozorňuje ve své zprávě Nedelková s tím, že i takové návrhy musí její kancelář posoudit. I když nelze vyloučit, že v některých případech se jedná pouze o účelově podané návrhy na zahájení řízení.

U splacených půjček má pak poskytovatel povinnost vydat bývalému klientovi vše, co uhradil nad jistinu poskytnutého úvěru. Finanční instituce také v momentě, kdy FA byť jen zčásti vyhoví spotřebiteli, musí ze zákona uhradit sankci ve výši 10 % z částky, kterou má instituce spotřebiteli vyplatit.

Z analýz, které jsme si v asociaci nechali dělat, vychází, že na tuto rétoriku ohledně přeplatků naskakují hlavně mladší ročníky. V podstatě tu teď vychováváme mladé lidi v tom, že za půjčení peněz je normální neplatit a to je podle mě hodně nebezpečné. Byznys model některých advokátních kanceláří, které jsou na toto navázané, lze podle mě označit za nekalou praktiku, říká Raška s tím, že počty pokusů zneplatnit smlouvu se v reálu – vzhledem k tomu, že ne všechny končí před finančním arbitrem – můžou pohybovat mezi 20 až 30 tisíci ročně. Zaznamenal prý také případy, kdy klient na jedné straně žádal o zneplatnění smlouvy, a současně u stejné firmy znovu žádal o další úvěry.

Podle mluvčího projektu NeplaťÚroky.cz Martina Opatrného je ale debata o zneužívání práv spotřebiteli nebo jejich právními zástupci zavádějící. Právní úprava, která spotřebitele chrání před nepřiměřenými úroky, poplatky nebo porušením povinností věřitele, nevznikla proto, aby ji někdo „zneužíval“, ale proto, aby vyrovnávala výrazně nerovné postavení mezi profesionálním poskytovatelem úvěru a spotřebitelem. To, že se někdo brání prostřednictvím advokáta podle něj nelze vnímat jako zneužití systému, protože jde o standardní výkon jeho práva na právní pomoc.

Obdobně vidí situaci Iva Oberstainová, která stojí za projektem ChciVrátitÚroky.cz. To, že lidé tato práva začínají více využívat, považujeme za přirozený vývoj trhu. Naši klienti jsou často lidé, kteří se v minulosti dostali do složité finanční situace a neměli dostatek informací nebo možnost se bránit. Na druhé straně stojí profesionální věřitelé s právním zázemím, takže ta nerovnováha je zřejmá. Naší rolí je ji alespoň částečně vyrovnávat, říká.

Za problematickou tuto praxi, ani zvyšující se počet případů řešených před finančním arbitrem, nepovažuje ani Institut prevence a řešení předlužení. Podle advokáta Institutu Jakuba Sosny nelze mezi narůstající počet návrhů a vyšší výskyt potenciálně zneužívajících návrhů klást rovnítko. I z našich zkušeností naopak vyplývá, že jsou návrhy směřující převážně proti nebankovním společnostem ve většině případů důvodné, a to nejen z důvodu formálních nedostatků v procesu posuzování úvěruschopnosti, ale i z věcného hlediska. Úvěry jsou totiž často poskytovány lidem, kteří nejsou objektivně úvěruschopní.

Stejně tak podle Sosny není samo o sobě problematické, pokud spotřebitelé využívají právní pomoci advokáta. Za podmínky, že je postup advokáta při nabízení služeb a podmínky jeho odměňování v souladu se stavovskými předpisy (etická pravidla, povinnosti, profesní standardy České advokátní komory, pozn. red.).

Jak se posuzuje v praxi?

Podle Opatrného z NeplaťÚroky.cz je pak nezbytné ptát se také po důvodu, proč na trhu stále vznikají smlouvy a situace, u kterých spotřebitelé vůbec potřebují odbornou pomoc. Pokud je úvěrový produkt nastaven férově a v souladu se zákonem, není důvod, aby se poskytovatel právního přezkumu obával, tvrdí.

V čem tedy finanční arbitr shledává nedostatky? Podle zprávy FA jde zpravidla o situace, kdy poskytovatelé informace o příjmech a výdajích či majetkové situaci nezjišťují buď vůbec, anebo je zjišťují v nedostatečném rozsahu, neopatří si dostatečné podklady, případně tyto podklady neuchovají. Problém představují i formální chyby.

Problém posouzení úvěruschopnosti podle mě sahá už k první regulaci v roce 2018. Do té doby v zákoně o spotřebitelském úvěru nebylo nijak popsané, a nikdo v podstatě nevěděl, jak správně posouzení úvěruschopnosti provést. Úroky se nyní přitom často vracejí až deset let zpětně. Pokud budu mluvit za Asociaci, tak jsme se od té doby všichni snažili vyvinout si nějaký odpovídající postup, přestože přesná pravidla nejsou doteď jasná. Postup pro tak zásadní věc je v zákoně v podstatě popsaný čtyřmi přídavnými jmény, říká Raška.

Jak tedy nebankovní společnosti při posouzení úvěruschopnosti postupují? Podle Rašky se standardně nejdřív ověřují příjmy žadatele – digitálně, nebo klasicky z výpisů z účtu. Spornější pak bývá posuzování výdajů, které také často vadí finančnímu arbitrovi. Tam půjčkové společnosti vycházejí z transakčních modelů, registrů závazků a dalších údajů o klientovi. Sledují například, zda už žadatel splácí hypotéku či jiný úvěr, jaké má limity na kartách, a započítávají také životní minimum, náklady na bydlení podle regionu i počet členů domácnosti.

Z těchto údajů pak vypočítají takzvaný disponibilní příjem, tedy částku, která klientovi zbývá po odečtení závazků a odhadovaných výdajů. Ke schválení úvěru by pak mělo dojít, jen pokud je disponibilní příjem vyšší než měsíční výše splátky. 

Institut prevence a řešení předlužení ovšem na to konto upozorňuje, že ačkoli poskytovatelé úvěrů tvrdí, že postupují adekvátně, v jednáních před FA často přistupují na dohodu – podle Sosny stabilně končí smírem kolem 80 % zahájených řízení. 

Protože se jim často nechce jít do předem prohraného boje. Jsem v branži přes 10 let a za tu dobu jsem nezaznamenal rozsudek finančního arbitra, který by byl pozitivní směrem k poskytovatelům půjček, včetně bank. Až nyní první pozitivní rozsudek nedávno obdržela MONETA Money Bank, vysvětluje Raška, podle kterého se snad bude jednat o potencionální obrat při posuzování ověřování úvěruschopnosti jak v bankovním tak nebankovním sektoru. 

Novela zákona o spotřebitelském úvěru: Nově bude třeba neúvěruschopnost dokázat

Problém jasnější definice posouzení úvěruschopnosti zatím neřeší ani současný návrh novely zákona o spotřebitelském úvěru, která do české legislativy zavádí takzvané úrokové stropy.

Přečtěte si také:

Úvěry dostanou cenový strop. Omezí to přístup nejchudších k půjčkám, tvrdí poskytovatelé

Například povinnost nahlížet do úvěrových registrů, ani další konkrétní postupy, ale novela do zákona nezakotvuje. Namísto předcházení problému s nejasným postupem pro posouzení úvěruschopnosti řeší až jeho následky. Podle návrhu, který aktuálně čeká na projednání v Poslanecké sněmovně, totiž budou spotřebitelé muset to, že úvěr nebyli schopní splatit už při posouzení jejich bonity, skutečně prokázat.

Navržená úprava v tomto ohledu podle Ministerstva financí, které je jejím autorem, odráží judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž: Nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno na jisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut).

Tento krok poskytovatelé půjček logicky vítají, odborníci na dluhovou problematiku se ale obávají zhoršení postavení spotřebitele. Pokud neproběhne samotný proces posouzení úvěruschopnosti řádně a nejsou ověřeny zásadní informace o finanční situaci spotřebitele, musejí zde nutně vždy být důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Nelze připustit, aby byl spotřebiteli úvěr poskytnut bez ohledu na řádné posouzení úvěruschopnosti, i kdyby se nakonec shodou okolností ukázalo, že ho přece jen bude schopný splatit, argumentuje Sosna.

Takový přístup by podle něj mohl vést k tomu, že mnozí poskytovatelé na tuto povinnost rezignují, nebo ji budou plnit jen formálně. Je podstatné si uvědomit, že smyslem posuzování úvěruschopnosti je především prevence předlužení konkrétního jednotlivce a jeho negativních dopadů na jeho ostatní věřitele i celou společnost, dodává.

Přečtěte si také:

Člověk v nouzi se státu nikdy nevyplatí, říká předsedkyně Konsorcia dluhových poraden

Původně pak novela pracovala také s takzvanou vyvratitelnou právní domněnkou v případech, kdy spotřebitel úvěr již splatil. V takové situaci se mělo předběžně předpokládat, že v momentě, kdy člověk úvěr doplatí, úvěruschopný byl. Legislativní rada vlády ale nakonec doporučila toto ustanovení z novely vypustit a vláda její doporučení poslechla.

Další problém, na kterém se zástupci spotřebitelských organizací i poskytovatelé půjček shodují, je absence regulace, která by zamezila moderním lichvářským metodám, které v poslední době často cílí na zadlužené majitele nemovitostí – zpětný leasing, P2P půjčky apod. Dlouholetým problémem jsou také úvěry na IČO, které ovšem neslouží k financování podnikání. Na ně se totiž regulace ani dohled ČNB nevztahují a lichvářské společnosti je tak často nabízí klientům, kteří by vzhledem ke své finanční situaci na legální půjčku nedosáhli.

Přečtěte si také:

Dluhoví poradci i ČNB varují před půjčkami na IČO. Vysvětlíme, v čem je problém