Jsou arabské státy budoucími ekonomickými lídry, nebo kandidáty na odpis?

MENA (Middle East and North Africa) je neoficiálním ekonomickým uskupením zemí severní Afriky a Blízkého východu, tzn. ekonomik Alžírska, Bahrajnu, Egyptu, Iránu, Iráku, Izraele, Jemenu Jordánka, Kuvajtu, Libanonu, Libye, Maroka, Ománu, Palestiny, Kataru, Saudské Arábie, Sýrie, Tuniska a Spojených arabských emirátů.

Představitelé těchto zemí nevykonávají žádnou významnější formu spolupráce, jedná se pouze o veřejností užívané geografické označení. V České republice se tento region v minulosti dostal do podvědomí veřejností spíše díky sociálním nepokojům a následnou výměnou vládnoucích činitelů než zprávami s ekonomickým podtextem. A jelikož již vlna nepokojů víceméně utichla, pojďme se zaměřit na pro investory zajímavější část, ekonomiku a předpokládaný budoucí vývoj regionu.

Ekonomická situace

Stejně jako zbytek světa i region MENA postihla v letech 2007–2009 globální ekonomická recese, s jejím odezníváním však ekonomiky těchto zemí začaly postupně nabírat na síle, a jejich ekonomický růst je v průměru dvakrát vyšší než ekonomický růst vyspělých ekonomik s tím, že podobná situace je předpovídána i pro několik následujících let.

Pro bližší pohled si pojďme region rozdělit ještě na dvě části, a to na státy bohaté a chudé na nerostné bohatství. Těmi na nerostné bohatství bohatými zeměmi jsou Alžírsko, Bahrajn, Írán, Irák, Jordánsko, Kuvajt, Libanon, Libye, Omán, Katar, Saudská Arábie, Spojené arabské emiráty a Sýrie, těmi přírodou méně obdařenými jsou Egypt, Izrael, Jemen a Tunisko.

U státu s velkým nerostným bohatstvím je tím, co určuje budoucí prosperitu či bídu, v drtivé většině případů ropa. Například u Íránu tvoří zisky z prodeje surové ropy téměř 90 % všech příjmů státního rozpočtu, tak obrovská závislost na ropě je ovšem výjimkou, druhým na ropu nejvíce spoléhajícím státem je Bahrajn s cca 75 % všech příjmů státního rozpočtu, pro některé pak bude možná překvapením, že u Saudské Arábie tvoří příjmy z prodeje ropy „pouhých“ cca 50 % všech příjmů státního rozpočtu.

U těchto států lze tedy určovat budoucí ekonomický vývoj celkem jednoduše, resp. je jednoduché určit, za jakých podmínek budou ekonomiky těchto států růst, a za jakých klesat. Stačí sledovat aktuální vývoj ceny ropy. Například Írán počítal při sestavování rozpočtu s cenou ropy na úrovni 80 USD za barel, aktuálních zhruba 110 USD za barel je tedy pro íránské představitele velmi příjemným překvapením, a lze tedy očekávat, že stav íránských veřejných financí se bude vyvíjet lépe, než se očekávalo.

O něco méně čitelné jsou pak na nerostné suroviny chudé státy jako Egypt, Jemen a Tunisko. Izrael vynechejme, ten patří díky své míře vyspělosti do jiné kategorie zemí. Kromě cestovního ruchu se ekonomikám těchto zemí nezbývá než spoléhat na domácí poptávku, což by nemusel být zase takový problém, vždyť jen Egypt čítá cca 82 milionů obyvatel, což je více, než má takové Německo se svými 81 miliony obyvatel.

Jenže, turistický ruch hraje v těchto zemích tak významnou roli, že při snížení počtu turistů jsou tisíce Egypťanů a Tunisanů odkázány napospas osudu, a přidáme-li těmto lidem na bedra zátěž v podobě zvyšujících se cen potravin, vzniká opravdu výbušná kombinace, o jejímž účinku jsme se mohli přesvědčit na začátku roku jak v Egyptě, tak v Tunisku. Situace se sice již uklidnila, ovšem pouze na přechodnou dobu, jelikož sliby vládních činitelů v podobě dotací na potraviny, zvýšených výdajů na zdravotní péči, vzdělávání a bezpočet sociálních programů nejsou dlouhodobě udržitelné, a s budoucím snižováním výdajů lze opět očekávat zvýšenou míru nevole. Toto riziko se však vyskytuje i států bohatých na ropu, u kterých zase hrozí nepokoje spojené s omezováním státních výdajů z důvodů poklesu cen ropy. Čtěte také: Zbankrotují Spojené státy americké?

Pozor ať se nespálíte o horký písek

A je to právě politická nestabilita, co investory odrazuje nejvíce. V Libyi můžeme nyní pozorovat nefalšovanou občanskou válku, Irák má k plnohodnotné demokracii také ještě daleko, v Íránu se u moci pevně drží Mahmúd Ahmadínežád, který sám sebe v minulosti nazval Nostradamovým třetím antikristem, Izraelsko-Palestinský konflikt je už takový evergreen. K tomu všemu to není tak dávno, co se Írán postaral vyloženě o poprask, když požádal Egypt o povolení průplavu íránských vojenských lodí, to už mnozí zmiňovali paralely ke Karibské krizi, nepříliš vlídné jsou také vztahy mezi Íránem a Izraelem, kdy by jeden toho druhého nejraději vymazal z mapy světa.

A navíc, obrovské nerostné bohatství je super věc, musíte být ale schopni jej také těžit, za tímto účelem přišli nedávno do regionu Číňané, kteří zde hledají suroviny pro svou rostoucí ekonomiku. I Čína si je však vědoma rizik, a investuje zde pouze necelá 3 % toho co ve zbytku světa.

Nestabilizuje-li se politická situace v regionu, budou představitelé těchto vlád jen těžko hledat zahraniční investory, kteří by dali místním lidem práci a tím podpořili další ekonomický růst. Zavádění reforem ovšem není oblíbené nikde na světě, ani v regionu MENA, daleko jednodušší je lid na chvíli umlčet pozlátky v podobě bezpočtu sociálních programů, tak jak jsme tomu byli svědky na začátku tohoto roku. To že na ně však vláda nemusí mít už za rok žádné prostředky, se nyní neřeší, k tomu bude vhodná doba až budou zase ulicemi létat zápalné láhve. Za současných okolností tedy visí ekonomický růst těchto zemí na vlásku, pro který se případný pokles cen ropy může stát příliš těžkým břemenem.

Chcete-li si tedy prostřednictvím svých investic dopřát nějaké to dobrodružství, zřejmě byste těžko hledali lepší variantu. Patříte-li však k těm, co možná nejvíce eliminují riziko ztrát, raději se tomuto regionu vyhněte, horký písek tohoto regionu by vám mohl způsobit opravdu těžké popáleniny.