Hlavní navigace

Vlákno názorů k článku Markéta Filová, Česká pojišťovna: hodně rodičů si nechce připustit, že by se jejich dítěti mohlo něco stát od testament - tak skutečný příklad ze života s ČP. Jan...

  • Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
  • 7. 12. 2018 12:56

    testament (neregistrovaný)

    tak skutečný příklad ze života s ČP. Jan se narodil v roce 1975. Rodiče mu při narození založili úrazovou pojistku, kterou celou dobu platili. V roce 1996 Jan při autonehodě utrpěl zranění, v jehož důsledku došlo k amputaci dolní končetiny v bérci, čímž se stal částečně invalidním.
    Byla nahlášena pojistná událost a pojišťovna vyplatila, prosím virbl, necelých 12 tisíc Kč.
    Tož asi tak ke službám ČP.

  • 7. 12. 2018 13:13

    mendrit (neregistrovaný)

    Tak když byla za těch 21 let celkem solidní inflace, tak to by odpovídalo, pokud se nezvyšovala pojistná částka.
    Pokud se úraz nestane během prvních několika let, tak výhodněji vychází spoření než pojištění stejné částky.

  • 7. 12. 2018 17:36

    xf (neregistrovaný)

    Počkej, tobě se zdá přiměřená náhrada za (doživotní) ztrátu nohy na počátku produktivního věku ve výši 5 průměrných platů - v době uzavření smlouvy? To i pro případ, že by tam nebyla inflační doložka.

  • 10. 12. 2018 8:12

    mendrit (neregistrovaný)

    Nezdá se mi to přiměřené, ale nemyslím si, že by se to nějak zvlášť lišilo od toho, co se v té době uzavíralo.

    Moje stará pojistka by teď už byla taky spíše k pláči a svůj význam už ztratila.

  • 7. 12. 2018 18:35

    czhunter (neregistrovaný)

    A nebyla ta pojistná částka krácena?

    Nezpůsobil tu autonehodu vlastním zaviněním (klidně mohl, zjevně mu bylo víc než 18)? Vlastně klidně ji mohl zavinit i dřív - utrpět zranění při autonehodě neznamená, že seděl v autě.
    Nezpůsobil si onu amputaci tím, že nepředcházel škodám (tj. například nepoužil bezpečnostní pásy ve vozidle, které je jimi vybaveno), což byla a je jeho povinnost?

    Váš příspěvek obsahuje příliš málo informací na to, aby bylo zřejmé, jestli jde o adekvátní plnění nebo ne.

    PS: V roce 1994 jsem dostal od pojišťovny 800 kč za řeznou ránu, 4 stehy na ruce. Jako, trochu to bolelo, ale za to Lego technic, co jsem za to pak dostal, to stálo.

  • 7. 12. 2018 19:24

    xf (neregistrovaný)

    Dobrá připomínka. Když je viníkem autonehody, zkrátíme mu plnění. Když není viníkem, plnění zaplatí viník z povinného ručení.
    Anebo třeba porušil svoji povinnost. Dal si jedno lahvové pivo, šel vynést koš, uklouzl... rána do hlavy, páteř... ale byl pod vlivem alkoholu, nedostane nic.

    No, hádám, že kdyby nepoužil pásy, tak se minimálně pokusí mu nedat nic.

    Jo jo, tak to chodí.

  • 7. 12. 2018 20:09

    czhunter (neregistrovaný)

    Teď si nejsem úplně jistej, ale myslím, že v roce 1996 "povinné ručení" v dnešním významu neexistovalo.

  • 7. 12. 2018 20:45

    xf (neregistrovaný)

    Historie povinného ručení začíná již na počátku 19.století a rozvíjí se spolu s rozvojem automobilového průmyslu. V roce 1811 byl vydán Všeobecný občanský zákoník, ve kterém nebyla řešena pouze odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla, ale obecná odpovědnost. Ta byla uplatňována podle principu odpovědnosti za zavinění. Dne 9. srpna roku 1908 byl vydán zákon 162/1908 Sb. o ručení za škody z provozování jízdních silostrojů (automobilů), tzv. automobilový zákon. Tento zákon definoval odpovědnou osobou provozovatele. Vyjmuty byly osoby ve vojenské službě, které škodu způsobily ve výkonu své služby. Nadále ale trvala zásada dobrovolnosti k uzavření pojištění. Odpovědnost se vztahovala nejen na silnice a cesty, ale na všechny veřejné plochy.

    V prosinci roku 1932 byl vydán zákon 198/1932 Sb. o dopravě motorovými vozidly. Tento zákon již stanovil povinnost uzavřít povinné ručení pro některé provozovatele vozidel. Tato povinnost se vztahovala na živnostníky, kteří na základě koncese provozovali přepravu osob nebo nákladu. Živnostníci měli povinnost prokázat se řádně uzavřeným povinným ručením živnostenskému úřadu, jinak jim nebyla vydána koncesní listina na provozování živnosti.

    Dne 26. března roku 1935 byl vydán zákon 81/1935 Sb. o jízdě motorovými vozidly. Ten ukládal povinnost uzavřít povinné ručení každému držiteli vozidla, které bylo zapsáno v rejstříku československých motorových vozidel. Povinné ručení se vztahovalo jak na držitele vozidla, tak na osobu, která řídila vozidlo s jeho vědomím. Výjimku měli nadále řidiči ve vojenské službě a ve státní správě. Pojištěná osoba ale nesla škodu do určité výše. Pojišťovny neplnily pojistné plnění do výše 400 Kč a z vyšších škod musel pojistník hradit 10% ze svého. Zákon dále zakládal Fond na podporu při úrazech motorovým vozidlem, který je historickou obdobou dnešního Garančního fondu. Do tohoto fondu odváděly pojišťovny poskytující povinné ručení 1% čistého zisku za předchozí rok a také do něj plynuly pokuty, které platili držitelé nepojištěných vozidel. Z fondu byly hrazeny škody způsobené nepojištěným nebo nezjištěným vozidlem, podpora pozůstalým po usmrcené osobě nebo náhrada škody osobám, které utrpěly úraz takovýmto vozidlem.

    Po komunistickém převratu byly komerční pojišťovny znárodněny a převedeny pod jedinou Československou pojišťovnu, národní podnik. Povinně smluvní model pojištění byl změněn na zákonné pojištění vydáním zákona 56/1950 Sb. o provozu na veřejných silnicích. Tento zákon v praktickém použití určoval úplně všechno, tzn. kdo, kde a za kolik se má pojistit. Zákon v podstatě nahrazoval všeobecné pojistné podmínky i pojistnou smlouvu. Majitel vozidla si nemohl vybrat pojistitele ani produkt. Monopol na spravování povinného ručení umožňoval Československé pojišťovně pracovat s velmi nízkými administrativními náklady, např. nebylo nutno vyhotovovat pojistky, protože dokladem o pojištění odpovědnosti byla pouze státní poznávací značka. Pojišťovna také nemusela vést evidenci o nezaplacení pojistného, protože případné nezaplacení pojistného nemělo vliv na výplatu pojistného plnění. Pojistné plnění navíc nebylo shora nijak limitováno. Sazby pojistného, které byly stanoveny v roce 1955, vydržely v platnosti v podstatě až do počátku 90. let, i když systém dlouhodobě ukazoval, že sazby nejsou dostačující.

    Po revoluci v roce 1989 byla zákonná podoba pojištění již nevyhovující. Bylo nutné pojištění transformovat na komerční pojištění a zejména napravit hluboký deficit, který se naakumuloval nedostatečnými sazbami v předchozích desetiletích. Do konce roku 1998 narostl deficit na povinném ručení na 4-5 mld. Kč. S tlakem na zapojení se do evropské integrace také bylo nutné harmonizovat zákony podle Evropské unie. Do konce roku 1999 ale stále provozovala povinné ručení pouze Česká pojišťovna, a.s..

    Ke změně došlo až s vydáním zákona 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, který začal platit od 1. ledna 2000. Systém byl změněn na povinně smluvní model, kdy je zákonem stanovena povinnost určitých subjektů uzavřít pojištění formou pojistné smlouvy. Zákon dále zřizuje Garanční fond, do kterého plyne část zisku pojišťoven a pokuty majitelů nepojištěných vozidel a ze kterého jsou hrazeny škody způsobené nepojištěným nebo nezjištěným vozidlem.

    S nabytím účinnosti zákona 168/1999 Sb. požádalo u České národní banky o licenci původně 14 pojišťoven. Tyto pojišťovny se dohodly na umoření dluhu České pojišťovny, a.s..

    I po roce 2000 se sazby pojistného nejdříve měnily jen velmi pozvolna. Důvodem byla značná nepopularita a také to, že sazby významně ovlivňovaly index inflace. Teprve v roce 2003 skončilo období částečné cenové regulace a začalo se prosazovat konkurenční tržní prostředí. V roce 2014 jsou sazby pojistného ovlivňovány novelizacemi zákonů, které nařídily povinnost pojišťoven odvádět část ze zisku na integrovaný záchranný systém, a také navýšení hodnoty lidského života při škodách způsobených na zdraví a životě člověka.

    https://www.klikpojisteni.cz/historie-povinneho-ruceni/

  • 9. 12. 2018 23:04

    Martin Luther (neregistrovaný)

    Určitě existovalo.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).