Hlavní navigace

Máme se bát "gastarbeiterů"?

29. 11. 2006
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Zahraniční pracovníci se podílejí na růstu české ekonomiky. Některá odvětví by se bez nich obešla jen stěží. V lednu Česko otevře svůj pracovní trh Bulharům a Rumunům v souvislosti se vstupem jejich zemí do Evropské unie. Pomůže to našemu dalšímu růstu, nebo to má být spíše důvod k obavám?

Když se řekne „Gastarbeiter“

„Gastarbeiter“ je německé označení pro občana jiného státu dlouhodobě pracujícího v hospodářsky vyspělejší zemi. Pochází nejspíš z doby, kdy se poválečnému Německu nedostávalo pracovních sil pro obnovu zničeného hospodářství, a tak mu nezbývalo než pozvat cizince, aby mu s tím pomohli. Zaměstnávání cizinců se v Německu nakonec rozšířilo tak, že jejich podíl na celkovém počtu zaměstnanců v sedmdesátých letech překročil deset procent. Vyhrazena pro ně přitom byla především těžká a málo placená práce.

Bez cizinců ochotných pracovat v profesích, o něž místní obyvatelé kvůli špatným pracovním podmínkám a nízké mzdě nejeví zájem, by se řada rozvinutých zemí dnes už vůbec neobešla. Většinou se jedná o stereotypní manuální práci v průmyslové výrobě nebo ve stavebnictví, sezónní výpomoc v zemědělství a také o různé neatraktivní nebo přímo podřadné práce ve službách. Na rozdíl od místních lidí jsou cizinci ochotni pracovat za horších pracovních i platových podmínek bez ohledu na přesčasy nebo bezpečnost práce, mnohdy dokonce ilegálně bez zdravotního a sociálního pojištění.

Zahraniční neznamená podřadný!

Pod označením zahraniční pracovník se většině lidí automaticky vybaví polointeligentní individuum více či méně zanedbaného zevnějšku, jemuž je lepší se raději vyhnout. V opačném případě totiž hrozí, že vám něco ukradne, nebo vás rovnou znásilní a ještě k tomu nakazí nějakou ošklivou chorobou. Ono se ale ve většině případů spíše jedná o normální lidi, kteří jen neměli to štěstí narodit se v relativně bohaté zemi nabízející spoustu pracovních příležitostí, a byli tedy donuceni svou zemi opustit, protože tam nebyli schopni uživit své rodiny.

Podle mého názoru to, že je někdo ochoten, resp. životní situací donucen, vykonávat podřadnou práci za relativně málo peněz v cizí zemi daleko od domova, ještě nevypovídá nic špatného o jeho povahových vlastnostech či schopnostech. Při hodnocení zahraničních dělníků je třeba si uvědomit, že vzít podřadnou práci a bydlet v nuzných podmínkách někde na ubytovně jsou ochotni prostě proto, že jiná možnost se jim nenabízí. I mezi pomocnými stavebními dělníky nebo uklizečkami se přitom najdou vzdělaní lidé, jimž je však možnost, aby získali kvalifikovanější práci, nepřízní osudu odepřena.

Většina ukrajinských dělníků, kteří přijeli do Česka za prací, určitě nemá vysokoškolské vzdělání. Při posuzování jejich kulturní úrovně je třeba si představit, jak by za pár týdnů vypadala a chovala se většina našinců, kdyby museli tvrdě pracovat na stavbě minimálně dvanáct hodin denně a šest dní v týdnu za každého počasí bez jakékoliv perspektivy, že se jejich situace změní k lepšímu. Kdo byl někdy na vojně, určitě si vzpomene, jak člověka dokáže změnit prostředí, v němž je nucen dlouhodobě žít. I absolventi s čerstvým vysokoškolským diplomem zakrátko otupěli, a pak pro hrubší výraz nešli daleko, klidně dokázali strávit celé večery zíráním na televizi nebo hraním karet a o vycházkách většinou skončili v nejbližší hospodě.

Pomáhají, nebo spíše škodí?

Odpovědi na otázku, zda zahraniční pracovníci pomáhají, nebo spíše škodí hospodářské situaci v zemi, kde pracují, se liší hlavně podle toho, kdo na ni odpovídá. Často lze zaslechnout názor, že zahraniční dělníci berou těm zdejším práci a škodí i tím, že jsou ochotni za málo peněz odvádět na zdejší poměry neobvykle vysoký pracovní výkon.

Většina lidí, ač se na zahraniční dělníky zpravidla také dívá spíše skrz prsty, si však uvědomuje, že alternativa k zaměstnávání zahraničních dělníků v podstatě neexistuje. Naprostá většina jimi zabraných pracovních míst by jinak zůstala neobsazena. Například v Česku bylo na konci loňského roku evidováno přes 200 tisíc ekonomicky aktivních cizinců, ale zároveň zde zůstávalo 100 tisíc neobsazených pracovních míst, o která nikdo neměl zájem.

Nejvíce xenofobních a rasistických výroků lze přitom zaslechnout od lidí, kteří by nebyli ochotni přijmout práci vykonávanou zahraničními dělníky, ani kdyby dostali dvojnásobek jejich platu. To radši budou dál spokojeně propíjet dávky sociální podpory někde v hospodě. Ostatně, pokud bychom byli schopni seřadit podle významnosti faktory s negativním vlivem na vývoj nezaměstnanosti, štědrost sociálního systému by před zaměstnáváním cizinců jistě s přehledem zvítězila. Vyspělé země mohou být zahraničním pracovníkům spíše vděčné, že jim pomáhají vytrhnout trn z paty.

V Česku se přitom situace v tomto směru bude spíše už jen zhoršovat. S očekávaným růstem životní úrovně zájem o nekvalifikovanou a málo placenou práci mezi zdejšími obyvateli určitě neporoste. Navíc se již brzy začne projevovat negativní demografický vývoj, který během několika desítek let způsobí rapidní úbytek práceschopného obyvatelstva na úkor důchodců. Jedinou částí populace, jejíž počet poroste, budou lidé starší 65 let. Pokud dnes nad zahraničními pracovníky ohrnujeme nos, za nějakou dobu budeme rádi, pokud zde budou chtít pracovat.

Svůj pracovní trh otevřeme

V lednu se členy Evropské unie stanou nové dvě země – Bulharsko a Rumunsko. V současné době se stávající členské země rozhodují, zda (a v jaké míře) umožní jejich obyvatelům vstoupit na své pracovní trhy. Je to prakticky stejná situace, v níž se Česko a další postkomunistické země nacházely před pár lety. Tehdy ve většině starých členských zemí nakonec převládly obavy z přílivu levných pracovních sil z východu, a proto většina z nich přijala řadu omezujících přechodných opatření, z nichž mnohá trvají dodnes.

V případě Bulharska a Rumunska je situace o to složitější, že tamní ekonomická situace je ještě méně utěšená, než byla v kterékoliv ze zemí, které zatím do Evropské unie vstoupily. Nelze se tedy divit tomu, že šance Bulharů a Rumunů, že brzy budou moci v rámci Evropské unie neomezeně cestovat za prací, jsou velmi malé. Dokonce i Velká Británie a Irsko, jejichž přístup vůči zaměstnávání českých pracovníků byl od počátku velmi liberální, Bulhary a Rumuny na své pracovní trhy jen tak nepustí.

Nové členské země, Česko nevyjímaje, si však podobný přístup nemohou dovolit. Pokud by svoje pracovní trhy vůči novým členským zemím uzavřely, těžko by pak obhajovaly své požadavky na zrušení ochranářských opatření, která vůči nim dodnes uplatňují některé staré členské země. Jistě se to však neobejde bez problémů, protože pokud třeba Ukrajinci nemají v Česku zrovna nejlepší pověst, Bulhaři a Rumuni na tom nejsou o nic lépe. Z informací v médiích lze snadno nabýt dojmu, že jejich nejvýraznější ekonomickou aktivitou u nás dosud byla činnost prostitutek a kapsářských gangů.

Máme se bát gastarbeiterů?

Vztah české společnosti vůči zahraničním pracovníkům je rozporuplný už nyní, natož až se zde začne objevovat řada nových snědých cizinců přicházejících z ekonomicky i kulturně zcela odlišného prostředí. Vše bude záležet především na konzistentní vládní imigrační politice a hlavně na tom, jak se ji podaří prezentovat a vysvětlit občanům. Především by jim mělo být jasné, že cizinci jim práci brát nebudou a že bez jejich přispění by kvůli nedostatku pracovních sil rychle mohlo dojít k omezení zahraničních investic a tím i ekonomického růstu. V delším časovém horizontu se pak bez širšího zapojení zahraničních pracovníků i do řady netradičních profesí prostě neobejdeme.

skoleni_15_4

Zároveň však bude třeba zajistit, aby byla nastavena a hlavně následně striktně dodržována pravidla, která zamezí nárůstu negativních jevů spojených s migrací obyvatel, zejména pak nárůstu kriminality. Velmi snadno se může opakovat situace z devadesátých let, kdy import ukrajinských dělníků do Česka byl ovládán mafiemi a jejich zaměstnávání se blížilo novodobému otroctví. Jistě by také nemělo být nijak obtížné připravit určité pojistky, které umožní příliv cizinců na český trh práce v případě potřeby přiměřeně přibrzdit.

Pokud se podaří tyto předpoklady alespoň z větší části naplnit, mohli bychom z nové situace spíše získat. Díky zahraničním pracovníkům by mohla být obsazena volná pracovní místa, o která není zájem, což by mohlo podpořit ekonomický růst a tím vznik dalších pracovních příležitostí. Vydělat bychom mohli i na tom, pokud by se díky našemu liberálnímu přístupu vůči novým členským zemím podařilo zrušit opatření omezující pohyb českých pracovníků v rámci Evropské unie. Pokud by se pak něco zvrtlo, existuje vždycky možnost nastavením nových pravidel příliv zahraničních pracovníků do Česka značně omezit.

Jak vnímáte otevření České republiky pracovníkům z Rumunska a Bulharska?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Narozen v roce 1968. Absolvent FEL VUT obor jaderná energetika. Má mnohaletou praxi v soukromém i státním sektoru, zejména v oblasti Managementu a kontroly.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).