Hlavní navigace

Maďarské ponaučení pro český lid

21. 9. 2009
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

V souvislosti s trojciferným schodkem státního rozpočtu, se kterým bude v příštím roce Česká republika hospodařit, začínají ekonomové zvedat varovně prst. „Maďarský strašák“ obchází střední Evropou a čeští politici by z neveselé situace u někdejšího ekonomického premianta našeho regionu měli hledat ponaučení.

Samotný výše zmíněný obří schodek však není prvopočátkem ustaraných tváří ekonomů i všech ostatních rozumě uvažujících lidí. Ten je pouze logickým vyústěním dlouhodobé situace, která i v časech hospodářského vzrůstu vytvářela převahu státních výdajů nad jeho příjmy. A tak se nyní, v době celosvětové recese, nelze divit, že schodek nabývá astronomických rozměrů a ministr Janota se ho horko těžko snaží dostat pod 5 % českého HDP.

O takovém čísle se mohlo v letech 2005 až 2007 (v době ekonomické stability!) Maďarům jenom zdát. Nerozumné výdaje, kterými tehdejší vláda plnila své populistické volební sliby, jen nasadily korunu dlouhodobě nevyrovnané rozpočtové politice. Byla tím připravena půda pro totální krach maďarské ekonomiky, který při příchodu celosvětové ekonomické krize odvrátila jen v dolarech 25miliardová injekce ze společné dílny Světové banky, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.

Maďarský příběh

Špatný stav maďarské ekonomiky nemá ale své kořeny v rozhazovačné politice socialistických vlád 21. století. Počátek potíží s vysokým státním deficitem je třeba hledat ještě v době vyvěšené železné opony. Existence soukromého sektoru, tak dlouho vnímaná jako jednoznačná výhoda, měla jednu výraznou stinnou stránku. Komunistické vlády sice vytvářely soukromému sektoru výhodnější podmínky tím, že snižovaly daňovou zátěž, na druhou stranu ale nepolevily ze základní komunistické ambice „všechno všem“. A tak Maďarsko do své demokratické současnosti vstupovalo s dluhem ve výši 60 % HDP (u nás to bylo 11 %).

V první polovině devadesátých let toto číslo dále rostlo až na 80 %. Způsobeno to bylo tím, že Maďaři necítili nijak velkou potřebu zásadních změn, a tak nebyla politická vůle k potřebným reformám. To vyvrcholilo 30% inflací a první ekonomickou krizí demokratického Maďarska v roce 1994. Tu tvrdým postupem a výraznými úspornými kroky zažehnal tehdejší ministr financí Lajos Bokros.

Poté následuje až do počátku 21. století vcelku ustálený, i když stále deficitní, vývoj. Roku 2001 ale startuje nová vlna neúměrného a neospravedlni­telného zadlužování. Vládnoucí pravicový Fidesz v tomto předvolebním roce zvyšuje minimální mzdu skokově o 50 %. Vítězství ve volbách mu to stejně nepřináší.

Vlády se na dvě nadcházející volební období ujímají maďarští socialisté (MSZP) a začínají plnit volební sliby. Kromě jiného zavádějí 13. důchody a nejrůznější sociální dávky. Deficity státních rozpočtů dosahují v letech 2004 až 2007 následujících hodnot v poměru k maďarskému HDP: 4,9 %, 6,3 %, 9,4 %, 5,5 %. Maastrichtská kritéria jsou daleko, což se později ukázalo jako veliká škoda. Kvůli dlouhodobě vysokým vládním výdajům musí totiž maďarská vláda držet na uzdě inflaci pomocí úrokových sazeb, které se neustále drží nad hranicí 6 % (léto 2008 – 11,5 %, nyní 8 %). To je příčinou jevu, kdy je zhruba 80 % dluhů soukromých osob spláceno v cizích měnách. A to se ukázalo být pastí, která v konečném důsledku brání znovunastartování maďarské ekonomiky.

Maďarský forint se s příchodem recese projevil jako velmi labilní měna a zatímco ještě v červenci 2008 odpovídalo 1 euro cca 230 forintům, již v březnu 2009 přepočítávali Maďaři své částky na splácení úvěrů v kurzu cca 310 forintů (dnes zhruba 270). Domácnostem se tak výrazně zvýšily měsíční splátky a pokud to vůbec ustály, pak výrazně snižovaly svou celkovou poptávku po zboží.

Další bludný kruh vytvořily rostoucí vládnoucí výdaje systémem sociálních dávek. Ten se tak rozkošatěl, že v něm našel skulinu každý, kdo jen trochu hledal. Výsledkem je větší počet invalidních důchodců, než kolik jich Maďarsko mělo po 2. světové válce. V zemi, která má cca o 400 tisíc obyvatel méně než Česká republika, naleznete o zhruba milion důchodců více než u nás. Na 3 miliony důchodců připadají pouze 4 miliony lidí, kteří odvádějí sociální pojištění. Vykoupeno je to jednou z největších daňových zátěží na světě – 54,1 % (u nás 43,4 %).

Česká hrozba nad propastí

Od dubna 2009 probíhá léčba maďarské ekonomiky. Nový premiér Gordon Bajnail a jeho kabinet přišel s vcelku širokou paletou opatření. Zmrazení mezd ve veřejném sektoru, konec 13. důchodů, redukce sociálních dávek včetně příplatků na děti. Jinak než přes tyto nepopulární kroky, již cesta nevede. Zároveň došlo ke zvýšení DPH z 20 na 25 % a pro podporu celkové poptávky byly sníženy daně z příjmů fyzických osob a také odvody na sociální pojištění zaměstnanců.

Česká čísla sice nejsou tak tragická jako ta maďarská, nicméně co není, může být. Pokud politici budou dále lehkovážně hřešit na tom, že celkové zadlužení české země někde na úrovni 30 % HDP má k maďarským 70 % nebo dokonce k italským více než 100% daleko, přivedou naši republiku za čas jistojistě nad propast. Zvláště pokud si uvědomíme, že v několika příštích letech se budeme trojciferných schodků zbavovat jen stěží.

skoleni_15_4

Historie maďarských chyb by se tak měla v českém parlamentu vyučovat. Člověka tohoto příběhu znalého musí přece mrazit, když vidí předvolební plakáty slibující 13. důchody či příspěvky na dovolenou. Jde o stejnou písničku, jen v českém podání. Ano, české domácnosti nemají úvěry v cizích měnách, ale i na ně číhá jedna past. Zvyšující se státní dluh odčerpává peníze ze soukromé sféry. U nás, na rozdíl od Maďarska, totiž platí, že většinu státních dluhopisů kupují domácí subjekty (v mnoha případech banky). A jelikož důvěra bank ve stát je vyšší (a výnos srovnatelný) než v soukromou sféru, dochází k pomalému odčerpávání prostředků na podnikatelské úvěry. Tím se omezuje celková poptávka a dochází ke zpomalování růstu. Vytváří se tak bludný kruh, kdy stát sice získá peníze za dluhopisy, ale vzhledem k nižší produkci vybere na daních méně. Tím se propast prohlubuje a je jen otázkou času, kdy do ní, stejně jako Maďarsko, padneme.

Je tedy nezbytně nutné učinit revizi státních příjmů a výdajů a nastavit celý systém tak, aby po překonání současné ekonomické krize neprodukoval neustálé schodkové rozpočty. Takový je totiž jednoznačný odkaz maďarské krize. Státní výdaje jde nepromyšleně zvyšovat dost dlouhou dobu, ne však donekonečna. Čím dříve si to uvědomíme, tím méně se v budoucnu budeme muset omezovat.

Kdo má podle vás zodpovědnost za současný stav veřejných financí?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je redaktorem serveru Peníze.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).