Soudy řešily velmi nepříjemnou a ošemetnou věc. Na letním dětském táboře utrpěl jeden z chlapců těžké poranění oka, do nějž jej jiný účastník tábora zasáhl zavíracím kapesním nožíkem typu rybička (pro pamětníky tzv. „kudlička-rybička“).
Nechci v tomto článku zpochybňovat právní závěry soudů, jako spíše posudek znalce, který, i když to asi při čtení konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebude každému zřejmé, byl pro určení odpovědnosti zřejmě klíčový. (Přístup znalce, který potom do svého hodnocení převzaly i soudy, se mi jeví jako pochybný.)
Spíše chci varovat všechny lidi, co dělají tak záslužnou činnost, že se snaží organizovat pobyty pro děti v přírodě – organizátory dětských táborů, jejich vedoucí a instruktory. Naučí se však potom děti tábornickým dovednostem, manuální zručnosti, přežití v přírodě, práci s nožem?
Pohledem bývalého táborníka, městského kluka, co byl na mnoha dětských táborech v přírodě
„Pachatelem“ byl devítiletý chlapec. Dovolte mi malou odbočku, několik vzpomínek.
V jeho věku jsem by již na 5. dětském (tehdy pionýrském nebo odborářském) táboře, v podstatě jsem byl zkušeným táborníkem. A to nepíšu o pobytech v přírodě třeba s rodiči. Práce s nožem byla pro mne naprostou samozřejmostí, ať šlo o škrábání brambor, čištění nasbíraných hub pro táborovou kuchyň, nebo vyřezávání předmětů z kůry stromů nebo dřeva v rámci různých soutěží.
Nepamatuji si, zda to bylo přesně právě v 9 letech, nebo až v 10, ale pod dohledem vedoucích jsme běžně pracovali (ostatně ani to by dnes nebylo povoleno, protože platí zákaz dětské práce) se sekerou, kladivem, ruční pilkou, abychom si postavili stany s podsadou, připravili slavnostní táborák, ale třeba i s mačetou, když jsme si jako účastníci prvního turnusu museli vysekat cestu houštinou a kopřivami na latrýnu.
A když někdo hloupl, zlobil, neposlouchal, dělal, co neměl, přišlo drsné slovní napomenutí, a když nezabralo, prostě výchovný pohlavek. Nikdo neplakal, nikdo nevolal rodičům (mobilní telefony ostatně neexistovaly, kromě sci-fi filmů), nikdo nevolal orgány pro ochranu dětí, nikdo se nesoudil za újmu na fyzickém nebo duševním zdraví dotčeného dítěte, nikdo nepodával trestní oznámení.
Zavírací kapesní nože byly předepsanou výbavou pro každý tábor. Vedoucí nás upozornili na to, že jej nikdy nesmíme namířit proti jinému člověku. Nesmíme chodit, běhat s otevřeným nožem. Stačilo to, nikomu se nic nestalo, ačkoliv jsme jako každé děti občas zlobili, tropili hlouposti.
Nač děti vlastně s sebou měly nože, když byly celý tábor uloženy u vedení?
Nože, které byly jinak (jsme zpátky v současnosti) uloženy u vedení tábora (povšimněte si prosím toho rozdílu, děti v 80. letech minulého století je běžně měly u sebe, např. v batůžku na výletě), vydal dětem vedoucí oddílu v předvečer odjezdu s pokynem s nimi nenakládat, zkontroloval jejich uložení do kufrů, avšak další počínání dětí nekontroloval a odešel na táborovou ošetřovnu.
Nepřijde vám to dostatečné? Děti přece mají poslouchat. Anebo ne? Mohlo by to přece ohrozit jejich osobnost, kdyby se volně a svobodně nerozvíjela, že? Ačkoliv ano, asi mohl vedoucí neustále obcházet a znovu a znovu kontrolovat každé děcko, zvláště chlapce, zda nůž uložili do zavazadla a stále tam je. Ale kdo by zabránil dětem jen znovu vybalit? Takže je měl vydat 5 minut před odjezdem domů? Nebo až rodičům? Proč je tedy děti vůbec měly?
Poškozující bodnutí do oka
Krátce poté devítiletý chlapec před chatkou ořezával klacek, svezla se mu ruka a ostřím nožíku způsobil vedle něj stojícímu chlapci pronikající ránu rohovky a bělima, v důsledku čehož má poškozený (postižený) chlapec po dvou operacích a několikaměsíčním léčení trvale zhoršené vidění levého oka. Nepříjemné, bolestivé, poškozující, politováníhodné, smutné. Ale… Oddílový vedoucí byl trestně stíhán. Copak je dráb, bachař?
Oddílový vedoucí byl pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Soud nedovodil spoluzavinění chlapce, který druhého chlapce nožíkem zasáhl, neboť podle posudku PhDr. Mgr. PaedDr. L. H., Ph. D., (To je titulů, že? Ale co takhle znalost života? A dětí?), znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, dokáže sice obecně devítileté dítě předvídat, že se může nožíkem říznout, není ale schopno předvídat způsobení tak závažné újmy, jaká nastala v projednávaném případě.
Laskaví čtenáři, nezlobte se na mne, ale 9letý chlapec musí být schopen rozeznat, co může způsobit sobě nebo druhému nožem. Resp. měl by, pokud nežije ve vakuu, v bavlnce, v teráriu. Jasně, v akčních filmech a seriálech zvířátka nebo komiksoví hrdinové, co se navzájem mlátí, po sobě střílí, metají granáty, vstanou a nic jim není… Ale televize nebo video není reálný život. Kdo to měl chlapci vysvětlit?
Nedokáži se ztotožnit se závěrem soudní znalkyně – to by chlapec musel být mentálně retardovaný a pak sice možná v rámci inkluze patří do běžné třídy, ale rozhodně ne na běžný dětský tábor pro duševně a fyzicky zdravé děti. Chybu vidím na straně chlapce, a především pak jeho zákonných zástupců, rodičů, nikoliv až tak na straně organizátora tábora a oddílového vedoucího.
Jsem ochoten uvažovat maximálně jen o poměrném zavinění. Samozřejmě i poškozený chlapec mohl být asi opatrnější, třeba raději uhnout, vzdálit se, ale poškozený je snad ten poslední, koho bychom měli vinit, něco mu vyčítat.
Organizátorovi tábora uložil – již civilní – soud prvního stupně povinnost odškodnit zraněného handicapovaného chlapce částkou zhruba 600 000 Kč na bolestném a ztížení společenského uplatnění. Soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Doufejme, že organizátor byl řádně pojištěn. Chlapci samozřejmě odškodnění, když už nebude mít plně funkční oko, jako to nejmenší, co může dostat, přejeme. Ale bylo zavinění shledáno na správné straně? A co řekl k věci Nejvyšší soud?
Právní úprava
Nejvyšší soud předně ve svém rozsudku (spis. zn. 25 Cdo 1091/2020, ze dne 30. 9. 2020), připomněl právní úpravu a odkázal na ni:
Podle § 2920 odst. 1 občanského zákoníku nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. Podle § 2920 odst. 2 OZ (však), nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného. Podle § 2921 OZ společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled.
Zhodnocení právní úpravy a její smysl
Podle této úpravy nezletilí hradí škodu tehdy, byli-li schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je, tedy mají-li zachovanou tzv. deliktní způsobilost tím, že oběma těmito schopnostmi disponují v době škodní události, jíž jsou původcem.
V opačném případě, tj. chybí-li u nezletilého či duševně postiženého rozpoznávací či ovládací složka, zásadně jejich povinnost k náhradě škody nenastupuje, nejde-li o zcela výjimečný případ, kdy je (podle § 2920 odst. 2 OZ) spravedlivé, aby vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného byla deliktně nezpůsobilým osobám povinnost k náhradě přesto uložena.
Povinnost k náhradě zatíží jen toho, kdo byl povinen nad škůdcem vykonávat dohled, bude-li ovšem prokázáno, že jej neprováděl řádně (zanedbal jej). Smysl skutkové podstaty (obsažené v § 2921 OZ) je dvojí.
Za prvé má působit výchovně na osoby povinné dohledem k plnění jejich povinností k nezletilým dětem, které nenabyly plné svéprávnosti.
Za druhé pak plní účel zabezpečit poškozeným, aby se jim dostalo účinné náhrady, neboť osoby podléhající dohledu zpravidla nebudou za způsobenou škodu odpovídat, a pokud ano, nebudou většinou disponovat takovými finančními prostředky, aby byly schopny poškozenému škodu nahradit. Stěžejní podmínkou pro vznik povinnosti nahradit újmu podle tohoto ustanovení je zanedbání náležitého dohledu.
Co je náležitý dohled nad nezletilým
Náležitý dohled je třeba chápat a vykládat v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna.
Náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny. (A to má zvládnout oddílový vedoucí za 2 či 3 týdny tábora, když škola a rodiče tohle zanedbají?)
V případě různých školních či zájmových aktivit pak náležitý dohled organizátora těchto akcí může znamenat i vytvoření podmínek (organizací hry, praktickou průpravou apod.), za nichž lze co nejlépe předejít možnému vzniku rizika plynoucímu z činnosti deliktně nezpůsobilé osoby.
Na druhou stranu však náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena.
Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování a vystupování.
Nejvyšší soud ČR tedy podal v rozsudku velmi racionální a přiléhavý (správný) výklad příslušné právní úpravy. Nelze proti němu ničeho namítat, právní otázky zhodnotil správně, jenže dle mého názoru nebyly správně zhodnoceny nižšími soudy, které byly zřejmě ovlivněny znaleckým posudkem, otázky skutkové.
Na čem byla postavena odpovědnost organizátora tábora a oddílového vedoucího
V posuzované věci je klíčové, vyslovil se dále Nejvyšší soud při hodnocení případu, že počínání dohledové osoby, jíž byl vedle organizátora tábora i její pomocník (oddílový vedoucí), bylo shledáno protiprávním ve smyslu zanedbání potřebné péče o svěřené osoby, a to pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, jímž je soud rozhodující v občanskoprávním řízení vázán.
Tím zároveň není dotčena opodstatněnost a logika námitky (použil ji před soudem organizátor tábora), že přístup dětí ke kapesnímu nožíku na letním táboře nemůže být zcela vyloučen, jestliže se mají naučit s ním zacházet. Ano, je otázkou, proč tedy děti vůbec s sebou měly ony kapesní nože, že?
Je-li potenciálně nebezpečný předmět svěřen dítěti ve věku, v němž není schopno předvídat v celém rozsahu následky svého jednání při zacházení s věcí, byť si její rizikový potenciál může uvědomit, musí tomu být uzpůsoben dohled tak, aby k použití nožíku nedošlo zcela mimo kontrolu dospělého a mimo dosah jeho návodu na bezpečné nakládání s ním.
Vydání nožíků den před odjezdem, poté, co celou dobu byly uloženy odděleně od dětí, a pouhé upozornění vedoucího, že je děti nemají vyndávat ze zavazadel, kam je předtím s nimi uložil, nelze považovat za dostatečné opatření způsobilé předejít riziku vzniku újmy, jestliže nebylo doprovozeno výslovným upozorněním na nebezpečnost nakládání s nimi, či alespoň zběžnou následnou kontrolou, zda je pokyn respektován. (Znovu se ptám, proč si je tedy děti na tábor braly? Dali jim je rodiče jako vzpomínku na naše/jejich dětské tábory?)
