Pokud se nám podaří, abyste se nejen pobavili archaickými formulacemi tehdejších právních norem, ale trochu se i zamysleli nad účelností vzpomínaných paragrafů a smyslu, kterým se zapsaly do vývoje právního uspořádání společnosti, bude naplněn i cíl, se kterým byly tyto řádky psány. I v právu totiž platí, že historie je učitelkou našich dnů.
Hospoda a paragrafy
Historií vzpomínané středověké rázné řešení nepoctivého prodeje mácháním provinilců ve vltavské vodě bylo nahrazeno právní úpravou podnikání v hostinské činnosti a sankcemi, které z porušování zákazů a nařízení vyvozovaly příslušné orgány státu.
Že problém v šizení stanovené míry alkoholických nápojů zaměstnával i tvůrce paragrafů, můžeme doložit nařízením ministerstva obchodu z 25. 9. 1875, které bylo publikováno pod č. 129/1875 Zákoníku říšského, zvlášť vydaného ke stanovení sklenic, kterých se užívá ve veřejných místnostech šenkovních
. Podle něho každá sklenice v hospodě užívaná musí býti opatřena čárou cimentní, která ukazuje, jak vysoko má jíti tekutina, když jest náležitě naplněna, a má se na ní poznati, mnoho-li prostory až do čáry cimentní obsahuje
. V nařízení se určovala i tzv. nadměrka, která musela být např. u půllitru minimálně patnáctimilimetrová nad vzpomínanou „čárou cimentní“.
Další právní norma z roku 1882 deklarovala, že správný je hostinský, který si hledí pivních trubek a udržuje je v čistotě a jeho pivo pak má náležitý říz a nesmrdí
.
Protože byla doba zavádění nové techniky v technologii čepování piva, která spočívala v používání vzduchových pneumatických tlačidel pivních
, bylo vydáno ministerstvem záležitostí vnitřních a obchodu nařízení č. 29 za příčinou užívání tlačidel piva po živnostensku provozovaném
. Hostinský užití uvedených „tlačidel“ musel neprodleně ohlásit úřadu živnostenskému, který byl povinen kontrolovat, zda povinnosti s užitím tohoto přístroje jsou hostinskými dodržovány, zejména, zda přístroj spolu s trubicemi k výčepnímu kohoutku vedoucí je řádně propláchnut a vyčištěn, kdykoliv pivo z něho vyteklo
.
Samotná živnost hostinská a výčepnická byla pod důsledným dohledem živnostenských úřadů, které k jejímu provozování udělovaly – jak dokládá zákon č. 39/1883 Zákoníku říšského – koncesi. K té bylo třeba vyjádření nejen obecního úřadu, ale i policie, neboť jednou z podmínek provozování živnosti byl i snadný policejní dohled nad místnostmi, kde se tato živnost provozovala. Výslovně pak bylo v uvedeném zákoně uvedeno, že živnost se nepovolí tomu, proti němuž, ale i proti členům jeho rodiny, svědčí takové okolnosti, že by živnosti zneužíváno bylo, aby podporována byla zapovězená hra, přechovavačství, nemravnost neb opilství
.
Aby den sváteční byl zachován…
Kdepak by bylo v katolickém císařství, v jehož čele stálo c. a k. apoštolské veličenstvo, přípustné, aby den sváteční nebyl dle církevních zásad dodržován! Proto právní předpisy dbaly na to, aby nedělní klid byl dodržován důsledně. Ten započal, jak se můžeme přesvědčit v nařízení č. 83/1885 Zákoníku říšského, o šesté hodině ranní a trval po celých 24 hodin.
Byly povoleny pouze tři skupiny výjimek – živnosti provozované z důvodu veřejné dopravy, provozních a k potřebám občanů. Ty však byly značně omezeny, takže „užitečnost“ živností byla v tomto směru posuzována velmi restriktivně. Např. řezníci a uzenáři mohli v neděli prodávat maximálně do 10 hodiny.
Později docházelo k dalším omezením i mimo sváteční dny, v těchto případech již směřujících k ochraně zaměstnanců obchodu. Zákon č. 19/1910 ZŘ již nařizoval, že obchody musí být zavřené od 20. do 5. hodiny, pouze obchody s potravinami mohly mít otevřeno do 21 hodin. Výjimky byly stanoveny pro lázeňská místa, kde obchodní ruch v hodinách večerních bývá zvláště čilý
. Zákon stanovil, že prodavačům, kteří obědvají mimo dům, ve kterém jest obchod, musí polední přestávka činiti alespoň půldruhé hodiny, jinak alespoň hodinu
!
Organizace zdravotní péče
Již z roku 1870 najdeme v Zákoníku říšském doklad o tom, jak státní moc závazně upravovala veřejnou zdravotní službu. Zákonem ze dne 12. května bylo stanoveno, že vedle státních orgánů přísluší i obcím celá řada povinností na tomto úseku.
Obci vedle dohledu nad obecní hygienou náleželo míti evidenci nalezenců, hluchoněmých, pomatenců a blbců, kteří nejsou ve veřejném ústavě a přihlížeti k opatrování těchto osob
. V zákoně se rovněž dočteme, že obci náleží zřizovati a chovati v dobrém způsobu komory umrlčí a hřbitovy a v náležitém způsobu chovati mrchoviště
.
Nařízení č. 71/1874 ZŘ, kterým byly vydány předpisy „o příčině pomatenství“, stanovilo postup zřizování soukromých a veřejných ústavů pomatenců, které měly ležeti ve zdravé krajině, s dostatkem dobré vody k pití, v okolí, kde se nepovoluje ani hlučné ani jinak chorým na duchu škodné zaměstnání
. V ústavech bylo třeba oddělit obé pohlaví a nepokojné a nečisté od sebe náležitě odloučiti
. K přijetí do zřizovaných ústavů bylo třeba vysvědčení lékařské, že dotyčný jest na mysli neb na duchu pomaten,
kteréžto vysvědčení vydával c. a k. okresní lékař místa, kde se chorý zdržoval.