Hlavní navigace

Konečné a úplné ceny: Jejich vymáhání úřady příliš netrápí

19. 11. 2008
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Jaká je skutečná cena služby či výrobku? Také musíte někdy sečíst několik cen, abyste dostali cenu konečnou? Novela zákona to má změnit a ceny pro spotřebitele budou konečné. Jenže i současné platné právní předpisy to umějí, problém je však v liknavosti úřadů s vymáháním jejich plnění.

Ministerstvo financí připravuje novelu zákona o cenách, která má zajistit, že spotřebitel bude seznámen se skutečnou výší ceny výrobku. Důvodem jsou hlavně medializované nejasnosti kolem neúplných cen služeb cestovních kanceláří. Ve skutečnosti však už platné právní předpisy obsahují dostatek povinností, ukládajících prodejcům uvádění konečné a úplné ceny. Jsou však méně známé jednak kvůli roztříštěnosti zákonné úpravy, jednak kvůli malé vůli příslušných úřadů vymáhat jejich plnění.

Jeden zákon nestačí

zákoně o cenách (č. 526/1990 Sb., ve znění novel) skutečně výslovná povinnost uvádět úplné ceny chybí. Prodávající je povinen pouze při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Pravidlo se navíc týká jen spotřebního zboží.

Jenže cenu zboží a služeb pro běžné spotřebitele upravují také dva další důležité předpisy: Zákon o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb., ve znění novel) a občanský zákoník (č. 40/1964 Sb., ve znění novel). Podle prvního z nich nesmí informace o ceně (nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí) vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti, nebo že v ní jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť.

Zákon o ochraně spotřebitele navíc úmyslně nehovoří o pravdivosti informace, ale stačí mu pouhá možnost klamání zákazníka. Stačí, když z formulace, umístění údaje nebo velikosti písma může zákazník na první pohled nabýt dojmu, že cena je nižší než ve skutečnosti. Každý člověk sice vnímá reklamu, letáky či informace v prodejně odlišně, jenže právě proto legislativa v Evropské unii počítá s „průměrným spotřebitelem“. Tím není ani výborně informovaný vysokoškolák, ale na druhou stranu ani člověk vůbec nepoužívající „zdravý rozum“. Takovým pojetím je chráněn jak zákazník (obchodníkovi nestačí najít jedinou osobu, která matoucí údaj pochopila správně), tak sám obchodník (nehrozí mu šikanózní žaloby v americkém stylu).

Soud: Nenuťte spotřebitele luštit údaje

Pokud je například cena na letáku uvedena bez DPH, a teprve na konci najdeme poznámku psanou malým písmem, že k ceně je nutno připočíst ještě DPH, jde o matoucí údaj. U průměrného zákazníka vzbuzuje zdání, že cena je nižší než ve skutečnosti.

Takový názor jasně vyslovil také Nejvyšší správní soud, když rozhodoval o cenících společnosti T-Mobile. Prodejce nesmí nutit zákazníka spočítat si konečnou cenu služby. Nelze požadovat po spotřebiteli, aby u každého výrobku či služby zkoumal a porovnával, zda je uvedená cena již cenou konečnou, či zda je k ní zapotřebí připočíst DPH, uvedla předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu Marie Součková. Prodávající tedy musí spotřebitele informovat o konečné částce.

Podobně jasně hovoří také evropské směrnice č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách a č. 1998/6/ES o ochraně spotřebitele při označování výrobků. Klamání zákazníka se podle nich lze dopustit už jen tím, že je opomenuta informace významná pro utváření spotřebitelova rozhodnutí. Klamavost informace spočívat i ve způsobu jejího technického zpracování. Prodávající má povinnost označit výrobek konečnou cenou, která už nemá být navyšována o žádné další částky. Druhá z uvedených směrnic se však zatím týká jen prodeje zboží, nikoliv služeb, a také proto chce i Evropská komise výslovně rozšířit danou povinnost i na ceny letenek, zájezdů a podobně.

Stejná pravidla o uvádění cen platí také pro internet. Zákazníkům by se tak primárně neměla zobrazovat pouze cena bez DPH, ale obě varianty cen, případně jen cena s daní. Vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nestačí, když uživateli internetu budou nejprve zobrazeny ceny bez daně, a teprve po určité iniciativě uživatele (například zmáčknutí tlačítka) se mu zobrazí ceny s DPH.

Chce to odvahu

Jen málo podobných případů se však dosud dostalo až k soudu. Přitom právě díky zmíněnému rozhodnutí mají spotřebitelé velkou naději, že by v podobném sporu uspěli. Podle dostupných informací i autorových zkušeností z praxe navíc uvádění neúplných cen nezajímá ani živnostenské úřady. Nejenže je nekontrolují z vlastní iniciativy, ale nepříliš akční jsou i jejich reakce na případné podněty ze strany zákazníků.

skoleni_15_4

Přitom i kdyby ministerstvo financí či Evropská komise „doplnili“ zákon o další výslovné povinnosti, žádný předpis nikdy nemůže předem počítat se všemi možnostmi, které v praxi nastanou. Jinými slovy: Vždycky se najde způsob, jak zákon obcházet s poukazem na to, že „tohle konkrétně tam není zakázáno“. Právě proto je důležité, aby soudy a úřady posuzovaly porušení zákona podle obecných zásad uvedených v dané právní normě (nebo kodexu), nikoliv jen podle formální znění jednotlivých konkrétních paragrafů.

Dodejme ještě, že aktivitě úřadů mohou napomoci nejen spotřebitelé, ale také obchodní konkurenti. Stačí, když budou vystupovat jako průměrný spotřebitel a využijí zbraně, které jim proti klamavým praktikám dávají současné zákony.

Ohradili jste se někdy v obchodě, protože na výrobku byla uvedena nižší cena, než jste ve skutečnosti měli platit?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).