Nejvyšší soud ČR odpovídá v rozsudku ze dne 24. 2. 2026 na otázku, zda se v případě škody způsobené zaměstnavateli pracovníkem a současně tzv. třetí osobou (která není zaměstnancem) ve vztahu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem použije ustanovení § 2915 občanského zákoníku (o. z.) o solidární povinnosti obou osob, tedy zaměstnance a oné třetí osoby k náhradě škody (spis. zn. 21 Cdo 3308/2024).
Taková situace může nastat třeba při autohavárii, kdy nelze vinu přičíst jen jednomu účastníkovi silničního provozu, tedy řidiči, který je zaměstnán u firmy, jejíž majetek (zejména automobil) je poškozen v důsledku bouračky (nebo jde o odškodnění dalších účastníků silničního provozu a autohavárie).
V jiném případě může jít třeba o situaci, kdy zaměstnanec na pracoviště dovolí vstoupit jinému člověku a oba společně pak způsobí škodu na provozu firmy.
Klíčové pravidlo zákoníku práce
Podle ustanovení § 257 odst. 5 zákoníku práce platí, že: Je-li k náhradě škody společně zavázáno (rozumějme povinno) více zaměstnanců, je povinen každý z nich nahradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění
.
Předchozí pravidla, kdy za škodu zaměstnavateli, odpovídal zaměstnanec a ještě někdo jiný
Dosavadní rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatura) k zákoníku práce z doby před účinností současného (nového) o. z. se ustálila v závěru, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil.
Nebyla proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob mimo zaměstnavatele. Jinými slovy řečeno: Ač výslovná právní úprava chyběla, ustáleným výkladem se dovozovalo, že odpovědnost zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou také zaviněním třetích osob je dílčí, nikoliv solidární.
Co je solidární odpovědnost
Solidární (čili společná a nerozdílná) odpovědnost za škodu znamená, že pokud škodu způsobí více osob , poškozený může požadovat náhradu celé škody po kterémkoliv z nich.
Škůdci odpovídají za škodu společně, což poškozenému usnadňuje vymáhání náhrady, zejména pokud je jeden ze škůdců solventnější.
Škůdce, který škodu uhradil, má následně nárok na postih (tzv. regres) vůči ostatním škůdcům.
Poškozený a oprávněný si tak může vybrat po kom bude vymáhat škodu. Vybere si logicky toho nejsolventnějšího. A pokud ten uhradí nejen svůj podíl na škodě, ale i podíl jiných osob, tak pak může následně vymáhat to, co uhradil za jiné společně odpovědné, po nich.
Současná pravidla
Podle § 2915 odst. 1 věty prvé o. z. platí, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně. Je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu.
Mohlo by se zdát, připouští Nejvyšší soud, že hovoří-li § 257 odst. 5 zákoníku práce (jak jej shora citujeme) pouze o více zavázaných zaměstnancích k náhradě škody (a jejich dílčí odpovědnosti), pak v případě, že je zavázána k náhradě škody vedle zaměstnance třetí osoba, chybí pro tento případ zvláštní úprava v zákoníku práce a použije se obecná úprava dle § 2915 odst. 1 větě prvé o. z.
Mohlo by to tedy napovídat solidární odpovědnosti zaměstnance a třetí osoby. (K takovému výkladu svádí i text věty za středníkem v § 2915 odst. 1 věty první, jenž počítá s existencí jiného zákona limitujícího pro některého ze škůdců výši náhrady škody.)
Takové názory se objevují i v odborné literatuře, v komentářích k zákoníku práce a k občanskému zákoníku. Zapomeňte však na ně. Aktuální autoritativní přístup Nejvyššího soudu je jiný.
Zvýšená ochrana zaměstnance dle zákoníku práce
Nelze opomenout zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance [§ 1a písm. a) zákoníku práce], neboť tato mu poskytuje příznivější (více chráněné) postavení, než by měl v obdobném vztahu občanskoprávním.
Zaměstnanci, jenž škodu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním – tedy nikoliv v tzv. excesu – nelze ochranu odepřít.
Nelze mu odepřít ani některý z prvků této zvláštní ochrany (zde dílčí odpovědnost vůči poškozenému zaměstnavateli) jen na základě nahodilého jevu, že druhý (další) škůdce byl osobou vně zaměstnavatele.
Odpovědnost za škodu způsobenou spolu s třetí osobou
Nejvyšší soud ČR proto v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3308/2024, ze dne 24. 2. 2026 (zde viz i další argumenty), uzavírá, že v případě škody způsobené zaměstnavateli pracovníkem také třetí osobou (osobou vně zaměstnavatele) se na povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nepoužije § 2915 odst. 1 věty první o. z. o solidární odpovědnosti (spis. zn. 21 Cdo 3308/2024).
Odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 odst. 1 zákoníku práce zůstává dílčí, nikoli solidární. (Zaměstnanec je proto povinen uhradit jen tu škodu, za kterou odpovídá resp. jejíž úhrada mu byla uložena soudem, pokud věc jeho odpovědnosti byla řešena soudní cestou.)
