V Česku se rozmohl byznys s chudobou, který neúmyslně dotuje stát ze svých dávek. Města přitom nemají účinné nástroje, jak na provozovatele problematických ubytoven efektivně tlačit. Problém je totiž hlubší. Podle Jana Miloty z Platformy pro sociální bydlení jsou tyto ubytovny jen symptomem a je potřeba se ptát, proč vůbec vznikají.
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) podle svých slov řeší problematiku obchodování s chudobou kombinací změn v dávkovém systému, posílením kontrolních mechanismů a spoluprací s obcemi a sociálními pracovníky. Jedním z kroků je i samotné zavedení superdávky, která omezuje proplácení nepřiměřených nákladů na bydlení a zvyšuje důraz na kvalitu a standard bydlení. Nově se nehodnotí pouze výše nákladů, ale i skutečné užívání ubytování a jeho standard, přičemž Úřad práce může provádět šetření přímo v místě. Konkrétně jde například o zavedení stropů uznatelných nákladů na bydlení, omezení úhrad u bydlení pouze na přiměřenou výši, nebo možnost nevyplatit dávku v případě, že bydlení nesplňuje základní standardy,
uvedlo pro Měšec.cz tiskové z MPSV.
Mechanismy, které mají předcházet vyplácení dávek na problematické bydlení, v systému dávek ale fungují už teď u příspěvku na bydlení a v praxi často nejsou uplatnitelné, protože v opačném případě by výsledkem mohly být desítky rodin na ulici bez střechy nad hlavou. To je patová situace, do které se nechce dostat žádné město, protože nemá kapacity na to je ubytovat.
Ministerstvo práce dále připomnělo, že obchod s chudobou by měl omezit i nový zákon o podpoře bydlení tím, že naváže veřejnou podporu na vyhovující bydlení a znemožní dlouhodobé financování nevyhovujícího bydlení z veřejných prostředků. Zároveň posiluje roli obcí a podporuje individuální řešení bydlení místo koncentrace lidí v problematických objektech
.
Stát však zároveň ukončil spolupráci s lidmi, kteří byli navázáni na bývalou Agenturu pro sociální začleňování. I když to Ministerstvo pro místní rozvoj prezentuje spíš jako organizační změny, mnozí změny kritizují s tím, že se stát zbavuje odborníků, jejichž znalosti a zkušenosti jsou nenahraditelné.
Umí stát efektivně bojovat s byznysem s chudobou?
J. M.: To je složitější problém. Myslím si, že stát umí docela dobře bojovat s těmi projevy obchodu s chudobou. Ale ten problém začíná trošku někde jinde a v tom ohledu je stát velice neefektivní. Je to zapříčiněno několika důvody. Jedním z nich je rezignace na bytovou politiku. Ubytovny začaly vznikat v situaci, kdy začalo být nedostupné bydlení pro některé části populace. Hlavně pro diskriminované domácnosti, které se nemohou dostat k vlastnímu bydlení nebo do nájmu. A tím, že stát rezignoval na bytovou politiku a začal ji dělat čistě prostřednictvím dávek na bydlení, vznikl celý sektor nějakého sekundárního bydlení, tedy ubytovny pro lidi, kteří se nedostanou na ten běžný trh, kam jde většina lidí, kteří si chtějí zajistit bydlení (tzn. hypotéky, bydlení od příbuzných nebo nájem). Kvůli těm dávkám pak ten sekundární trh s bydlením jde s cenou tam, kam může, tzn. na plnou částku toho, co ten příspěvek nebo doplatek na bydlení nabízel.
Taky víme taky, že to nejsou podnikatelé, kteří by chtějí provozovat udržitelný byznys. V zásadě jim jde o to vyždímat ten stát prostřednictvím těch nejchudších lidí, co to jde. Jsou to často zkrátka lidé, kteří jdou tak trošku přes mrtvoly, jdou vlastně úplně na dřeň toho systému.
Co města potřebují, aby mohla s byznysem s chudobou účinně bojovat?
L. O.: Když jsem v Jablonci řešila problémy spojené s ubytovnou Neptun, uvědomila jsem si, jaký dopad obchod s chudobou má a jak jsme na to my v obci krátcí. Když to někomu popisuju, přirovnávám problémy týkající se problémových ubytoven a obchodu s chudobou ke koláči. Každý úřad nebo orgán státní zprávy má z toho koláče nějakou výseč a té se věnuje. Takže např. hygiena řeší šváby, štěnice, plísně, hygienické podmínky..Je tam úřad práce, který má výseč přidělování různých dávek. Svůj díl má městská a státní policie a další. Každý orgán tedy řeší svou problematiku. A město má z hlediska možností a pravomocí jen minimální část. Pokud se provozovatel nedokáže postarat o odpady, můžeme mu dát pokutu, ale to je zhruba vše. Všechny další problémy, které se na těchto ubytovnách řeší, už leží na dalších orgánech a každý řeší striktně jen to své a nemá kapacitu řešit agendu těch druhých.
Proto vnímám roli obce nebo samosprávy jako roli někoho, kdo by měl procesy koordinovat, napomoci tomu, aby všechny dotčené orgány věděly, co se na té ubytovně děje a posílat na ně podněty k prošetření.
Lenka Opočenská a Jan Milota
Jan Milota
Působí v Platformě pro sociální bydlení. Poskytuje obcím poradenství, jak mohou efektivně zavádět nástroje na ukončování bezdomovectví. Rozvíjí přístup Housing First a programy prevence ztráty bydlení.Lenka Opočenská
Náměstkyně primátora pro životní prostředí a strategii města, která řešila praktické potíže s problémovou ubytovnu Neptun v Jablonci n. N.
Dělá teď město něco pro to, aby se v Jablonci neobjevila další podobná ubytovna?
L.O.: Skoro u všeho platí, že prevence je levnější než následná represe. Proto jsme před nedávnem dali mandát pracovní skupině Dobrá adresa, která by měla pomoci zabránit tomu, aby ve města znova vznikla nějaká podobná lokalita. V první fázi chceme zjistit, kde se jaký rizikový objekt vyskytuje a kdo tam bydlí. Ty objekty a jejich osazenstvo se tedy budou mapovat, abychom zjistili aktuální stav a podle toho budeme reagovat. Jedním z návrhů, se kterým přišla Agentura pro sociální začleňování, bylo stanovit i v dalších městech hodnocení ubytoven v podobě semaforu dle plnění určitých kritérií. Takhle by se mohla města vzájemně informovat, aby např. i sociální pracovnice věděly, že do ubytovny v červené zóně nikoho ideálně posílat nemají a mají hledat ty v zelené.
J.M.: Tady je třeba říci, že ti lidé jdou na tu ubytovnu, protože jsou ve velké krizi. Často se stěhuje z jedné do druhé co měsíc či dva, protože ti provozovatelé jdou do extrémů, vyhrožují jim, vyhazují je násilím. Ty lidé jsou často obětí nějakého zločinu, který nevidíme a jdou de facto téměř kamkoli, kde je pro ně místo. Oni jsou zoufalí z toho, že nebudou mít pro děti střechu nad hlavou, takže vezmou téměř jakékoliv prostředí. Takže ten systém (semafor – pozn. red.), který tady byl popsaný, může těm lidem pomoci při rozhodování, kam jít. Většina z těch lidí je extrémně schopná tu krizi vyřešit. To jsou lidé, kteří pořád řeší krize, umějí to, hledají možnosti a jsou v tom hodně motivovaní, ale často narážejí na ty neférové lidi.
Pak jsou tu i pomáhající profese, které se spolehnou na to, že zkrátka u nich ve městě žádná ubytovna nebo azylový dům není a budou ty lidi přesouvat jinam, kde je jakákoli reklama na něj. To dělají ostatně i samotné azylové domy, protože tady je zvykem, nebo v zákonu o sociálních službách je napsané, že by v něm lidé měli být zpravidla jeden rok a mnoho azylových domů si to vykládá jako maximálně jeden rok. Takže já osobně znám maminky s dětmi, které do 18 let vychovávají dítě každý rok v jiném městě, protože se přesouvají pořád někam jinam. A čas od času nenarazí na žádný azylový dům a musí jít do ubytovny a být v ní dva tři měsíce. Ony se takhle stěhují pořád někam jinam a ty jejich děti si musí každý rok najít jiné kamarády a chodí do jiné školy. To je katastrofa sama o sobě. Ale ještě narážejí na pronajímatele, kteří je šikanují.
A ta šikana většinou není jen o tom, že by jim nadával, ale vypadá tak, že musí platit neférové poplatky: že mají na pokoji televizi, že přijdou mimo stanovené hodiny, že si zapnuli přímotop, protože se v zimě netopí a jim je zima. Za to zaplatí pokutu. Těch neférových poplatků je často daleko víc, než těch férových, takže zaplatí podstatně víc, než je napsané v těch pravidlech ubytovny. I proto je důležité mít koordinovaný systém, aby se často podíval i na to, jak ta ubytovna opravdu funguje, jestli je ten systém neprůhledný v tom, kolik ty lidi zaplatí a jakým způsobem je někdo bude trestat, jestli je to tam bezpečné nebo hygienické, protože často tam bývají problémy s nějakým obtížným hmyzem. A tohle my často vůbec nevíme, jen se to dozvídáme prostřednictvím ubytovaných nebo sociálních pracovníků. Když to bude vědět město, tak s tím může udělat daleko víc. Ta koordinace na úrovni města je ten klíč k tomu se poprat s těmi jednotlivými věcmi.
L.O.: Jestli k tomu můžu něco dodat, tak my když jsme chtěli lépe poznat, jak to na ubytovně Neptun funguje, tak bylo těžké z těch lidí něco dostat. Oni mají obrovský strach, že přijdou o střechu nad hlavou. My jsme tam chtěli získat spolupracovníky, kteří by nám pomohli tam rozkrýt nějaké nefér praktiky nebo odkrýt nějaké nedostatky (např. se tam říkalo o elektroinstalaci, že je špatná a nebezpečná). Ale vlastně se to moc nepodařilo, protože si všichni báli, že se na to přijde a že je potom z té ubytovny vyhodí. Nám, kteří máme střechu nad hlavou, tak si řekneme: tak ať vyhodí. Ale jako pro ty lidi to je game changer. Oni nechtějí zůstat na ulici, takže je to pochopitelné.
Rozhovor si můžete pustit i ve formě podcastu:
Platforma pro sociální bydlení letos koncem března upozornila, že dochází k nesystémovému utlumování rozbíhajících se aktivit v oblasti bydlení, na kterých se podílely či měly podílet obce a poskytovatelé sociálních služeb, ukončují se klíčové projekty, mezi nimi i ty, které už měly zajištěné financování z EU a dochází také k oslabování odborných kapacit v oblasti bydlení v gesčních resortech MPSV a Ministerstva pro místní rozvoj, k výraznému personálnímu oslabení lidí z bývalé Agentury pro sociální začleňování v oblasti bydlení. Jak tyto kroky hodnotíte?
L. O.: Jablonec nad Nisou s Agenturou spolupracuje asi tři roky. Poskytovala nám expertízu, propojovala nás s dalšími městy nebo s dalšími odborníky a díky ní jsme mohli udělat nějaké analýzy, abychom věděli, jak na tom jsme v oblasti sociálního vyloučení. Tito lidé nás provázeli a díky nim všechna ta ozubená kolečka, která v problematice sociálního začleňování jsou, že se točí a vše směřuje k řešení.
Od prvního dubna došlo k reorganizaci a „byli odejiti“ řídící pracovníci, takže ta řídící struktura se rozpadla. Teď to jede nějakou setrvačností. My naštěstí máme lokální koordinátorku, která nám byla přidělena před lety, která je schopná, šikovná, chytrá a umí si poradit. Ale to také nebude trvat dlouho, protože je potřeba nějaký management. Navíc jsou v ohrožení určité evropské projekty. Úplně do toho nevidím, ale může se stát, protože musíme plnit nějaké indikátory, že bychom museli nějaké z těch evropských peněz vracet. Podle mého názoru tato snaha o takzvanou efektivitu je úplně špatně. Bylo to něco, co fungovalo. Ti lidi s sebou nesli zkušenost a odbornost. Teď se to se to rozprášilo a já si myslím, že to je velká chyba a že by se tento krok měl přehodnotit a nejen to vrátit do původního stavu, ale vlastně dát té agentuře větší kompetence a ty odborníky tam dosadit zpátky. Jinak se přeruší nějaká kontinuita a těm městům to nepomůže, spíš uškodí. My se s tím prostě nebudeme vědět rady.
Agentura pro sociální začleňování zanikla před šesti lety, kdy byla převedena z Úřadu vlády pod Ministerstvo pro místní rozvoj a stala se standardním odborem. V rámci systemizace letos k 1. dubnu došlo ke sloučení Odboru pro sociální začleňování s Odborem bydlení do nového Odboru rozvoje bydlení a soudržnosti.
Tato integrace vychází z logiky, že sociální vyloučení ve většině případů začíná právě u ztráty nebo nedostupnosti bydlení. Sloučení obou útvarů reaguje i na závěry kontrolní zprávy NKÚ, která v minulosti upozorňovala na roztříštěnost agend a neefektivitu při řešení otázek sociálního bydlení. Tímto krokem odstraňujeme duplicitní činnosti mezi těmito odbory a vytváříme integrovaný nástroj státu pro řešení tohoto problému hned v jeho zárodku,
uvedla pro server Měšec.cz Veronika Lukášová z Ministerstva pro místní rozvoj.
J. M.: To, co tady táhne celým tím rozhovorem je, aby obce měly kapacity řešit nějaké systémové věci, protože tak to bude fungovat, ale vedle toho aby měly kapacity řešit i krize, např. právě problémové ubytovny. A to bohužel bez nějakého národního nástroje, nějaké struktury, nejde dělat. Ať už se to jmenovalo Odbor pro sociální začleňování, nebo Agentura pro sociální začleňování, pokud to bylo ještě na Úřadu vlády, to je úplně jedno. Každopádně tam odešlo tolik lidí, že přišla do značné míry o know-how. Jakákoliv organizace, která přijde o střední a vysoký management zkrátka přichází o nějaké know-how. V tom terénu může být zachované, ale jde o celkové nasměřování. Šlo o odborníky, kteří mají mnohaletou praxi a umějí to předávat. Např. celé zavádění zákona o podpoře bydlení do značné míry leželo právě na tom, jak pomůže obcím Agentura pro sociální začleňování. Myslím si, že dělali celou dobu mimořádně kvalitní práci. Něco, co není běžným zvykem jako státní servis pro obce.
A vedle toho přicházeli i s úplně novátorskými věcmi, které tady běžně nebyly. Např. celý projekt odkupu sídliště ve Šluknově je tak velká věc, která se v Česku zatím nestala. Takováhle věc nejde bez znalosti a schopností lidí z Agentury udělat. Je to daleko rizikovější, než cokoliv jiného, protože to je velký projekt, který vyžaduje obrovské kompetence a Agentura se tímhle způsobem dostávala do trochu jiné ligy té podpory. Myslím si, že to slučováním odborů, změna struktury ale hlavně to, že stát se připravil o ten lidský kapitál, je obrovská škoda a přišel tím o kompetence. Ti lidé si najdou práci jednoduše, ale stát podobné odborníky na danou věc nenajde. Můžeme spolu politicky nesouhlasit, ale je škoda přicházet o tu odbornost. Města moc dobře ví, jaké to je přijít o odborníka, který se těžko nahrazuje. Teď to bude zjišťovat stát.
V tomto dílu dále rozebíráme, proč v praxi nefungují stanovené požadavky na standardy, které jsou už dnes zanesené v systému dávek a měly by zajistit, že peníze půjdou jen na důstojné bydlení a proč není pro město tak jednoduché problematické ubytovny zavřít. Povídáme si také o novele zákona o podpoře bydlení a popisujeme příklady ze zahraničí, kde se prostřednictvím zajímavých projektů daří městům s bezdomovectvím bojovat.
Podcast serveru Měšec.cz najdete na všech hlavních platformách – Spotify, Apple Podcasts i dalších. Sledovat můžete také náš kanál na YouTube, kam přidáváme jednotlivé epizody.
