Podmínky a důsledky osvojení nezletilého dítěte dnes komplexně upravuje Občanský zákoník. Z čistě právního pohledu se osvojením rozumí „přijetí cizí osoby za vlastní“.
Předpokladem pro osvojení je tak existence určitého pevného a stálého vztahu mezi osvojitelem a osvojencem, který standardně existuje mezi rodičem a dítětem – nebo alespoň základy takovéhoto vztahu. Osvojení nezletilého musí být samozřejmě v souladu s jeho zájmy a rozhoduje o něm vždy soud na návrh osoby, která chce dítě osvojit (tzv. osvojitele).
Osvojitelem se však nemůže stát každý, nýbrž pouze zletilá a svéprávná osoba, která je svými vlastnostmi a způsobem života schopna zaručit, že bude pro osvojované dítě (tzv. osvojence) dobrým rodičem. Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem by současně měl být dostatečný věkový rozdíl, a to alespoň ve výši šestnácti let.
Souhlas s osvojením a péče před osvojením
Obecně nemůže být o osvojení soudem rozhodnuto bez souhlasu dítěte nebo jeho rodičů. Pokud osvojované dítě dosáhlo alespoň dvanácti let věku, je potřeba jeho osobního souhlasu téměř vždy.
V opačném případě dává jeho jménem souhlas jeho opatrovník, kterým soud zpravidla jmenuje orgán sociálněprávní ochrany dětí. Nicméně, pokud je to jen trochu možné, soud vyslechne i osvojované dítě a pokusí se vzít jeho vyjádření samozřejmě v úvahu – s ohledem na stupeň jeho duševního rozvoje.
Vedle souhlasu dítěte je k osvojení potřeba rovněž souhlasu biologických rodičů dítěte, a to jak otce, tak matky. Biologický otec osvojovaného dítěte může dát souhlas k osvojení hned po narození dítěte, matka však může platně svůj souhlas s osvojením poskytnout nejdříve po uplynutí šesti týdnů po jeho narození.
Rodiče souhlas mohou odvolat
Souhlas rodičů s osvojením dítěte může být zpravidla odvolán ve lhůtě 3 měsíců od jeho udělení, přičemž souhlasu rodiče osvojovaného dítěte není k osvojení třeba jen za předpokladu, že rodič byl zbaven rodičovské odpovědnosti (vč. práva dát souhlas k osvojení), není dostatečně svéprávný, nebo se zdržuje na neznámém místě a toto místo se nepodaří soudu zjistit.
Samotnému aktu osvojení zpravidla předchází tzv. péče před osvojením, která trvá po dobu, po kterou je možné posoudit, jestli se mezi osvojitelem a dítětem vytvořil potřebný vztah, a lze proto důvodně očekávat, že osvojení naplní svůj účel a bude úspěšné.
Jelikož osvojením se v podstatě do určité míry napodobuje biologické rodičovství, měl by být vztah mezi osvojencem a osvojitelem po osvojení pokud možno trvalý a stálý, ačkoliv ne vždy se to podaří. Rozhodnutím o osvojení se totiž osvojené dítě stává potomkem osvojitele v prvním stupni a osvojitel se i zapisuje do matriky jako jeho rodič. Péče o nezletilé dítě před osvojením by proto měla být jakýmsi prvotním důkladným prověřením vzniku potřebného pouta mezi osvojencem a osvojitelem, a z toho důvodu by měla trvat alespoň po dobu šesti měsíců.
Následky osvojení
Hlavním důsledkem osvojením je především zánik příbuzenského vztahu mezi osvojencem (tj. dítětem) a jeho původní rodinou, spolu se všemi právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto vztahu.
Naopak osvojením vzniká příbuzenský vztah mezi osvojencem a osvojitelem, který v důsledku osvojení vůči dítěti nabývá tzv. rodičovskou odpovědnost, jenž spočívá především v povinnosti osvojitele pečovat o zdraví dítěte, o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, osobně se o dítě starat a stýkat se s ním, zajišťovat jeho řádnou výchovu a vzdělání, zastupovat jej nebo spravovat jeho jmění.
Nezletilé dítě se tak v důsledku osvojení stává plnohodnotným členem a nerozlučnou součástí osvojitelovy rodiny, a to nejen po stránce právní, ale také (a to především) po faktické stránce. Osvojené dítě na základě osvojení zpravidla získává i příjmení osvojitele. Pouze pokud s tím osvojené dítě nesouhlasí, může soud rozhodnout tak, že ke svému dosavadnímu příjmení bude dítě dále připojovat také příjmení osvojitele.
Přestože by to mělo být pouze výjimečné, a jsou-li k tomu dány zvlášť závažné důvody, může soud osvojení (buď na návrh osvojitele, nebo osvojence) zrušit. Osvojení ovšem nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení (není-li samozřejmě samotné osvojení v rozporu se zákonem).
Zrušením osvojení přirozeně zaniká příbuzenský poměr vzniklý osvojením a původní příbuzenský poměr s biologickými rodiči se v jeho důsledku obnovuje. Majetková práva a majetkové povinnosti osvojence vzniklé před tím, než bylo osvojení zrušeno, však nejsou zrušením osvojení dotčeny.
Závěr
Osvojení dítěte s sebou přináší vedle práv, která osvojiteli vůči nezletilému dítěti vzniknou, také i řadu povinností a především obrovskou odpovědnost vůči osvojovanému dítěti, které se v důsledku osvojení stane na osvojiteli do značné míry závislé přesto, že není jeho pokrevním potomkem.
Osvojitel je povinen se o dítě starat, zajišťovat veškeré jeho potřeby a v podstatě nahradit jeho biologické rodiče, což není vůbec lehký úkol. Z toho důvodu by si každý, kdo jakkoliv uvažuje (ať už nyní, či do budoucna) o osvojení nezletilého dítěte, měl nejprve uvědomit, zda je nejen schopen, ale především ochoten dlouhodobě pečovat o dítě, které není jeho vlastní, a obětovat mu významnou část svého života. Pokud dospěje k závěru, že ano, je osvojení určitě krokem správným směrem.