Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží. Dnes by měl totiž Eurostat ukázat, že eurozóna ke konci roku 2016 zrychlila (na 0,4 % mezikvartálně a 1,7 % meziročně) a současně lednová euro-inflace vyskočí do blízkosti čtyřletých maxim (náš odhad 1,5 %).
Na druhou stranu většině trhu je jasné, že ani taková čísla zatím Evropskou centrální banku nepřesvědčí o ústupu z měnové expanze. I když s tím někteří bankéři z německé Bundesbanky mají problém, Mario Draghi a většina ECB si myslí, že návrat inflace k cíli ještě není trvalý, udržitelný a především rovnoměrný. To by měla potvrdit i dnešní čísla. Zatímco německá inflace v lednu vyskočila k 1,9 %, francouzská zůstane jen těsně nad 1 % a italská ještě o poznání níže (okolo 0,8 %).Pokud nebudou nová čísla znamenat nic zásadního pro politiku ECB, pravděpodobně kratší konec německé a eurové křivky nijak neovlivní. To i proto, že se ECB v nejbližších měsících v rámci politiky kvantitativního uvolňování soustředí pravděpodobně více na nákupy krátkodobých cenných papírů.
Na druhou stranu delší konec si může žít více svým vlastním životem a sledovat o něco těsněji vývoj na globálních trzích. Pokud v USA porostou v souvislosti s dobrými čísly z trhu práce a sázkami na Trumpovy protekcionistické a fiskální plány obavy z inflace, mohou dlouhé americké dluhopisy zůstat pod tlakem. Pak těžko věřit, že by se podařilo zabránit ztrátám také na německém bundu. Výnosové rozpětí mezi německým a americkým desetiletým dluhopisem sice spadlo ze svých maxim, ale i tak je stále vyšší než 2 procentní body. Německé dlouhé výnosy tedy mohou podle našeho názoru postupně dál růst…, tedy minimálně do té chvíle, dokud to nebude příliš vadit akciovým trhům.