Přeci jenom Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny. Bez vlády mající podporu obou parlamentních komor nebude možné pokračovat v reformních snahách „úřednického“ premiéra Montiho. A že jsou reformy nezbytné, je nasnadě.
Od počátku globální finanční krize poklesl reálný HDP Itálie o 7 % a zaniklo 670 tisíc pracovních míst. Veřejný dluh raketově narostl na současných 127 % HDP a je třetí nejvyšší mezi zeměmi OECD. Slabý potenciál ekonomiky zejména kvůli nízké produktivitě, obrovským byrokratickým překážkám a korupci pak ohrožuje udržitelnost zadlužení země.
Itálii a jejím tradičním (méně kapitálově náročným) odvětvím se nepodařilo v posledních dvou dekádách vypořádat se s efekty globalizace a intenzivnější mezinárodní konkurencí. Důraz byl kladen zejména na ochranu firem i zaměstnanců, čímž se vliv mezinárodní konkurence (i v prostředí společné měny) dočasně eliminoval. Důsledkem ovšem byla vysoká úroveň rigidity na trzích a pokles investiční aktivity snižující růstový potenciál. Itálie tak dlouhodobě ztrácí dech. Zatímco ještě v roce 1995 byla životní úroveň Italů 20 % nad průměrem EU27, v roce 2011 již byla pouze na průměru.
Itálie tedy rozhodně nepotřebuje další období nejistoty, ale naopak potřebuje pevnou vládu s jasným mandátem zlepšit institucionální podmínky fungování italské ekonomiky, snížení byrokratické zátěže a zjednodušení podmínek pro podnikání a zejména vytvoření prostředí příznivého pro reálné investice včetně zahraničních. Pouze investice mohou být příslibem budoucího vyššího potenciálu italské ekonomiky.