Jedno přísloví praví, že spravedlnost je slepá. Druhé, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Snad mezi těmito příslovími bude existovat i kompromis. Často se dočítáme, že „neznámý“ řidič způsobí dopravní nehodu, od které následně uteče. Když neexistuje přímý a hodnověrný svědek nebo identifikovatelný záznam z kamery, má vyhráno, přestože lze vylučovací metodou naprosto přesně zjistit, kdo vozidlo musel řídit. Ovšem presumpce neviny je větší, a pokud podle platných zákonů nelze vinu dokázat, nelze postupovat jinak, než podezřelého z dopravní nehody s plnou slávou pustit, přestože například zmasakroval deset lidí na tramvajovém ostrůvku. Podobná situace nastává v případě, kdy je jasné, že vozidlo musel řídit jeden ze dvou či více podezřelých, ale všichni záměrně svalují vinu jeden na druhého. Nelze odsoudit nevinného a volný je následně i viník. Tato do nebe volající nespravedlnost může u některých povah vyvolávat neočekávané reakce, zejména touhu vzít spravedlnost do vlastních rukou, a není se čemu divit. Problém je vždy v platné legislativě. Pokud umožňuje úhybné manévry, je logické, že je bude mnoho občanů využívat. Málokdo na sebe prozradí, že něco nezákonného provedl, svědomí totiž pomalu vymírá.
Neudáš sám sebe a příbuzných svých
Když před pár lety začal platit nový silniční zákon, mnoho řidičů – pachatelů dopravních přestupků – začalo využívat slabiny obsažené přímo v zákoně. Jednou z nich je ustanovení o tzv. osobě blízké. To umožňuje odmítnout výpověď, odmítnout podat vysvětlení, pokud by tím mohlo být zahájeno přestupkové nebo trestní řízení. Stačí tak mít rodinného příslušníka a je na policii, aby dokázala, kdo skutečně řídil. Když to neprokáže, viník či pachatel přestupu vyhrál a odchází vždy s úsměvem nepostižen. Není nutné se však schovávat za osobu blízkou. Podle platné legislativy nemusí pachatel přestupku nebo trestného činu vypovídat, pokud by tím sám sobě uškodil. I toto lze využít.
Zákon č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky
§ 12 Odstavec 3
Vysvětlení může odepřít pouze osoba, která by jím sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťovala jako újmu vlastní, způsobila nebezpečí trestního stíhání nebo nebezpečí postihu za přestupek.
Častou odpovědí pro bývá věta: Vím, kdo vozidlo řídil, ale na základě §12 atd. odmítám podání výpovědi.
Podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením 2/1993 Sb. odvolání se na obranu osoby blízké je ústavní právo, takže její případné vypuštění ze zákona o provozu na komunikacích nic na použití tohoto práva nemění.
Bez kamery nebo svědka není šance
Tento nešvar se využívá především v přestupcích u špatného parkování. Pokud chybí kamera, která přestupek zaznamená, nemá policie šanci něco prokázat. Bez kamerového záznamu se tak dá parkovat bez postižení prakticky kdekoli. I autor tohoto článku, žijící často v zahraničí, této české „výhody“ několikrát využil, když ji legislativa umožňuje. Zvláště v kombinaci se zahraniční registrační značkou se stává vozidlo bez identifikovatelného řidiče prakticky nepostižitelné a policie ho přehlíží. Nestojí jí za námahu složitě dokazovat přestupek a zasílat obsílky do zahraničí. Toto se snad naštěstí brzy změní.
Konec skrývání, zaplatí provozovatel
V novém návrhu zákona o Policii České republiky a návrhu souvisejícího změnového zákona, které jsou v současné době projednávány v Poslanecké sněmovně (sněmovní tisky 339 a 440), je řešeno i přenesení odpovědnosti za dopravní přestupky nezjištěných řidičů na jiné subjekty.
V praxi to znamená, že odpovědnost za dopravní přestupek spáchaný nezjištěným řidičem bude přenesena na provozovatele vozidla. Např. § 36 návrhu zákona o Policii ČR a § 17a návrhu změnového zákona stanoví, že vozidlo zaparkované v rozporu s dopravními předpisy bude odstraněno na náklady osoby, která vozidlo na místě ponechala, a nelze-li ji zjistit, na náklady provozovatele vozidla.
Zásadní problematikou je častá nemožnost objektivně zjistit, která osoba vozidlo na inkriminovaném místě, v případě příkladu parkování, ponechala. Náklady za odtah tak budou přeneseny na provozovatele vozidla. Tím může být jiná fyzická osoba anebo subjekt – firma. Očekává se, že provozovatel vozidla, který vozidlem disponuje, má (resp. měl by mít) přehled o jeho uživateli či o jeho řidiči v době spáchání dopravního přestupku. Způsobenou finanční újmu spojenou s tímto řešením poté může vymáhat po osobě, která přestupek (parkování v rozporu s dopravními předpisy) spáchala.
Pro příklad nemusíme chodit daleko, u vozidla užívaného na základě leasingové smlouvy je provozovatelem zpravidla leasingový nájemce.
Když vlastník není provozovatel
V médiích i v některých pracovních orgánech Ministerstva dopravy dochází k časté interpretaci názoru o možnosti přenesení této odpovědnosti na vlastníka vozidla. Jenže vlastník v řadě případů není provozovatelem vozidla. Nemá v řadě případů právní a faktickou možnost s vozidlem disponovat, vozidlo užívat či organizovat jeho užívání. Podle názoru České leasingové a finanční asociace by měla tato zásada být aplikovaná i v případě odpovědnosti za ostatní dopravní přestupky nezjištěných nebo nezjistitelných osob.
Karty jsou na stole
Návrhů je mnoho a záleží jen na našich zákonodárcích, jakým směrem se vydají. Chceme-li mít právní stát, jak se často v médiích zmiňuje (a který v zásadě nikde neexistuje), musí existovat odpovídající zákony. Policie může svoji práci vykonávat jen do té míry, jak jí to platná legislativa umožňuje. Nemůžeme jí to mít za zlé.