Hlavní navigace

Historické milníky vývoje britské měny

Autor: isifa/MAFRA/PETR TOPIČ
Zbyněk Kalabis

Britská měna byla po dlouhá staletí založena ne na desítkové, ale na dvanáctkové číselné soustavě. Nejzajímavější okamžiky vývoje britských peněz.

Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Základem pro anglickou libru se staly peníze používané v Římské říši, kdy se 12 stříbrných mincí (denárů) rovnalo jednomu solidu. Z jedné libry stříbra bylo možné vyrobit 240 denárů, a tak se z váhové jednotky stala měna. Jedna libra ovšem představovala příliš velkou hodnotu, a proto ji bylo nutné rozdělit na menší jednotky. Základem bylo její rozdělení na 12 pencí neboli na jeden šilink.

Jedna libra byla tedy tvořena 240 pencemi, respektive 20 šilinky. Samotné slovo šilink je pravděpodobně odvozeno od slova skell (neboli česky zvonit). Také pence se ještě dále členily na čtvrtiny neboli na takzvané farthingy. Postupně se začaly mezi výše uvedenými mincemi objevovat mezičlánky o nejrůznějších hodnotách. Dva šilinky tvořily jeden florin, dva šilinky a 6 pencí se rovnaly půlkoruně a celá koruna měla hodnotu pěti šilinků. Pro zajímavost první papírové bankovky se zde začaly tisknout v 17. století. 

Při nákupu na trhu jste potřebovali několik druhů mincí různých hodnot

Koruna (neboli crown) se původně nazývala crown of double rose. Zavedl ji král Jindřich VIII. z rodu Tudorovců v roce 1526 jako součást svojí měnové reformy. Půlkoruna byla poprvé ražena v roce 1549 za vlády jeho syna Edwarda VI. Samostatně ražená šestipence se nazývala tanner, zatímco šilinku se přezdívalo bob. Ceny zboží se ovšem nesčítaly do jednoho čísla, ale cena byla uváděna ve tvaru například 1 libra, 4 šilinky a 7 pencí.

Jako zkratka se pro penci používalo písmeno d, odvozená od římského denáru. Guinea byla zlatá mince, jejíž hodnota odpovídala jedné libře a jednomu šilinku. Tato mince (vznešenější libra) se razila mezi lety 1663–1816. Další zlatá mince, nazývaná sovereign, měla nominální hodnotu jedné libry. Razí se od roku 1817 až do současné doby.

Velká Británie neměla významnější vlastní zdroje stříbra, a proto byla už v roce 1751 zastavena ražba anglických stříbrných korun neboli pětišilinků. V důsledku naprostého nedostatku stříbra v britském peněžním oběhu se za vlády krále Jiřího III. objevovaly španělské koloniální ražby, tedy osmirealy, které byly na světovém trhu běžně nazývány Pillar Dollar. Jejich dovoz do Velké Británie zprostředkovávaly holandské obchodní společnosti.

Historie britských dolarů

Oběh těchto mincí byl oficiálně povolen v roce 1797. Od tohoto roku byly opatřovány malou kontramarkou s vyobrazením krále a měly hodnotu 4 šilinků a 9 pencí. Mincím se i ve Velké Británii říkalo dolary. V roce 1804 byla platební síla těchto dolarů oficiálně zvýšena na 5 šilinků. Zároveň Bank of England emitovala do peněžního oběhu vlastní britské dolary, k jejichž ražbě bylo využívána stříbro ze španělských dolarů. Vyráběly se až do roku 1811, ve kterém byly nahrazeny bankovními tokeny s nominální hodnotou 5 šilinků a 6 pencí. Standardní výroba britských stříbrných mincí byla obnovena až po ukončení napoleonských válek, kdy byla britská libra (od roku 1816) založena výhradně na krytí zlatem. Pravidelná ražba stříbrné koruny (pětišilinku) byla obnovena v roce 1818.

V letech 1863–1866 zavedla Velká Británie ražbu dalších stříbrných mincí, takzvaných obchodních dollarů (Trade Dollars) pro svoji kolonii v Číně a Hongkongu. Tyto mince metrologicky vycházely ze španělských koloniálních osmireálů, kterým měly na asijském trhu konkurovat. V oběhu se osvědčily, a proto začaly být v roce 1895 masově raženy pro celý asijský a malajský trh. Velká Británie ve velkém také razila obchodní mince, zvané levantské tolary, což byly mince původně ražené naší Marií Terezií. Vyráženy byly v Londýně (1936–1961) a v Birminghamu (1945–1956); v letech 1940–1941 je vyráběla také britská mincovna v indické Bombaji (pro trh v Malé Asii).

Přechod britských liber na decimální systém

USA (jako bývalá britská kolonie) tento složitý systém opustily již v roce 1792. V roce 1824 vznesl sir John Wrottesley návrh na decimalizaci libry, tradicionalistický britský parlament ho však zamítnul.

Teprve 15. února 1971 došlo k přechodu britské libry na decimální systém, přičemž konec přechodného období byl stanoven už na 31. srpna 1971. Tomuto zásadnímu kroku ovšem předcházela dlouhodobá příprava obyvatelstva. Osobně jsem mluvil s několika lidmi, kteří na nový měnový systém školili svoje spoluobčany. Řada Britů (zejména těch starších) nechtěla chápat, proč se ruší něco, co se úspěšně vyvíjelo a používalo po dlouhé stovky let. Vlastní přechod na decimální systém se ale odehrál bezproblémově.

Vztah britské libry ke zlatu a k jiným měnám

V roce 1816 přijal britský parlament takzvaný zákon o zlatém standardu, kterým byla hodnota britské libry formálně spojena s určitým množstvím zlata, respektive s novou zlatou mincí sovereignem, která začala obíhat následujícího roku, tedy v roce 1817 (viz výše). Jednalo se tudíž o zlatý monometalismus neboli o standard zlaté mince. V souvislosti s Velkou hospodářskou krizí zrušila Velká Británie v roce 1931 směnitelnost svojí měny za zlato.

Některé další státy (jako například země Commowealthu kromě Kanady, britské kolonie, Portugalsko nebo skandinávské země) prováděly stejnou měnovou politiku jako Velká Británie. Tím byl vytvořen takzvaný librový blok zemí, které udržovaly pevný kurz svých měn vůči britské libře. Zmíněný librový blok byl po zavedení devizových omezení Velkou Británií v roce 1939 přeměněn na tzv. librovou oblast, ta však byla menší než librový blok.

Země patřící k librové oblasti převzaly britské devizové předpisy, které definovaly jejich vzájemné měnové vztahy. Zmíněná pravidla vycházela ze skutečnosti, že se britská libra stala nesměnitelnou za jiné měny a spočívala na následujících základních ustanoveních:

  • měny librové oblasti byly vzájemně směnitelné podle úředního kurzu britské libry, ale nebyly směnitelné za měny třetích zemí,
  • devizové a zlaté rezervy států librové oblasti byly konvertovány do britských liber a byly spravovány Velkou Británií,
  • souhlasem států librové oblasti s tím, že jim bude Velká Británie po dobu případné války platit výhradně v britských librách a tyto librové pohledávky budou vzájemně vypořádány až po ukončení této války.

Postupné oslabení libry

Velká Británie se snažila udržet librovou oblast také po druhé světové válce a učinit z britské libry důležitou obchodní a rezervní měnu i pro země mimo tuto oblast. V roce 1947 vyhlásila Velká Británie (na nátlak USA) směnitelnost svojí měny. Ta trvala pouze krátce (konkrétně od 15. července do 20. srpna 1947), během ní došlo ke značnému odlivu devizových rezerv ze země a k nárůstu nedůvěry k britské libře.

Proces ztráty důvěry v britskou libru ještě urychlila její devalvace v roce 1967 (o 14,3 %). Zatímco ještě v roce 1947 byl podíl britských liber na světových devizových rezervách 6,5krát vyšší, než činil podíl amerických dolarů, pak na konci roku 1971 devizové rezervy v amerických dolarech převyšovaly devizové rezervy v britských librách více než šestkrát. Librová oblast se prakticky rozpadla v roce 1972.

Tiply_tip_2019

Britské libry versus skotské libry

Ve Skotsku, respektive v dalších částech Velké Británie, se můžete setkat s bankovkami skotských liber. K tomu mi nyní dovolte několik poznámek. Britská libra, tedy libra sterling neboli pound sterling, je jediná měna ve Velké Británii, a proto je měnová politika po celé zemi prováděna výhradně britskou centrální bankou Bank of England. Neexistuje tudíž žádná separátní měnová politika pro Skotsko.

Některé skotské banky jsou oprávněny emitovat svoje vlastní bankovky, nicméně se stále jedná o libry sterlingů (jakkoliv vydávané těmito bankami, a nikoli Bank of England). Uvedené skotské banky musí držet rezervy v Bank of England ve výši hodnoty jimi emitovaných bankovek, které se nacházejí v peněžním oběhu. Výše a hodnota takto emitovaných skotských bankovek je přímo regulována Bank of England.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).