Hlavní navigace

Firma padá do insolvence, ale manažerům se vyplácí miliony. Je to v pořádku?

28. 1. 2020
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: Isifa.com
U soudů se znovu hraje o 8 milionů pro manažera krachující společnosti, která neměla nikdy zkrachovat. V zájmu diskrétního obejití zákona neměl měsíční odměnu, ale týdenní příjem půl milionu. Bude muset část peněz vracet?

Jsem právníkem, a proto spadám do kategorie dobře odměňovaných pracovníků. Snad tedy mně ani některým soudcům, kteří jsou placeni ještě více než dobře, skutečně velkoryse, nikdo nebude podsouvat, že kritický pohled na věc je dílem závisti.

Přesto mi občas zůstává rozum stát nad výší mzdy, platu, odměn a rozsahem benefitů některých manažerů. Ale říká se přece: Přej a bude ti přáno. A tak proč i vysoké výdělky a mnohé výhody šéfům nepřát, jestliže přispívají k zisku firmy a koneckonců i obživě řadových zaměstnanců? Jistěže by někdy zisk firmy nebo společenské bohatství mohlo být rozdělováno spravedlivěji, rovnoměrněji…

Bez vrcholných manažerů by to ale asi ve firmách, podnikání a hospodářství vůbec nešlo. Ovšem problém je, když nadstandardní nebo jinak řečeno nestandardní odměny vyplácejí krachující společnosti nebo firmy ve ztrátě, a dokonce dotované tou či onou formou přímo, nebo nepřímo státem.

Už před časem jsme sledovali vleklý případ personálního manažera Českých drah, který si chtěl u soudu vybojovat za pouhý jeden jediný rok nijak pro firmu prospěšné práce (management, jehož byl součástí, dovedl firmu k rekordní ztrátě) odchodné více než 8 milionů korun. O případu jsme už informovali.

Jak může zkrachovat zavedená firma se zajištěným příjmem a podporou státu?

České dráhy jsou kapitola sama pro sebe, stát ve státě – na železnici je to však složité, obrovský provoz na celém území státu, spousta personálu, mnoho zákazníků-cestujících, riziko poruch, havárií, v poslední době i narůstající konkurence. Ale co taková loterijní společnost Sazka?

Lidé s vidinou snadného zbohatnutí, nebo aspoň finančního přilepšení sázeli, sázejí a budou sázet. Lehký hazard je výnosný byznys, z něhož může skvěle profitovat vedle samotných výherců sama loterijní společnost i stát, společnost a zvláště sportovní, ale i jiné společnosti a lidem prospěšné organizace. Ale i taková zavedená firma se dostala do problémů. Soudní spory však trvají dlouho, a tak teprve teď je rozplétán případ jednoho z manažerů.

A zase jde o částku kolem 8 milionů korun pro jednoho člověka

Po jednom ze zaměstnanců jsou nyní vymáhány peníze – aby je vrátil, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Co je bezdůvodné obohacení a kdy jej musí zaměstnanec vydat, jsme si vysvětlovali.

Žalovanému (zaměstnanci) byla společností Sazka v průběhu května 2011 vyplacena ve čtyřech splátkách částka 1 500 168 Kč. Ta představovala část odměny, o jejímž přiznání ve výši 8 000 000 Kč (za zásadní přínos při přípravě a zajištění realizace stavby O2 arény) rozhodl předseda představenstva a generální ředitel A. H. dne 5. 5. 2011 s tím, že bude vyplacena „po jednotlivých týdenních výplatách v částkách á 500 000 Kč“.

A to v situaci, kdy byl dne 29. 3. 2011 zjištěn úpadek dlužníka (společnosti Sazka) a usnesením Městského soudu v Praze (ze dne 3. 5. 2011, č. j. MSPH 60 INS XY) bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla dlužníkovi uložena povinnost realizovat platby nad 500 000 Kč jen s předchozím písemným souhlasem insolvenčního správce. Pokyn k vyplacení odměny ve výši 8 000 000 Kč dal A. H. dne 6. 5. 2011.

Rozdělení prebendy na nižší částky, aby na ni insolvenční správce nedohlédl

Na základě rozhodnutí A. H. byly předkládány insolvenčnímu správci ke schválení i seznamy plateb nižších než 500 000 Kč, přičemž insolvenční správce nemohl zjistit, komu je platba ve výši 500 000 Kč určena, když byla označena „zaměstnanci“.

Odměna ve výši 8 000 000 Kč přiznaná žalovanému dne 5. 5. 2011 byla částí odměny ve výši 30 000 000 Kč, která mu byla přiznána již v roce 2004 v souvislosti s dostavbou Sazka Arény s podmínkou, že to umožní finanční situace společnosti. Z této odměny bylo žalovanému vyplaceno 22 000 000 Kč. O výplatu zbývajících 8 000 000 Kč žalovaný žádal A. H. v roce 2009 a v květnu 2010. Avšak odměna nebyla (nemohla být) žalovanému vyplacena v celé výši ani v roce 2004, ani později, neboť společnost neměla dostatek finančních prostředků.

Vrcholného manažera chrání zákoník práce stejně jako nejposlednějšího zaměstnance

Protože otázkou, zda neplatnost právního úkonu, kterým je rozhodnutí společnosti S. ze dne 5. 5. 2011 o přiznání mimořádné odměny žalovanému za práci odvedenou v období 2001 až 2004 a o způsobu její výplaty, způsobil žalovaný výlučně sám, se v projednávané věci nižší soudy nezabývaly. Nemůže (zatím) obstát ani jejich závěr, že žalovaný je povinen vrátit žalobci částku 1 500 168 Kč, která mu byla vyplacena na základě uvedeného právního úkonu, uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019).

(Soud prvního stupně uzavřel, že jednání úpadce – společnosti S., potažmo jejího generálního ředitele A. H., a jeho pokyn k výplatě odměny ve výši 8 000 000 Kč ve splátkách po 500 000 Kč žalovanému je jednáním (právním úkonem) účelovým, směřujícím k obcházení účelu předběžného opatření a neplatným pro rozpor s dobrými mravy, jakož i pro rozpor se zákonem. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně vyhovující žalobě na vrácení bezdůvodného obohacení zaměstnancem. Jejich verdikty však Nejvyšší soud zrušil.)

Kdy musí zaměstnanec vydat bezdůvodné obohacení a proč manažer zatím nemusí?

Nejvyšší soud ČR tedy připomenul, že povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, je modifikována ve prospěch zaměstnance. A to jednak § 331 ZP, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak tím, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám.

Pro daný případ je rozhodné ust. § 19 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce (ve znění do 30. 6. 2011, resp. do 31. 12. 2011). Aktuální úprava tohoto pravidla je obsažena s účinností od 1. 1. 2014 v ust. § 19 odst. 3 ZP: „Neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.“

skoleni_15_4

Tuto právní úpravu přinesl s účinností od 1. 1. 2014 zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu jen za splnění podmínek uvedených v ust. § 331 zákoníku práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám. Z toho tedy vychází Nejvyšší soud ČR, kdežto nižší soudy akcentovaly mj. spíše pravidlo o neplatnosti právního úkonu (jednání) pro rozpor s dobrými mravy.

Jak byste takový případ posoudili vy, kdybyste byli na místě soudců?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).