Hlavní navigace

DUEL: Kupónová privatizace byla nezbytná, snad už k ní ale nikdy nedojde

11. 4. 2013
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Co přinesla kuponová privatizace? Lze ji hodnotit pozitivně? Byli jsme okradeni nebo nám pomohla k tržní ekonomice? A proč nedošlo k privatizaci bank a deregulaci nájmů?

Autor: ČT – Tah Dámou

Ilona Švihlíková

Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D

V současné době působí na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze, kde je vedoucí katedry politických, společenských věd a ekonomie.

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor mezinárodní obchod a komerční jazyky. 

V roce 2006 obhájila doktorát s disertační prací „Politické aspekty globalizace“.  V roce 2010 publikovala monografii s názvem „Globalizace a krize". 

V roce 2011 dokončila habilitační řízení na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů Univerzity Matěje Bela v Banskej Bystrici (Slovensko) a získala titul docent.

Zdroj: wikipedia.cz


Autor: Blog Petra Macha

Petr Mach

Ing. Petr Mach, Ph.D.

Je předsedou strany Svobodní

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor finance, kde získal i titul Ph.D.

Napsal knihy „Úskalí evropské integrace“ a jak „Vystoupit z EU“.

Od roku 2003 do 2007 byl poradcem prezidenta republiky Václava Klause pro ekonomiku.

V roce 2005 byl členem Bezděkovy komise pro důchodovou reformu. 

Většina lidí na kuponovou privatizací pohlíží jako na jeden z největších podvodů, které kdy byly od 90. let uskutečněny. Zanikly obrovské podniky s více než stoletou tradicí a během několika let vznikla skupina extrémně bohatých lidí, která svůj majetek získala především díky kontaktům s lidmi z minulého režimu. Lidé, kteří proti minulému režimu bojovali, nezískali často nic a nadále žili v chudobě.

Pokud se však podíváme na srovnání období přechodu ekonomiky z centrálně plánované na tržní pomocí makroekonomické analýzy, pak je propad hrubého domácího produktu výrazně nižší než v dalších transformujících se zemí. Česká republika se vyhnula hyperinflaci, měna se nemusela devalvovat a nezaměstnanost se držela na třetině současných hodnot. Česká cesta transformace byla podle zahraničních ekonomů považována za jednu z nejúspěšnějších.

Autor článku se také narodil v zemi, kde nejen, že přechod směrem k tržní ekonomice nenastal, ale nic nebránilo k takové míře okrádání obyvatelstva, které je svou gigantickou velikostí nesrovnatelné s tím, které proběhlo v Československu a posléze v České republice. Na období kupónové privatizace proto není vhodné pohlížet jen jednostranně. Rozhodli jsme se proto na kupónovou privatizaci zeptat dvou ekonomů, každý z nich stojí na jedné názorové straně. Kde je pravda?

Považujete transformaci české ekonomiky z centrálně plánované na tržní za úspěšnou? 

Švihlíková: Ne. Vize, časový horizont i provedení byly zcestné a chybné.

Mach: Byla to ale transformace na ekonomiku polo-tržní nebo polo-socialistickou. Potud úspěch.

Byl koncept kuponové privatizace správný? A vyvedla se? Jaká vlna byla nejúspěšnější či nejméně úspěšná?

Švihlíková: Kuponová privatizace po Česku byla opravdu světové unikum. Jejím hlavním účelem, jak koneckonců nedávno přiznal i bývalý ministr Stráský, bylo vytvořit „elitu“, která by nový režim držela politicky i ekonomicky. Tunelování a rozkrádání národního bohatství se stalo nejrychlejší a ještě vychvalovanou cestou k úspěchu.

Mach: Neměli jsme u nás kapitalisty – investory, kteří by koupili jednotlivé firmy a banky. Proto rozdání státních podniků prostřednictvím kupónů, kterých dostal každý stejně, bylo spravedlivé. Malé provozovny šly do dražeb, domy a menší firmy se vrátily v restitucích původním vlastníkům, Škoda Auto se prodala přímo Volkswagenu a několik firem bylo prodáno manažerům na bankovní úvěry – Škoda Plzeň, Poldi Kladno. Tyto privatizace dopadly spíš špatně. Ve srovnání s nimi byla kupónová privatizace velký úspěch.

Proč podle vás nedošlo například k deregulaci nájemného nebo privatizaci bank?

Švihlíková: Tak banky a jejich „politická náklonnost“ k určitým lidem byla zárukou toho, že kuponovka klapne tak, jak měla – tj. vytvoří tu novou správnou elitu. Je možné uvažovat, že některé kroky, např. v oblasti bytové politiky jako takové,  byly považovány za sociálně příliš riskantní.

Mach: K privatizaci bank a deregulaci nájmů došlo až později, protože v první polovině devadesátých let byly jiné priority a neexistovala k tomu politická vůle – ani mezi politiky, ani u veřejnosti.

Považujete vývoj české ekonomiky v 90. letech za úspěšný? Kde jsou silné a slabé stránky?

Švihlíková: Jako úspěšný ho považovat nelze. Ekonomika byla rozvrácena, společnost rozdělena na „vítěze“, ty, co se uměli rychle zorientovat a pak ty poražené. Idea „skoku do tržní ekonomiky“, která, pravda, nebyla prosazována jen u nás, se sice zcela zdiskreditovala, ale už bylo pozdě. ĆR se rozkradením svého národního bohatství a zničením struktur, které mohly konkurovat (státní, družstevní, nebo zaměstnanecké podniky) včlenila do světové ekonomiky na pozici kolonie.

Mach: V 90. letech se naše ekonomika transformovala, otřepala se a po zastavení socialistické produkce začala opět růst. Slabinou byla kurzová krize roku 1997, kdy lpění na nereálném fixním kurzu vedlo k recesi 1997–1998.

Měli bychom si vzít z kuponové privatizace nějaké ponaučení? A jaké?

dan_z_prijmu

Švihlíková: Poučení je to opravdu velké. Instituce, zvyky, tradice, osobní vazby – to vše je nesmírně důležité pro jakoukoliv transformaci, změnu. Primitivní dogmata: trh vše vyřeší atd. jsou zástěrkou pro prosazování určitých partikulárních zájmů.

Mach: Kuponová privatizace byla, doufám, neopakovatelná. Přeju si, aby se už nikdy nestalo, aby zde bylo šest tisíc státních podniků, které by bylo potřeba rychle privatizovat. Jedno základní ponaučení je, že privatizace je státem-politiky řízený proces. Privatizace není „human action“, je to „human design“ – a jako taková byla, je a vždy bude vždy procesem nedokonalým. Byla ale procesem nezbytným.

Kdo má podle vás pravdu?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nejčastěji se věnuje tématům z oblasti investování, financí a makroekonomie.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).