Hlavní navigace

Důchody mladých: Opravdu přijde katastrofa?

14. 1. 2008
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Důchod a důchodová reforma jsou pro lidi noční můrou. Starší se ptají, kdy do něj budou moci odejít a jestli dostanou dost peněz. Mladí neradi připouštějí fakt, že by bylo dobré už teď začít na důchod spořit. Mnozí to hází za hlavu s tím, že až oni budou v důchodovém věku, žádný důchod nebude.

Jsou důchod a důchodová reforma opravdu takový problém? Je vážný důvod k pesimismu? Na věc je třeba podívat se jinak a nemít pouze na paměti, že se zvyšují ceny, útočí na nás civilizační choroby a na děti není možné se spolehnout.

Musíme se bát?

Současný důchodový systém, založený na průběžném financování, zajistí ještě v horizontu několika desítek let bezpečný přísun peněz k důchodcům. Problémem bude, když se celý systém začne dostávat do schodku kvůli zvyšujícímu se počtu důchodců a ubývání pracujících lidí, kteří z části svého příjmu platí důchody starším spoluobčanům. Pak bude muset nastoupit jiný systém, který by využíval i tu možnost, že si lidé budou v průběhu života spořit. A z těchto peněz, samozřejmě zúročených, se jim bude vyplácet důchod.

<calculator id=„21“></cal­culator>

Kdo chvíli stál, již stojí opodál

Tyto změny ale bude nutné nastartovat co nejdříve, aby se jedna generace (či více generací) nedostala do potíží, protože si nic nenašetřila. Pracující, kteří by důchodce v průběžném systému živili, si budou spořit na sebe a nikoho jiného už by bez protihodnoty sponzorovat nechtěli. Tito pracující by totiž museli platit důchody dvakrát – sobě a „svým“ důchodcům. Politická reprezentace tedy nesmí otálet. Bude to bolestivé, politikům se do toho v jejich funkčním období nechce, ale každé oddálení nás stojí stále víc!

Řešení existuje

Na první pohled to vypadá jako katastrofický scénář. Nemusíme se však bát. V zahraničí již mají zkušenosti, jak reformu důchodů řešit. Vlády mohou provádět jen dílčí reformy, které navíc systém radikálně nezmění, ale přiberou do něj jiné prvky. Takové přechodné generace budou mít jakýsi košový důchod. Část peněz dostane důchodce od pracujících, část jich dostane ze svých důchodových úspor. Další rozdíl za nás může zaplatit i vláda, jak jinak než na dluh.

Například vláda v Norsku dává výnosy z těžby ropy v Severním moři do speciálního fondu, který je určen následujícím generacím. Ať si z ropného bohatství také něco užijí. Z tohoto fondu se bude moci zaplatit část důchodů. Fond tedy může zaplatit rozdíl mezi penězi od aktivních pracovníků, úsporami důchodců a celkovou potřebou finančních prostředků na výplaty důchodů. My bohužel takovou rezervu nemáme, příjmy z privatizací jsme už projedli. Jistě nám ale někdo půjčí a dluh za nás zaplatí následující generace. Vzpomínka na dědu či pradědu zkrátka něco stojí.

Předci důchod neměli

Výplata důchodů je celkem novou záležitostí. Důchodový systém se vyvíjel od 19. století. Do té doby si lidé museli sami našetřit nebo hned po skončení aktivního věku umřít. Nikdy v historii však nebyla tak velká „armáda důchodců”, jako je dnes. Počet důchodců téměř nikdy nepřevýšil počet pracujících lidí.

Selský rozum našich dědů

Zkusme se inspirovat v historii a tyto zkušenosti aplikovat na dnešek. Nejlepším způsobem je obnovit odpovědnost dětí za důstojné dožití svých rodičů. Mezigenerační vztah je naprosto zlikvidován. Je to ale nepřirozené – rodiče se o své děti starají, a až tyto děti dospějí, budou sice platit daně na důchody, ale vlastním rodičům se nijak odměnit nemusí. Přitom by to bylo nejjednodušší.

Jak ale děti k podpoře rodičů přinutit? Je to jednoduché: podmínit dědictví zajištěním ve stáří. Stačí jen zkopírovat důchodový systém, který kdysi fungoval na venkově, tzv. výminkářství.

Výminek

Většina lidí ví, že výminek je část vesnického stavení, kam odchází na důchod starý hospodář. Méně známé ale je, že jeho součástí bylo i hmotné zajištění ošetřené v tzv. výminkářské smlouvě. Starý hospodář si doslova vymínil, že předá celý statek svému následníkovi pouze v případě, že mu bude zajištěno slušné dožití. Hospodář totiž neinvestoval do důchodových fondů, on investoval do výrobních prostředků – do svého gruntu, který mu na důchod bude obstarávat rentu. Jeho následník je tedy jakýmsi fondem, který bude spravovat sedlákův majetek a živit ho z něj.

„Syn se tak špatně oženil…”

V případě, že by došlo mezi generacemi k nedorozumění, byla tu právníkem sepsaná výminkářská smlouva, která jasně určovala kolik naturálních plnění musí nový sedlák starému odvést. Smlouva také uváděla určité povinnosti, jako například praní prádla, udržování budovy výminku a místo, kam se má smluvené množství obilí, masa, mléka atd. určené výminkáři ukládat. Vychytralý dědic tak nemohl potraviny formálně odvádět, ale skládat je na místo, kam nemá výminkář přístup. Ve smlouvě také byla zaznamenána věcná břemena, tedy bezproblémový přístup ke studni či žumpě. Všechny odvody byly značně nadsazeny, to kvůli potenciálním sporům mezi výminkáři a mladými hospodáři. K takovým sporům však často nedocházelo a staří na výminku spotřebovávali nezbytně nutné minimum odvodů. A navíc se aktivně podíleli na práci na statku.

skoleni_15_4

Venkov byl tedy soběstačný, nebylo mu třeba vnucovat sociální programy. Zchudl-li někdo, byly na vesnicích obecní pastoušky, ale významnou roli zde hrála neanonymita prostředí. Postávající žebrák před honosným domem ve městech nebyl ničím výjimečným. Pokud by si stoupl nějaký zchudlý sedlák před největší statek ve vesnici, musel bohatý sedlák v zájmu zachování vlastní pověsti nešťastníkovi pomoci. Kdyby nepomohl, začaly by se šířit řeči typu: „Bohatej, ale chudákovi nedá ani najíst”.

Odpovědnost státu je přežitek

Důchodu tedy není třeba se bát. Nebude snad ani nutné vracet se k zvyklostem, které již dějiny dávno odvály. Nutné ale bude vzít osud do vlastních rukou. Náš velmi štědrý sociální stát nenechá své občany umřít hladem, ale sami si mohou pomoci k jistější budoucnosti. Víra v odpovědnost státu je přežitkem minulého režimu. Systém se bude potýkat s problémem překonání generační propasti. Stát se o nás sice postará, ale důstojnější stáří si můžeme zajistit sami, bez pomoci státu.

Myslíte si, že za stáří svých rodičů jsou zodpovědní děti?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).